Gastropecky v Bubenči a Dejvicích. Kam nově zajít?
Dejvice i Bubeneč jsou čtvrtě, se kterými jsem pevně spjata. Nejenom proto, že zde za první republiky bydlela moje rodina a příbuzní, ale také proto, že to byl takový můj první kontakt s Prahou v dobách studentských. Z Dejvic mám krásný pocit, že jsou spíše přerostlým městysem, který se nějakou náhodou zmohl a chytil příležitost za vlasy. Bubeneč, to je už plnokrevné město.
Ve vyjmenovaných částech máme slavný Kulaťák, z něhož se ulice paprskovitě rozbíhají do všech stran, hotel s rudou hvězdou, která po revoluci záhadně zmizela, diplomatickou čtvrť, vyhlášený farmářský trh, Generální štáb AČR, kontroverzní sochu Koněva, oválnou Národní technickou knihovnu, Šárecké údolí, Dejvický tunel, Hanspaulku, divadel také dost, na Hradě jste pěšky coby dup a v Troji a Stromovce také.
DAGMAR HEŘTOVÁ
Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest. Střídavě žije v Praze a v Anglii, kde čerpá inspiraci při hledání chutí a při oživování původních receptů v prostředí moderní kuchyně.
Ale hlavně – gastronomie se i tady hrdě hlásí o slovo. Pokud do úvodu gastroglosy vložím citát od „klasika“, tak tedy: „Dámy a pánové, kdo z vás to má?“
Bloudím Dejvicemi, hladová, sem a tam
Nápěv je upraven a vypůjčen z nedávné minulosti, když se ještě čundrovalo, u každého ohně brnkala kytara a v repertoáru trampů nemohla píseň o bloudění po Broadwayi chybět. Napadla mě minulý týden, kdy jsem hledala, kam zajdu na nějaký dobrý oběd. V kapse mě hřály čerstvě koupené lístky na večerní představení divadla Semafor a já se těšila na Jiřího Suchého.
Kousek od Semaforu a Divadla Spejbla a Hurvínka jsem našla nedávno otevřené bistro Dejvická 34, a právě tam mě zvědavost a hlad zahnaly.
Dejvická 34
Bistro, resp. restaurace, už vzbudilo pozornost a zprávy o jeho otevření se již přehnaly tiskem. To mi ale neubralo na chuti prověřit, jak se věci mají. Na úvod podotýkám, že se věci mají dobře. Bistro bylo otevřeno v polovině loňského října a vše ještě voní novotou. Za projektem stojí Tomáš Černý, spolumajitel a šéfkuchař, který již předváděl své kuchařské i manažerské umění ve vyhlášených podnicích.
Zajímavé je, že do restaurace vstupujete z Dejvic, též název je podle Dejvic, ale sedíte už v Bubenči, což je krásné a vzbuzuje to ve vás pocit, že sedíte na dvou židlích. Ale zbytečně, usadila jsem se pevně na jedné a pustila se do studování jídelníčku, kde jsem našla kvalitní výběr středomořské kuchyně i nabídku poledního menu o třech chodech za přívětivou cenu.
Prostě se myslí na všechny, na spěchající i na ty, kteří si chtějí posezení užít bez ohledu na ubíhající čas, čemuž odpovídá i hodně zajímavá nabídka vín. Tady jsem však brzdila, neboť jsem se zapojila do britského hnutí vyznávajícího „Dry January“. Zůstala jsem tedy u crodina, víno ochutnám nejdříve až v únoru, ale není to jisté, nějak mi ten „suchý leden“ vyhovuje.
Nebudu se věnovat detailům. Restaurace má dvě patra, to spodní je bez oken, ale zato prostorné a má atmosféru. Obsluha byla rychlá a pozorná, silný hovězí vývar a kuře supreme s opečeným květákem a květákovým pyré bylo také skvělé. Pochutnala jsem si, vařit tady umějí, a to velmi moderně, a vím, že jsem našla místo, kam se budu vracet kvůli chutím a prostředí.
Kde jsou hranice Dejvic a Bubenče, není až tak podstatné. Faktem je, že při toulkách za nově otevřenými gastrozařízeními jsem najednou byla v Bubenči. Narazila jsem na staronovou asijskou restauraci, úplně nově otevřenou kavárnu a bistro, které má ve znaku i v názvu Vejce. Pojďme nakouknout.
Wabi Sabi
Na náměstí Svobody přesně u Pomníku československým letcům padlým v letech 1939–1945 je v prostorech bývalé asijské restaurace Sakura nově otevřena restaurace Wabi Sabi. Asijský duch je zachován; pokud bych měla onu přeměnu nazvat kulantně, tak restaurace si jenom převlékla kabát, košile zůstala stejná.
Interiér je původní, jen v modernějším podání, a nabídka jídel také asijská. Stejně jako v minulosti převládá sushi a další japonská a thajská kuchyně. Po změně majitele restaurace dospěla i ke změně názvu. Majitel, obsluha i kuchaři pocházejí z Vietnamu a musím konstatovat, že všichni odvádějí profesionální práci.
Bývalá Sakura nedávno končila s trochu pošramocenou pověstí, i když v dobách své slávy patřila v této části Prahy mezi vyhledávané. Poté se cosi seběhlo a vyústilo v současný stav. Vím, jak složitě se dobývá zpět ztracené renomé, ale tady mají nakročeno opravdu dobře. Na výsluní se vracejí možná pomalejším tempem, ale na jistých nohách a s jasnou představou.
Stále zde třeba chybí názorný jídelníček s fotkami, ten by pomohl mnohým při výběru sushi a jiných asijských pokrmů. Vaří ale skvěle, a pokud dostanete na podobný druh jídla chuť a budete poblíž, neváhejte. Já tady ujíždím na thajském červeném kuřecím kari.
Vejce Dejvice
Směrem ke Kulaťáku po třídě Čs. armády od Wabi Sabi se na druhé straně otevřelo, ani ne před dvěma měsíci, nové bubenečské bistro s názvem Vejce Dejvice. Opět se zastavím nad názvem. Měl by být Vejce Bubeneč, ale dejvická vajíčka jsou asi chutnější.
Vejce v názvu evokuje představu, že zde dostanete vajíčka na tisíc způsobů a nic jiného, což bych uvítala. Naneštěstí tomu tak není, ono i na vejcích lze skvěle zbohatnout.
Vajíčka jsou tady na jídelníčku a já ochutnala jak míchaná s uzeným lososem a přílohou, tak klasické vejce Benedikt a oboje bylo výborné. Tím to však nekončí, nabídka mě přesvědčila, že zrovna tady bych si dokázala občas dát dobrý brunch. Jídelníček je tu rozmanitý, ale podle mého názoru až moc.
Stačila by polovina, nejde přece o restauraci a je zbytečné ambiciózně nabízet více teplých pokrmů, polévky a řízečky. Je to bistro a café a u toho bych zůstala.
Vybírat zde totiž můžete i očima, neboť dost dalších lahůdek je vystaveno, například malé obložené chlebíčky, spíše přerostlé jednohubky, třeba s kozím sýrem, avokádem, lososem a samozřejmě s vajíčkem. Sladké zákusky se ve vitríně předvádějí a také lákají.
Mimochodem, tady se podařilo kouzlo, o které se snaží tisíce kouzelníků. Postavili vejce na špičku a ono drží. No, přeháním, osvětlení ve tvaru bílého vejce fakticky nestojí na špičce, ale visí od stropu. I tak je to úsměvný prvek.
Trochu jsem vyzpovídala milou obsluhu a ta se přiznala: „Po otevření jsme tady měli opravdové zmatky. Všichni jsme se učili za pochodu a je to tak i teď, i když máme už něco za sebou a vše jde k lepšímu. Ona naše šéfka (majitelka) jde za svou představou a drží se své linie…“
Já zase držím bubenečskému bistru palce a uznávám, že podobná zařízení mají v gastrosvětě své místo. O tvrdohlavosti šéfky svědčí i fakt, že tady jde korektnost stranou a na dveřích toalet mají ztvárněný velký symbol kohouta a… slepice. Podotýkám, že jsem trefila. Faktem je, že Vejce Dejvice nepřekvapí, což je možná škoda.
Maze Lab
Co však překvapí, je naproti přes ulici nově otevřená kavárna. Při vstupu do jejího prostoru jsem měla pocit, že jsem v New Yorku nebo v Londýně. Moderní bílý interiér, netradiční architektonické prvky, vše v bílém, máte pocit, že jste v laboratoři i v botanické zahradě, všude jsou velké květináče s pokojovými květinami, a v podlaze dokonce do země zasazený strom fíkusu benjamin.
Prý tady byl dříve pneuservis a podlaha je z přes půl metru silného kvalitního betonu, kterým se kvůli zasazení stromu museli prokutat.
Kávu vám tady podávají bez cukru a marně byste ho hledali. Kazí prý chuť a aroma kávy. Podobně je to i s Wi-Fi. To chuť nekazí, ale zase neprospívá společenským vztahům; lidé se mají bavit mezi sebou, a ne zírat do telefonu.
Zapovězen je i typ kávy zvaný „americano“. Tady prostě kvalitní kávu ředěním kazit nemíní. Stejně není možné si samostatně dolít mléko do kávy, i když by vám ho na požádání asi přinesli. Nač také? Capuccino i laté vám naservírují s mlékem jako umělecké dílo.
Jak to všechno vím? Povídala jsem si s majitelem. S mladíkem jménem Thang, který se dříve věnoval vývoji softwarových aplikací, má tedy k designu blízko, čehož využil v návrhu celé kavárny, a něco si přinesl i z Jižní Koreje. Konkrétně „akvárium“, což je prosklená místnost, kde se připravuje workshop pro nové baristy. Podobné prostory okoukal v Koreji, kde však slouží jako pražírny kávy. Majitel si sám kávu nepraží, dovážejí mu ji přátelé z Nizozemska. Jeho favoritem je etiopská káva. Když jsem se optala kolik šálků kávy denně vypije, odpověděl: „Nevím, celý den stále jen ochutnávám, hledám tu nejlepší.“
Zvědavost mi nedala a poptala jsem se, jestli podávají i vietnamskou kávu, myslela jsem tu cibetkovou. Nepodávají! Prý se tím trápí zvířata. Také pohled na věc, který se mi líbí.
Popíjím silnou aromatickou kávu, z prostoru se line příjemná indie hudba, okolo mne dokonalé prostředí, a v hlavě se mi honí, jak bych to tady definovala. Netrvalo mi to dlouho. Našla jsem to správné slůvko, a ne jedno: ELEGANCE, RELAX, PURE COFFEE.
Sem určitě zajděte, ušetříte za letenku do New Yorku nebo Londýna. Nač utrácet, když kousek obou světových velkoměst je v Bubenči. Je to kavárna jen pro odvážné.
Jsem spokojená. Dobrá gastronomie se začíná rozšiřovat i mimo centrální Prahu. V Dejvicích a Bubenči je opravdu kam zajít, nedávno otevřené podniky jsou opravdové gastropecky!
