Antropolog Samek: Komunikace české vlády je oproti té německé jako rozbouřené moře

V Česku se v posledních dnech podle epidemiologů znovu zrychluje šíření koronaviru. Zhoršující se epidemie vedla k tomu, že Německo od neděle zavedlo na hranicích s Českem kontroly, protože Berlín považuje příhraniční regiony v Česku za oblasti s nebezpečnými mutacemi koronaviru. Když se podíváte, jakým způsobem obě strany o věci komunikují, protože to je právě obor, kterým se zabýváte, tím srovnáním. Shodují se obě strany v rétorice, nabízejí stejné hlavní argumenty, stejná vysvětlení?
Pozitivní zpráva je, že v tom hlavním se obě strany shodují. Zaplať pánbůh za to. U detailů bychom asi možná našli nějaké drobné rozdíly, tu větší, tu menší. Je zkrátka velmi povzbudivé, že když člověk poslouchá jen české zprávy nebo jen německé zprávy, nemá pocit, že to je referování o dvou různých světech, které se vůbec nepotkávají. To je zkrátka skvělá zpráva. Ta německá žurnalistika, alespoň ta veřejnoprávní, se vyznačuje tím, že se po celou dobu té koronakrize snaží situaci dedramatizovat.

To vědomé úsilí, to uklidňování a oddramatizování té situace je zkrátka cítit ze všech jejích zpravodajských výkonů. Tento, spíše pocitový prvek je důležitý, protože může vnášet nějakou neurózu do té populace, když je bombardována příliš často neurotizujícími zprávami. A je i v této situaci cítit trošku víc z té německé strany než z té české. To bych možná viděl z hlediska komunikace jako nejzásadnější rozdíl. Možná ještě bych přidal jeden aspekt. Ačkoliv jde momentálně vlastně o německo-český nebo česko-německý problém, tak německé zpravodajství i ve velmi stručné podobě podává tu situaci evropskou optikou.

Okamžitě do toho vstupuje, že to není jen problém mezi pendlery a jejich zaměstnavateli třeba v Německu a Čechy a Němci atd., ale okamžitě do toho vstupuje, že to není dobré z hlediska evropské integrace, že zcela oprávněně se dá očekávat, že to Brusel bude kritizovat. A to se dozvídáme z německé strany paradoxně silněji, než z té české, ačkoliv jde o německé rozhodnutí. Ten neustálý pohled, že my všichni jsme Evropané a to je důležitá hodnota, kterou musíme strážit, je v německém zpravodajství v průběhu celé koronakrize neporovnatelně přítomnější. A nyní se to projevilo taky.

Když se díváme na ty mediální výstupy v Česku anebo třeba i na vyjádření politiků, jsou více insulární, dovnitř obrácené? Dělí se u nás více na „my“ a „oni“, aniž by se akcentoval ten evropský kontext?
Určitě, určitě. Dá se to doložit dokonce i tvrdými daty. Já tady mám u sebe srovnávací analýzu, kterou vypracovala analytická společnost Media Tenor. Ta zrcadlí, jakým způsobem jednotlivé hlavní zpravodajské relace v zemích střední Evropy pokrývaly první hlavní období té koronakrize, tu jarní uzávěru. A tady se úplně jednoznačně ukazuje na číslech, že třeba německá televize ARD a její hlavní zpravodajská relace Tagesschau, což je asi obdoba našich Událostí ČT, v té době medializuje téma koronaviru zhruba stejně jako ČT. Zhruba stejně jako televize slovenská, rakouská, polská apod. Tam velký rozdíl není. Ta analýza pokrývá dobu od 12. března do 15. dubna.

A v tomto čase, kdy v prostoru Polska, Česka, Německa, Slovenska, Rakouska vrcholí ta první vlna té koronakrize, tak se ty televize moc neliší. Koronavirus se stal tím ústředním tématem, o kterém se referuje. Velmi se ale odlišují, a to je opravdu velmi zajímavé, v míře, v jaké o té události referují ve vztahu k vnějšímu světu neboli kolik toho zpravodajství se týká dění v zahraničí. A tady se dá vypozorovat zákonitost, že čím je ta daná země větší, tím se paradoxně daleko více zabývá mezinárodní stránkou toho problému. Ačkoliv ta běžná selská logika by velela, že čím jsem menší, tím mám větší zájem zabývat se tím, jak to dělají ti druzí. Protože zaujímám zkrátka menší úsek vesmíru a ta pandemie je z povahy věci globální jev a určitě nemá smysl se mentálně uzavírat jen do své vlastní bubliny. Ale přesně to se děje, nejen u nás. Já jsem radní ČT, tak právě proto možná trochu víc mluvím o těch údajích, které se týkají ČT. Zaokrouhleno na celá procenta, v tom jmenovaném období od 12. března do 12. dubna se Tagesschau, ta hlavní zpravodajská relace, zaměřuje na domácí zpravodajství ze 40 %, kdežto Události ČT z 68 %.

V tom srovnání můžeme pokračovat dál. Je tam ještě jeden velmi zajímavý údaj, a to, kdy se ty televize zaměřují na zahraniční události, které se vztahují k domácímu dění. U Tagesschau se jedná o 31 %, u Událostí v tom období 19 %. Na těchto dvou číslech a zejména na jejich součtu vidíme, že podíl pozornosti vůči zahraničí je mnohem, mnohem vyšší než u nás. No a koneckonců, když se potom podíváme na ta zbytková čísla, tak zahraniční události pokrývají Tagesschau 29 %, Události 14 %.

Tahle zákonitost neplatí jen v česko-německém srovnání. Zrovna v té analýze, kterou jsem citoval, je uvedeno zpravodajství německé a polské a ten graf přesně kopíruje ten trend, že čím je ta země menší, tím tím více je do sebe zahleděná. To znamená u Vedomosti, analogického polského televizního zpravodajství , máme ta čísla menší, ještě větší do sebe zahleděnost je u rakouské televize, ještě větší  u televize české a úplně největší u televize slovenské. Tady to vidíme krásně. Přičemž u toho Rakouska je třeba dodat, že tam je ještě ta do sebe uzavřenost do jisté míry pochopitelná, protože po celém Rakousku máte k dispozici německé kanály, z kterých si ten globálnější kontext můžete obstarat. I tak je Rakousko početně menší země než my, přesto se více věnuje tomu zahraničnímu ukotvení dané věci.

Když se podíváme na samotné ty aktéry, tedy na samotné prvotní hybatele komunikace, tedy politiky a vlády, jakým způsobem se liší komunikace německé a české vlády během pandemie? Mluví o té situaci výrazně jinak?
Tak opět záleží na srovnávacím hledisku. Když budeme chtít, tak tam samozřejmě najdeme řadu podobností - upozorňování na to, jak je situace vážná a tak dále. Ale to je logické, každého napadne, že když nějaké dvě země postihne podobná pohroma, budou o ní v těch hlavních rysech referovat podobně. Mnohem zajímavější je soustředit se na ty rozdíly. Jsou zřetelné, dlouhodobé a jelikož ta koronakrize trvá už dlouho, tak je lze popsat jako více nebo méně trvalý rys těch dvou mediálních krajin. Ty mediální krajiny potom do velké míry zrcadlí tu politickou komunikaci. Čili německá politická scéna, nebo alespoň vlády, které nesou hlavní díl té odpovědnosti, se snaží komunikovat jasně, stručně, přehledně, neplýtvat slovy, nevršit nějaká silová nebo silácká prohlášení.

Rozhodně se v jejích vyjádřeních nedočkáme nějakého prvoplánového odsuzování zahraničí nebo vlastní bití se v prsa, jak to zvládáme my, zatímco následuje nějaký pohrdlivý soud, dejme tomu, že na jaře to byla Itálie atd. 

To si z úst třeba premiéra českého všechno pamatujeme. V německém kontextu je to skoro nemyslitelné. Zaplať pánbůh, protože zrovna teď jsme v situaci, kdy by nad námi někdo mohl velmi ohrnovat nos. A ta oficiální komunikace německé vlády je v tomto ohledu velmi, velmi korektní.

Vyvarovává se toho srovnávání my a oni?
No, ona vlastně srovnává víc, než třeba čeští komunikační aktéři. To plyne i z toho mediálního pokrytí, o kterém jsem před chvílí mluvil. Ale možná máte pravdu, nestaví to do takové ostré dichotomie my versus oni, ale spíš do pojetí: „My tady máme nějaký domácí problém, podívejte se do zahraničí, všichni se snažíme atd.“ U nás je velmi typické, že jsme se z hlediska vládní komunikace na tiskových konferencích hodně začali odvolávat na to zahraniční ve chvíli, kdy se situace u nás začala horšit.

Začalo se říkat: „Nikde to nezvládají úplně.“ (pousmání) Což nevím, jestli působilo úplně přesvědčivě. Úplně hlavním rysem je, že ta komunikace, alespoň ta vládní, se snaží být uklidňující a pokud možno konzistentní.

Dá se říct, že na straně příjemců, tedy u německé veřejnosti, se ten styl komunikace projevuje tím, že lidé lépe chápou to, co se jim vláda snaží říct? Když to třeba porovnáme právě s ČR?
Nepochybně. Ne proto, že by Němci byli chytřejší než Češi, ale protože když vám někdo něco říká jednoduše a jasně, rozumíte mu samozřejmě líp, než když to vykládá jazykem, který je nějakým způsobem zašmodrchaný a rozporuplný. Zejména porovnáváme-li různá vyjádření různých politických aktérů ve stejnou dobu ke stejné události. Na té německé straně je velmi znát, že komunikace je profesionálně řízená a že je, neříkám, že vždy úspěšná, vědomá snaha a velké úsilí působit jednotným dojmem a vysvětlovat věci jasně, neplýtvat slovy a říkat to konzistentně. Kdybych to měl přirovnat nějakou metaforou, tak ta komunikace německé vlády je takový větrem pandemie mírně zvlněný rybníček, jsou to takové mírné vlnky. Kdežto komunikace české vlády spíš připomíná nějaké vysoké vlny přívalové na nějakém moři, ve kterých je samozřejmě těžší se orientovat.

V Česku se v uplynulých dvou týdnech věnovala velká pozornost situaci v pohraničních regionech, zejména v oblasti Chebska. Ministr zdravotnictví Jan Blatný, potažmo vláda odmítla využít německou nabídku pomoci pro region, kde nemocnice bojuje s přetížením. Je týdny na hraně kapacity a i tamní zdravotníci a představitelé regionu vyzývali k tomu, aby Cheb mohl využít sousední německé pomoci. Když se podíváte na to, jakým způsobem rezonuje toto téma v Německu, jaké reakce tam rozhodnutí české vlády vyvolává?
Naštěstí nás vždy trošku izoluje naše bezvýznamnost a jazyková izolace. Takže nepřeceňujme to, že by se příliš řešila Česká republika. Když už se to stane, jako se stalo právě v posledních dnech, je to spíš svědectvím, že se děje něco velmi výrazného, v tomto případě je to výrazný problém. Ale ta minimálně oficióznější vrstva německé veřejné rozpravy je velmi korektní, tam se nedočkáme žádných udivených výroků. Ostatně v jednom z posledních mediálních vystoupení německý velvyslanec pan Israng před několika málo dny znovu zopakoval, že nabídka německé pomoci trvá a záleží na české straně, jestli té nabídky využije či nikoliv. Oni se minimálně na straně té oficiální vládní komunikace omezují spíš na taková prohlášení, než aby nějakým způsobem zvedali obočí nebo se nějak podivovali.

My jsme se právě teď dostali do seznamu zemí s vysokým výskytem nebezpečných mutací. Portugalsko se do tohoto seznamu dostalo dříve. Není v tom z německé strany žádná zlá vůči nám, naopak, na německé straně byla zřetelně cítit, zejména v těch neoficiálních polohách vládní komunikace, snaha oddálit uzavírání hranic právě s ČR. S vědomím toho, jak velká část německé hranice to je. A už třetího února přistávají na žádost portugalské vlády v Lisabonu dvě letadla Bundeswehru, ve kterých je 26 zdravotníků, převážně lékařů, ale i nějaký pomocný zdravotní personál atd. A oni jsou právě na základě žádosti portugalské vlády rozhodnuti pomoci ve zvládání té koronakrize. My, pro srovnání, máme problém říci si o pomoc v situaci, kdy nemocnice už prostě vůbec nezvládají, jak tomu nepochybně v případě chebské i sokolovské nemocnice je.

Zdráháme se převézt ty pacienty o několik kilometrů vedle, notabene do míst, která jsou takříkajíc od sklepa až po střechu naplněna českými pracovníky. Protože právě tam pracuje hodně českých pendlerů nebo i lidí, kteří se tam usadili. A domluvit se v příhraničním německém špitálu česky vlastně není až tak zásadní problém. Za této situace mi to připadá velmi nepochopitelné. Je to zároveň trošku i smutné svědectví o tom, co je asi vnímáno z hlediska blížící se volební kampaně jako potenciálně relevantní argument, že to ČR nezvládla nebo zvládla. Pokud je za tím rozhodnutím snad obava, že kdybychom si nechali pomoc Německem, tak je to jasný znak toho, že jsme to nezvládli, tak mi to připadá jako smutná zpráva nejen o vládě, ale možná, že i o českém voliči, dá-li se tedy takto jednoduchým způsobem získávat politický bod. Podle mě je to krátkozraké, a vlastně si dokonce troufnu říct, že je to bezohledné, protože jde o situaci, kdy se bojuje o lidské životy, můžeme-li věřit svědectví primáře Straky ze sokolovské nemocnice z covidového oddělení.

V souvislosti s komunikací v Německu se zdůrazňoval akcent kancléřky Merkelové na to společné zvládání. Ona se většinou obrací ke společnosti jako takové. Když porovnáte tento styl komunikace v Německu a v Česku, objevují se podobné výroky i v tom českém prostředí? Nebo se v tom německém prostoru ten akcent objevuje možná o trochu více?
Určitě se objevuje o trochu více. Víte, my děláme v ČR velmi často tu chybu, že, uzavřeni do té vlastní mentální bubliny, nesrovnáváme sami sebe se zahraničím s poukazem, že oni tam mají také problémy a není tam všechno ideální. Samozřejmě, nikde to není ideální, ani v Německu to není ideální a rozhodně by bylo velmi hloupé přistupovat k Německu jako k Miroslavově zemi a k nám jako Půlnočnímu království. To je samozřejmě primitivní černobílá logika, která brání jakémukoliv užitečnému srovnání. Ale to užitečné srovnání začíná ve chvíli, kdy jsme ochotni přiznat si, že některé věci se v některých místech třeba Evropy dělají relativně, a to slovo podtrhuji, relativně lépe. A v situaci, kdy jde o lidské životy, tak to relativní zlepšení je velmi smysluplné.

V Německu i v Česku je patrná snaha tu společnost sjednocovat. Nicméně ta německá snaha je účinnější, nejen proto, že Němci mají trošku víc sklon poslouchat svoji vládu. Ona je účinnější právě v tom stmelování společnosti, protože existence nějakého společného „my“ je v německé společnosti vnímaná jako velká hodnota, na jejímž obecném uznávání ve veřejném prostoru závisí mimo jiné i existence nebo neexistence, pokračování nebo nepokračování demokratického režimu. Německo se tak moc snažilo poučit ze svých hořkých zkušeností s předchozími diktaturami, které zažilo, zejména s diktaturou nacistickou, že je pro něj vědomé pěstování demokratického konsenzu velmi zásadní hodnotou. To je velký rozdíl. U nás se o to také snažíme, ale nemyslím si, že to je v té míře explicitně reflektováno. To je skoro škoda, protože právě česká společnost má se svojí soudržností docela velký problém, navzdory tomu, že patří k jedné z nejhomogennějších společností Evropy a světa.

Jak moc se ten pocit soudržnosti protíná s důvěrou, že to společenství má smysl, s důvěrou v to, že reprezentanti v čele toho společenství jsou legitimní a společnost jim může důvěřovat?
Tam je samozřejmě přímý vztah. Samozřejmě se empiricky a na datech ne úplně snadno dokazuje, ale důvěra je jedna ze základních hodnot, o niž vláda neustále usiluje. A usiluje o ni každá vláda. Třeba na jaře se u nás ihned vydal vládní požadavek, abychom nosili roušky za situace, kdy roušky byly vyprodány velmi záhy a vlastně nebyly k dispozici.

Já vůbec nekritizuju to tehdejší velmi správné vládní rozhodnutí, ale v Německu bylo zkrátka nemyslitelné, aby vláda chtěla po lidech něco, co jim není schopná zajistit. Já bych to ukázal na lidovém příměru, aby vláda řekla jako v té pohádce: „Maruško, běž v lednu pro jahody.“ To se u nás děje úplně běžně, že vláda po nás chce něco, co ani nejsme schopni splnit. A to minimálně v části elektorátu, v části populace vzbudí nějaký přirozený odpor. Jak po mně někdo může chtít něco, když mi není schopen dát záruku, že to mohu vůbec udělat. A toto je příklad, který ukazuje tu rozdílnou míru péče o důvěru. Takže důvěra v instituce v Německu je nepochybně mnohem větší, to je i měřitelný údaj. A důvěra obecně v politickou sféru je také větší. Jakkoliv je pravda, že celý euroamerický prostor, včetně Německa, prochází dlouhodobou rostoucí krizí důvěry v instituce a v politickou sféru, krizí, kterou by bylo možné sumárně nazvat jako krize reprezentace.

Když se vrátím k tomu, co jste říkal, tak jestli tomu rozumím správně, třeba německá vláda nebo třeba i její regionální představitelé jsou si vědomi toho, že když po občanech něco vyžadují, mají zároveň svůj díl zodpovědnosti, aby vytvořili takové podmínky, aby to ti lidé mohli splnit?
Přesně tak. A k důvěře patří i schopnost, že když řeknu, že za něco odpovídám, tak u toho setrvám a nezačnu třeba po půl roce tvrdit, že když se ta věc přestane dařit, najednou za tu oblast zodpovídají ti a ti. To v našem případě zaznělo z úst premiéra

Ne že by se v Německu nedělo to snadné svalování viny na někoho jiného. Děje se to tam taky, ale ne v té míře, která je u nás v některých případech do očí bijící.

Ještě se vrátím k tomu současnému vývoji situace, který došel do fáze, kterou jistě nechtělo ani Německo, ani Česko - k dočasným kontrolám na hranicích Německa s Českem. V tom českém prostoru jsme nyní svědky poměrně extrémních hodnocení, která přicházejí ze strany některých iniciativ, jako je Chcípl pes a další. Dokonce se objevují i ze strany některých profesních organizací. Myslíte si, že to může zavdat příčinu nebo základ k něčemu trvalejšímu, co se týče vzájemného postoje obou zemí? Nebo je to jedna z fází, která zase odplyne s tím, jak se ta krize postupem času, doufejme, zmírní?
Já bych si tady nerad hrál na prognostika, ale domnívám se, že dlouhodobý vztah obou zemí to ovlivnit nutně nemusí. Tady jde spíš o to, co to udělá v každé té zemi individuálně s veřejným prostorem a s celou tou sférou politické reprezentace, s důvěru v instituce atd. A samozřejmě potom budeme moci srovnávat, která země z toho vyšla o něco líp.

A lze - a tady už to není hraní si na prognostika - samozřejmě tvrdit, že lépe dopadne ta země nebo ten veřejný prostor, kde se víc o tu důvěru dbá. Ostatně ke dbaní o důvěru, patří i schopnost odstoupit, když nejsem schopen jako politický reprezentant dostát nějaké své povinnosti. Já si třeba vybavuju, že na Twitteru vzbudila pozornost a částečně i nelibost jedna poznámka saského novináře, který žije poblíž české hranice, umí velmi dobře česky a může bez jazykové bariéry tu situaci sledovat. Říkal úplně jednoduše: „Kdyby u nás byla taková čísla, jako jsou u vás, němečtí politici by cítili povinnost odstoupit.“

No a je zvláštní, že my už v těch veřejných debatách velmi často ani nepředpokládáme, že by to snad nějakého politika mohlo napadnout. Ale stačí se podívat na mapu, srovnání,incidence toho viru je markantní na první pohled. A přesto u nás spíš vidíme najednou sklon házet odpovědnost tu na jiné politiky, tu na veřejnost, která nedodržuje opatření atd. Já neříkám, že to je černobílý problém. A určitě svůj díl odpovědnosti nese i každý z nás v tom, v jaké míře ta opatření dodržujeme. Ovšem pokud člověk nevisí na těch zprávách velmi často, což většina lidí z časových důvodů ani nemůže, dost těžko se ve změti zpráv o těch opatřeních orientuje. Já vím, že už to bylo řečeno mnohokrát, ale je třeba to neustále opakovat. Při sledování toho českého zvládání či nezvládání vládou není depresivní to, že se dělají chyby a přešlapy, ty se dělají všude. Ale ta chronická neschopnost se z těch chyb učit. Jako kdyby tady ani nebyla ochota se z toho poučit. K té profesionální komunikaci samozřejmě patří v moderních společnostech i marketing.

Německé vládě také nepochybně radí marketingoví experti v tom, jakým způsobem profesionálně komunikovat se svým národem. A je to vlastně dobře. U nás se to děje taky, jenomže to působí tak, jako by se to poradcovství soustředilo jenom na tržní aspekt té komunikace, jak tu vládu co nejlépe prodat. Vláda všude, stejně tak v Německu, vládne proto, aby byla úspěšná a aby se co nejdéle udržela. Jenže v Německu k čistě tržně marketingové rovině komunikace přistupuje ještě neustálá snaha o vytváření důvěry a respektu k ústavnosti. V německém prostředí daleko častěji slyšíte třeba přímo z úst Angely Merkelové, ale i dalších politiků, ať už vládních nebo opozičních, nejen to, že my politici chápeme, jak je to pro vás občany těžké dodržovat všechna ta opatření, když ta situace se třeba dlouhodobě špatně vyvíjí atd. Ale zároveň tam velmi často slyšíte: „My jsme si vědomi toho, že omezujeme vaše základní lidská práva, která jsou ukotvena v ústavě,“ a že je to velmi bolestný krok, protože právo je třeba respektovat… Zkrátka je tam neustále přítomný jazyk péče o ústavnost procedur. A minimálně navenek vytvářejí němečtí politici intenzivní dojem, že každé překračování ústavních mantinelů je pro ně velmi bolestné a obhajují ho takříkajíc s těžkým srdcem. To je něco, co na české politice moc nevidím. A zrovna poslední dny nám ukázaly vývoj, kdy se ústavní právníci nejsou schopni shodnout na tom, zda kroky, ke kterým tady došlo v posledních dnech, jsou ústavní, či nikoliv.