Duševní nemoc ve zdravotnictví je tabu, říci to kolegům nepřipadalo v úvahu, svěřuje se lékař

S psychiatrickou diagnózou nejste podle vyhlášky ministerstva zdravotnictví způsobilí k práci lékaře, zdravotní sestry ani farmaceuta. Podle expertů na duševní zdraví jde o diskriminační vyhlášku, která odporuje lidskoprávním úmluvám a prakticky zabraňuje lidem s duševní diagnózou v zaměstnání.

Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Lékaři jsou už z pandemie vyčerpaní

„Naše zaměstnání je dost stresující a je na lidech, aby zvážili, zda chtějí riskovat své zdraví v prostředí nadměrného stresu,“ říká Radek Pohnán, přednosta chirurgické kliniky v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. (ilustrační foto) | Foto: Yves Herman | Zdroj: Reuters

„Stigmatizující i riziková,“ tak popisuje vyhlášku o zdravotní způsobilosti pro práci ve zdravotnictví Lenka Krbcová-Mašínová, která dlouhodobě působila jako odborná gestorka zdravotní a sociální péče v rámci reformy péče duševního zdraví na ministerstvu zdravotnictví.

Dle vyhlášky nelze získat způsobilost pro práci ve zdravotnictví, pokud má člověk depresivní poruchu, bipolární afektivní poruchu, závažnou formu obsedantně-kompulzivní poruchu či schizofrenii.

Podle Krbcové je současné znění vyhlášky v rozporu s Úmluvou Spojených národů o právech lidech s postižením, kterou Česko přijalo v roce 2009. Vyhláška o zdravotní způsobilosti byla přijata v roce 2012, tedy tři roky poté, co se Česká republika upsala k tomu, že nebude bránit lidem s duševní či jinou nemocí v přístupu na pracovní trh.

V úmluvě stojí, že lidé s postižením mají rovné právo pracovat a nebýt na pracovišti diskriminováni z důvodu postižení.

Vyhláška č. 271/2012 Sb.

  • Vyhláška stanoví seznam nemocí, stavů nebo vad, které vylučují nebo omezují zdravotní způsobilost k výkonu povolání lékaře, zubního lékaře, farmaceuta, nelékařského zdravotnického pracovníka a jiného odborného pracovníka
  • Duševní nemoci spadající pod vyhlášku jsou recidivující nebo chronické poruchy nálad0,y jako třeba manické, depresivní epizody, bipolární afektivní porucha
  • Neléčené, recidivující nebo chronické psychotické poruchy, jako například schizofrenie
  • Poruchy osobnosti nebo poruchy chování vyvolané účinkem zneužívání alkoholu, psychoaktivních látek, léčiv nebo jejich kombinací

Krbcová míní, že vyhláška přispívá ke stigmatizaci duševního zdraví. „Ta stigmatizační podmínka, že pokud máte duševní nemoc, tak něco nemůžete, by se měla upravit tak, aby umožnila lidem s duševní nemocí pracovat i ve zdravotnictví a aby se s jejich duševní nemocí mohlo pracovat transparentně, pomáhat jim v těch složitých situacích, ne jim zaměstnání znemožňovat,“ říká.

Dle mluvčího ministerstva zdravotnictví Ondřeje Jakoba nemá resort změnu vyhlášky v plánu. „Ministerstvo zdravotnictví nevnímá jako diskriminační, že člověk trpící onemocněním uvedeným v předmětné vyhlášce není způsobilý k výkonu povolání lékaře, zubního lékaře, farmaceuta, nelékařského zdravotnického pracovníka a jiného odborného pracovníka,“ uvedl Jakob pro server iROZHLAS.cz.

Pozor na stres

Radek Pohnán, přednosta chirurgické kliniky v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, práci ve zdravotnictví nevylučuje u lidí s lehčím průběhem duševního onemocnění. Upozorňuje však na stres, který se s oborem chirurgie pojí.

„Asi si dokážu představit, že v nějaké lehčí formě by to šlo. To naše zaměstnání je dost stresující a je na lidech, aby zvážili, zda chtějí riskovat své zdraví v prostředí nadměrného stresu, který tu všichni zažíváme. Dokážu si představit, že v méně stresových oborech nebo ambulantní péči by to šlo,“ řekl Pohnán serveru iROZHLAS.cz.

To potvrzuje i brněnská psychiatrička Simona Venclíková, která se dlouhodobě zajímá o zařazování lidí se schizofrenií na trh práce. Venclíková vysvětluje, že v případě schizofrenie je povolání ve zdravotnictví riskantní z důvodu stresu, který je nedílnou součástí pracovní náplně.

Zároveň podotýká, že dlouhodobě stabilizovaní psychiatričtí pacienti, u kterých akutní fáze nemoci nepropukají, by povolání mohli vykonávat. „Pokud jsou lidé, kteří jsou dlouhodobě stabilizovaní, akutní fázi zažili například jednou a znovu se neopakovala a jsou pod dohledem lékaře, tak nevidím důvod, proč ne,“ míní Venclíková.

Jako hlavní riziko uvádí stres. „Lékaři jsou permanentně ve stresu. Obzvlášť noční směny jsou rizikové, ty se vyloženě nedoporučují, protože mohou být spouštěčem akutní fáze nemoci,“ varuje ale.

Venclíková vysvětluje, že dalším problémem může být trestněprávní odpovědnost v akutní fázi onemocnění. „Kdy člověk není v kontaktu s realitou, není trestněprávně zodpovědný, protože nemusí vědět, co je realita a co je mimo ni, protože jejich zážitky jsou pro ně opravdové.“

Uznává, že vyhláška o zdravotní způsobilosti může být vnímaná jako diskriminační, ale zároveň podotýká, že k posouzení celé věci je potřeba vzít v potaz i další vyhlášky, které regulují zdravotní způsobilost lidí s duševní nemocí. Jako příklad uvádí vyhlášku o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, dle které nejsou lidé se schizofrenií způsobilí k řízení motorového vozidla.

Strach mluvit

Podle Dagmar Žitníkové, předsedkyně odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR má finální slovo o tom, zda je zdravotník způsobilý k výkonu povolání, posuzující lékař. „V případě, že posuzující lékař vydá posudek, že je zaměstnanec i s uvedenými diagnózami zdravotně způsobilý, může tuto práci vykonávat nebo vykonávat s omezením,“ komentuje Žitníková. Vyhlášku proto neshledává jako diskriminující.

Jenže psychiatrička Venclíková vysvětluje, že udělení zdravotní způsobilosti člověku s vážnou duševní nemocí si psychiatři nebudou chtít vzít na svědomí. „Chtělo by to intenzivní spolupráci s ambulantním psychiatrem, který by za ně mohl alespoň částečně ručit, to ale nebude chtít žádný psychiatr udělat i kvůli té trestněprávní odpovědnosti.“

Právě strach ze ztráty zaměstnání může ale vést k tomu, že se zdravotníci se svou diagnózou nebudou chtít svěřit lékaři ani kolegům.

„Práce s lidmi s duševní nemocí je založená na velké míře otevřenosti. Pokud musí lékař svou diagnózu tajit, tak to zvyšuje riziko v jeho práci. Naopak když to víte, tak s tím můžete otevřeně pracovat,“ popisuje Krbcová. „Když mají vaši kolegové epilepsii, tak je důležité to vědět a předcházet těm rizikovým situacím, ne se o tom nebavit,“ dodává.

‚Podpora by mi pomohla‘

To potvrzuje doktor, který depresivní epizodu během lékařského zaměstnání zažil. Server iROZHLAS.cz jeho identitu zná, ale respektuje jeho přání zůstat v utajení. Svěřovat se kolegům bylo pro něj nemyslitelné. „Je to obrovské tabu. Absolutně nepřipadá v úvahu, že bychom to s kolegy řešili,“ svěřuje se lékař.

„Nemůžete vstát z postele, vymlouváte se kolegům, že vám ujela tramvaj, před pacienty to samozřejmě tajíte,“ popsal.

Zpětně lituje, že si v době depresivní epizody nevzal volno. „Když bych to mohl kolegům říct, bylo by to jednodušší. Tenkrát jsem si totiž ani nevzal volno a zpětně si myslím, že to byla chyba.“

Přiznává, že riziko, že by mohl v té době udělat profesionální chybu, bylo vyšší. Řešením by podle něj mohlo být, když by nad sebou měl lékař v době duševní nemoci dozor nebo když by v daném období nevídal pacienty, ale věnoval se například výzkumné práci.

„Myslím, že když bych měl kolem sebe podporu a mohl o depresi otevřeně mluvit, tak by to bylo mnohem snazší.“

Lékař poukazuje na Spojené státy, kde by znemožnění práce ve zdravotnictví na základě psychiatrické diagnózy bylo v rozporu s legislativou, a to podle zákona o Američanech se zdravotním postižením z roku 1990.

Někteří lékaři, jako například americký psychiatr Jake Goodman, o své duševní nemoci otevřeně mluví.

‚Doma se o tom nemluvilo‘

Kromě lékařů má vyhláška o zdravotní způsobilosti dopad také na peery, lidi, kteří mají vlastní zkušenost s duševní nemocí, rozhodli se o tématu otevřeně mluvit a svými příběhy pomáhat ostatním.

Jedním z peer pracovníků je Jana Peková, bývalá oční lékařka. Žije s bipolární afektivní poruchou a už roky pracuje v rámci bohnické psychiatrické nemocnice, kde pomáhá lidem s duševním nemocí najít cestu zpět do zaměstnání.

Známky duševní nemoci se u paní Pekové objevily již při studiu medicíny na vysoké škole. Nikdo ji však nebral vážně. „Doma se o tom mluvit nesmělo, protože prarodiče byli ovlivněni tím, že nacisté zavírali lidi s duševní nemocí do koncentráku. Ve škole se s námi také nikdo nemazal.“

Peková o své duševní nemoci v práci nemluvila a lékařského povolání se vzdala. „Teď si nedokážu představit, že bych pracovala jako lékařka, ale myslím, že pokud někdo chce, tak by tu možnost měl mít a měl by mít podporu od svých nadřízených, kteří mu v těch těžkých chvílích pomohou,“ vysvětluje Peková.

Neukotveni v zákoně

Pozici peerů popisuje Krbcová jako „neukotvenou“, protože v současné době jsou buďto na pozicích sociálních pracovníků, nebo na pozicích hospodářských pracovníků, ale jejich pozice není formálně definovaná, a tím pádem není jasné, zda a za jakých podmínek budou moci vykonávat svou práci.

Chtěla skočit z paneláku, teď svým příběhem pomáhá lidem s duševní nemocí

Číst článek

Míní, že jedním z důvodů, proč je změna vyhlášky potřeba, je legislativní zakotvení „peer lektorů“, pro které je zkušenost s vážným duševním onemocněním podmínkou práce.

Změna vyhlášky o zdravotní způsobilosti peerů je také součástí Národního akčního plánu pro duševní zdraví 2020–2030.

Dle mluvčího Ondřeje Jakoba ministerstvo zdravotnictví peery bere v potaz, ale revidovat vyhlášku ani tak nemá v plánu. „V rámci reformy péče o duševní zdraví se ministerstvo zdravotnictví zabývá i zakotvením peer konzultantů v systému péče o duševní zdraví s tím, že existuje více možností, jak jejich pozici do systému zakotvit,“ uvedl Jakob.

Podle právničky Zuzany Durajové, která se dlouhodobě zabývá právy duševně nemocných, by samotná duševní nemoc neměla být překážkou v zaměstnávání. „Je potřeba upřesnit, v jakých případech to není možné. Překážkou mohou být například nějaké projevy nemoci nebo chování konkrétního člověka. To, že člověk má třeba i chronické duševní onemocnění, které jeho práci neovlivňuje, by překážkou být nemělo. Automatické vyřazení člověka z možnosti pracovat v oboru zdravotnictví pouze na základě jeho diagnózy by mohlo představovat diskriminaci,“ říká Durajová.

Vzhledem ke stále rostoucím počtům duševních onemocnění v populaci je podle Zbyňka Robocha, specialisty destigmatizace z Národního ústavu duševního zdraví, pravděpodobné, že výskyt duševního onemocnění je rovněž vysoký i mezi lékaři.

„Průměr výskytu duševních onemocnění či problémů, které by mohly být diagnostikovány a měly být řešeny, se pohybuje v rozmezí 20–30 %, tak podobně tomu bude i mezi zdravotníky,“ uvedl Roboch pro server iROZHLAS.cz.                                                              

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme