Že by chtěl být vojákem, ho napadlo v 15 letech, když ležel v nemocnici se zlomenou páteří. O sedm let později byl Petr Matouš v nejelitnějším útvaru české armády a letos v říjnu převzal státní vyznamenání za zneškodnění pachatelů teroristických útoků v Afghánistánu. „Neustále potkáváte někoho, kdo vám říká: Tohle nejde,“ vysvětlil Matouš pro iROZHLAS.cz, proč svou knihu, kde se ohlíží za deseti lety u speciálních sil, nazval Navzdory.

Rozhovor Praha 5:00 26. prosince 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak těžké je napsat knihu o armádních speciálních silách? Představuji si, že je spousta věcí, které nemůžete nikdy zveřejnit.
Je to složité. Utajené informace nemůžete samozřejmě použít vůbec, pak jsou citlivé věci, kde je potřeba změnit čas, místo, jména. Ale ta osa, ten příběh je pravdivý tak, jak se stal.

Spoluautorem je Eduard Stehlík (vojenský historik a ředitel památníku Lidice, pozn. red.). Nahráli jsme asi 40 hodin rozhovorů, které Eda zpracoval do formy, která se dala publikovat. Stejně jsme pak museli dát pryč ještě asi třicet stránek.

Loni armádu opustilo 900 vojáků. Nové zájemce motivují dětské sny, covidová nejistota a vlastenectví

Číst článek

Kolik výtisků už se prodalo?
Původně jsme si mysleli, že zaujmeme tak tisícovku srdcařů, nakonec byl celý náklad, tedy pět tisíc kusů, pryč skoro hned. Udělali jsme dotisk patnáct set kusů a ten už je taky skoro rozprodaný. Teď chystáme audioknihu, abychom oslovili jinou cílovou skupinu.

Knihu jste nazval Navzdory. Odkazujete tím k momentu, kdy jste v patnácti letech ležel v nemocnici se zlomenou páteří? Tehdy to asi nevypadalo, že jednou budete součástí nejelitnějšího útvaru, který v české armádě je.
Nejen k tomu. Armáda se mi sice líbila od dětství, vyrostl jsem na komiksech, ale neřekl bych, že na základní nebo na střední jsem chtěl být vojákem. To jsem si začal uvědomovat až právě po tom úrazu.

Něco „navzdory“ dělám od té doby pořád. Neustále potkáváte někoho, kdo vám říká: Tohle ne, to nejde, nedělej to, to už jsme zkoušeli a nefungovalo to a tak dále. Já jsem zjistil, že ty věci ale jdou dělat – navzdory.

Medaile nás neživí

U speciálních sil jste strávil deset let. Během té doby jste byl dvakrát nasazený v Africe a čtyřikrát v Afghánistánu. Máte přehled o tom, v kolika operacích jste byl?
Popravdě nemám, bylo toho hodně. Bojových operací bylo pár desítek, ale výjezdů ze základny za nějakým úkolem byly stovky.

Nejvýznamnější byla asi ta, za kterou jste letos 28. října převzal od prezidenta Miloše Zemana státní vyznamenání, ne? Odůvodnění znělo takto: „Velel při úspěšném zneškodnění pachatelů teroristických útoků v Afghánistánu“.
Jsem na to samozřejmě pyšný, ale nedá se říct, že to vyznamenání bylo za nějakou jednu konkrétní operaci. Kromě toho to nebyla medaile pro Matouše. Ano, někdo ji musel převzít, na někoho se to ocenění muselo konkretizovat, ale vnímám to jako medaili pro celý tým, já jsem zrovna velel. Je to medaile pro speciální síly.

S předáváním ocenění na Hradě se ale pojí jeden vtip. Před tím ceremoniálem jsem věděl, za co vyznamenání dostanu. U mě tam bylo záměrně něco nekonkrétního, něco klasického jako „za vedení bojové činnosti“ nebo „za dobré velení v boji“. Pak jsem seděl v sále a slyšel jsem tohle. Úplně ve mně hrklo, bál jsem se, aby to neupřesnili. Ale dobře to dopadlo.

Víte, kdo to změnil?
Vůbec netuším.

Server CZDEFENCE naznačoval, že jde o ocenění za operaci, při které jste dopadli a zabili strůjce útoků ze srpna 2018, kdy zemřeli tři čeští vojáci.
To bych nekomentoval.

Je státní vyznamenání něco, o čem každý voják sní, když nastoupí do služby?
Já vlastně nevím, jsem strašně šťastný, že jsme to já a tým dostali. Ale medaile není to, co nás živí. Dělali jsme svou práci a já měl příležitost něco udělat, tak jsem to udělal. Myslím, že spousta lidí, co tu chodí kolem po ulici, by také mohli dostat vyznamenání.

Teď zamakat, párty potom

Překvapilo mě, jak jste napsal v knize, že po skončení této operace přišly negativní reakce od vašich kolegů.
Jo, dřív mě podobné věci více trápily, teď si naopak myslím, že je to dobré. Pochopil jsem, že je to normální, běžné.

Byl i tohle důvod, proč jste se rozhodl u speciálních sil skončit?
Pravdou je, že jsem cítil, že je moje bojová kariéra u konce a byl čas jít dál, jak z vnitřních, tak vnějších důvodů. V Prostějově (kde sídlí 601. skupina speciálních sil, pozn. red.) bych se sice posunul třeba o hodnost výš, ale už bych také nebyl bojovník.

Zůstat tam jsem neviděl jako cestu, protože tu organizaci dobře znám. Nebyla to výzva. Hledal jsem jiné varianty, kde bych byl užitečný a zároveň se rozvíjel a získával zkušenosti v jiném směru. Odešel jsem na Úřad vlády dělat vojenského poradce premiérovi. Odešel jsem také, abych měl více času na rodinu.

Když zmiňujete rodinu: změnila se vaše ochota nebo chuť riskovat, poté co jste se stal otcem?
Ano, děti jsou teď moje priorita. S rodinou a dětmi se naučíte rychle, co je podstatné. Risk nebo riziko prostě vnímám jinak než před patnácti nebo deseti lety.

Myslím, že je nejlepší pracovat co nejvíc, když je člověk mladý. Lidi to mají otočené. Mezi 20 a 30 lety chodí do klubů a užívají si, já to mám nastavené naopak, mezi 20 a 30 lety zamakat a párty bude potom.

Řehka: Armáda se primárně musí chystat na válku velkého rozsahu. Situace je vážná

Číst článek

Ještě k tomu riskování: stalo se vám někdy, že jste byl v nějaké akci a řekl jste si „sakra, to asi nevyjde“?
Párkrát ano, ale nikdy jsem neměl pocit, že umřu, to ne. Občas věci vyjdou i se štěstím nebo náhodou. My jsme si z toho vždycky dělali srandu, to nám pomáhalo. Říkali jsme si: Ty jo, teď smrt hrála na housle. Ale v té chvíli si ty věci nepřipouštíte, to spíš zpětně.

Chcete říct, že v tu chvíli necítíte strach?
Já nevím, jestli je to „klasický“ strach, z některých věcí máte spíš respekt. Občas, když to bylo složité, jsem měl obavu o lidi. Ale strach? Je to prostě práce, za kterou jste placený, abyste jí dělal.

To ano, ale není práce jako práce. Moje je třeba dost jiná než ta vaše.
Jasně. Asi mají všichni strach, ale nevím, jestli ho vnímáme, když jdeme něco dělat. Prostě je tam nějaký úkol, který za nás nikdo neudělá, tak jdeme a uděláme to. Strach pomůže, že si dáváme pozor. Je toho všeho jakousi součástí, kterou v danou chvíli nevnímáte.

Připravit výsadkáře na válku

Když to sečtu dohromady, strávil jste v Afghánistánu dva roky života. Jak jste se díval na rychlé převzetí moci v zemi Tálibánem, ke kterému došlo loni v srpnu po ústupu západních koaličních vojáků?
V té době jsem byl poradcem premiéra i ministra obrany, takže jsem to sledoval zblízka. Myslím, že se to dalo čekat. Mentalitu Afghánců znám, nebylo to pro mě překvapení. Samozřejmě se to stalo rychle. Ale chtěl bych říct, že není pravda, že by se Česko ke svým afgánským spolupracovníkům obrátilo zády, jak zaznívalo v médiích.

Udělali víc, než museli. Vojenská policie vyznamenala 14 odvážných, kteří prováděli evakuace z Kábulu

Číst článek

Měli jsme velké štěstí, že jsme v tu chvíli měli v Kábulu tým vojenských policistů, který vedl Zdeněk Poul. Zdenda pracuje nekonvenčně a spoustu věcí se díky tomu povedlo udělat dobře a rychle.

K prvnímu výroční odchodu z Afghánistánu jsem letos v srpnu zpovídala čtyři bývalé afghánské tlumočníky, kteří pracovali pro Česko, a stěžovali si, že evakuace byla chaotická, říkali, že se cítí, jako kdyby se na ně zapomnělo.
K samotné evakuaci na místě zmíním jen, že chaotická být musela už jenom z podstaty věci. Pokud máte uzavřené letiště, částečně uzavřené město, civilní obyvatelstvo v pohybu, Tálibán a další desítky faktorů, tak je logické, že vznikne chaos. Takže ano, v tomto směru byla evakuace chaotická.

Stejně jako v Česku, tak i v Afghánistánu jsou dobří a špatní lidé. Tak to bylo i s překladateli. Někteří kluci byli skvělí, o ty jsme se potom postarali, a pak tam byli ti, kteří zjednodušeně řečeno mohou být nebo jsou bezpečnostní riziko, s nimi se spolupráce rozvázala.

V Afghánistánu jste pracovali s místními jednotkami speciálních sil. Máte zprávy o tom, co s nimi je teď?
Nejsem s nimi v kontaktu. Když jsme tam byli, bojovali jsme spolu, pomáhali jsme jim a oni nám. Když jsme tam byli s nimi, fungovalo vše dobře, když jsme tam nebyli, tak už to tak dobře nefungovalo. Jejich nastavení bylo takové, že nikdy úplně neuznávali centrální afghánskou vládu v Kábulu.

Afghánský právník, který pomáhal chytat tálibánce: Chtěli jsme bojovat, jenže pak utekl prezident

Číst článek

To vám říkali? Už tehdy, před lety?
Jo, oni v tom byli velmi otevření. Funguje to tam tak, že rodina má tři čtyři děti a každé z nich pracuje jinde: jeden syn dělá v armádě, jeden u policie a další je s Tálibánem. To je běžné. Válka je pro spoustu lidí byznys, nevědí, kdo vyhraje, a snaží se přežít.

Když jste od nich tohle slyšel, nepochyboval jste o tom, proč tam jste?
Ne, to ne. Musíte rozlišovat vojenskou a politickou větev. Já tam byl jako voják. Vojáci mají svoje úkoly, mají nějaký mandát, dělají, co mají. Neřeší, jestli to má, nebo nemá smysl v kontextu, na který se ptáte.

Po téměř tříleté pauze, kdy jste byl na Úřadu vlády a ministerstvu obrany, se vracíte do uniformy. Od listopadu jste nově zástupcem velitele 43. výsadkového pluku. Mám pocit, že mezi výsadkáři a speciálními silami existuje, řekněme, lehké napětí, takže se nabízí otázka: co tam budete dělat?
Výsadkáři mají skvělou komunikaci ven, směrem k veřejnosti, pozapomnělo se ale na komunikaci dovnitř, čímž vznikají nedorozumění mezi výsadkáři a zbytkem armády. Lidé si je pletou se speciálními silami, protože vznikla taková mediální zkratka.

Výsadkáři nejsou speciální síly. Je to lehká výsadková pěchota a chci, aby byli nejlepší, jak jen to jde. Proč tam jsem zrovna já, to je asi otázka na náčelníka generálního štábu (generálmajora Karla Řehku, pozn. red.). Ale řekl bych, že je vždy dobré mít pohled zvenku. Moje priorita na pozici zástupce bude připravovat útvar na boj, na válku a k tomuto cíli u útvaru prioritizovat vše, co půjde. Možná se to někomu nebude líbit, ale je to správná věc.

Kateřina Gruntová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít