Černobílé Větřní: dokument o soužití s romskou komunitou v jihočeském městě
Romové mají svou vlastní kulturu, která je svobodná, živá a nezačlenitelná, tvrdí mladá filmová režisérka Viola Tokárová. Pokrevní romská volnost ale není tím důvodem, proč jsou romské komunity mnohde vnímány jako kaz na kráse českých měst.
Příkladem „poskvrněného“ města je Větřní na jihu Čech. To je známé díky několikaletému působení Agentury pro sociální začleňování, kvůli volebnímu úspěchu radikální pravicové strany DSSS i kvůli čas od času médii proplouvajícím reportážím o zdejších ubytovnách a jejich zejména romských obyvatelích.
Autorka žije jen několik kilometrů od místa, kde po léta trvá komplikovaný společenský problém a silná nevraživost vůči chudší menšině obyvatel. V rozhlasovém dokumentu se Viola Tokárová snaží odhalit, zda rasové třenice v mediálními zkratkami často komentovaném a dotýkaném místě nejsou jen nafouklými xenofobními bublinami.
Autorka při své cestě Větřním postupuje od zchátralých domů na okraji obce k ubytovnám v centru a na sídlišti, zastavuje se s lidmi na ulici, přirozeně zapřádá hovor s mladými romskými matkami. Nasedne ale také do hlídkového vozu zdejší security služby nebo zaklepe na dveře místostarosty.
V anketních vstupech obyvatel zaznívají zprvu zjednodušující a stereotypní dehonestace romské komunity a naivní návrhy snadných řešení. Postupně se ale Viola Tokárová posouvá k reálným zkušenostem až do samotného epicentra třenic mezi sousedy.
Vzdělání jako řešení?
Vrcholem pořadu a hlavním cílem návštěvy je obývací pokoj jednoho bytu v panelovém domě, označeném zdejšími obyvateli za nejhorší panelák ve Větřní. Tady se autorka stává svědkem diskuze naštvaných bílých obyvatel se svou romskou sousedkou.
Do chvílemi vzrušené debaty sousedů zakomponovala autorka postřehy jednatele firmy, která přímo v navštíveném domě spravuje byty a podniká v sociálním bydlení. Podnikatel kultivovaným projevem vyvrací představy o mafiánském způsobu ždímání peněz ze státní podpory sociálně slabým.
Na závěr své cesty Větřním autorka navštíví ještě základní školu, aby v nepřehledném společenském problému alespoň naznačila, kde sama cítí možnost řešení. Ve finálním rozhovoru s ředitelkou je akcentována motivace dětí k vyššímu než základnímu vzdělání.
Viola Tokárová sice netají svou spřízněnost s menšinovou kulturou, přesto je její pořad v pozitivním slova smyslu nekorektní, nestranně ponechávající prostor všem osloveným, aby se vyjádřili upřímně a bez obalu.
