„Běž už do p*či!“ a „Odstup, nebo zdechni.“ Politici a političky terčem lidské nenávisti

Politici a političky se nám svěřili s výhrůžkami, s projevy nenávisti nebo s urážkami, které jim lidé píšou. Kde se to v nás, lidech, bere?
To je docela těžká otázka. Řekla bych, že tyto projevy nenávisti, útoky, v dnešní době především v online prostoru, jsou určitá forma politického násilí. Je to poměrně závažná forma násilí, protože cíl toho jednání je vystaven velkému publiku, což potom zvětšuje dopad takového jednání. Politici a političky, kterých se to týká, si navíc v řadě případů sami spravují svoje komunikační nástroje, mají je ve svých telefonech, takže také mají neustále na dosah a na očích, co tam o nich ostatní uživatele produkují. To může mít velké psychologické dopady a může to narušovat emocionální stav postižených osob.

Politické násilí jako takové je typicky motivováno nějakým politickým nesouhlasem, odporem vůči některým tématům, postojům nebo konkrétním osobnostem. To, že se do centra politické komunikace v dnešní době dostávají sociální sítě, pravděpodobně napomáhá tomu, že i politici a političky, kteří je primárně používají pro svoji komunikaci s voliči, jsou čím dál více vystavovaní hrubému, nenávistnému obsahu, a řekněme online obtěžování. Může to souviset i s tím, že celkově roste objem komunikace na sítích, která se týká politiky, a právě politicky relevantní komunikace hodně přitahuje ten neslušný nebo hrubý obsah produkovaný uživateli. To všechno může vést k pocitu, že je toho čím dál víc. 

Psychologické násilí online

Oslovili jsme všechny parlamentní strany, aby sdílely mezi politiky naši výzvu o zaslání nenávistných projevů a aby nám politici posílali urážky a výhružky, které jim chodí. Tu výzvu jsem napsal také na sociální sítě. Psali nám ženy i muži, nejprve jsme zvažovali, že ty zprávy budeme anonymizovat, a nabízeli jsme to i politikům. Ti to ale shodně odmítali a někteří nám přímo poslali hlasovou zprávu, takže jsme se nakonec rozhodli tyto zprávy zveřejnit i se jmény. Toto je hlasová zpráva od europoslance z Pirátů Mikuláše Peksy:

Jak běžné nebo pravděpodobné je, že se výhrůžky politikům, to politické násilí, přenese z online prostředí do reálného světa? Třeba tak, jak to popisuje europoslanec Peksa nebo jak nám napsala Olga Richterová, místopředsedkyně Sněmovny z Pirátů, že ji mnohdy lidé na ulici nadávají i před jejími dětmi. Jak moc silná je bariéra anonymity sociálních sítí?
To jsou určitě velmi nepříjemné zkušenosti, ale myslím si, že stále platí, že dominantní je v kontextu psychologického násilí právě online forma. Většina toho probíhá v online prostoru. Problém online šikany nebo online obtěžování politiků spočívá v tom, že se toho účastní opravdu velké množství uživatelů sítí. Některé události, tweety, mediální zprávy se mohou stát virálním obsahem, do kterého se potom zapojují a nabalují se na to další a další uživatelé. Těžko říct, co je k tomu vede. Může k tomu přispívat celková radikalizace, můžou do toho intervenovat i nějaké psychologické dispozice těch konkrétních lidí. Úplně konkrétně na to asi nedokážu odpovědět, ale řekla bych, že v tom objemu je to spíš menšinová záležitost. Myslím, že anonymita a nízkonákladovost online šikany se v tom stále projevuje a převažuje. 

Nízkonákladovost online šikany – to je zajímavé spojení. Na co nejčastěji míří? Třeba Matěj Hlavatý ze STAN mi napsal, že je zesměšňován a napadán kvůli své orientaci a postavě. Chodí mu zprávy jako, cituji: „120 kilo mindráku“, „buz**ant vyšitej zm*d“, „buz*k vyj**aný“ a podobně. Urážky týkající se postavy musí opakovaně snášet Patrik Nacher z hnutí ANO, Alena Schillerová, místopředsedkyně hnutí ANO soustavně čelí podobným útokům, opět cituji: „jsi k zeblití“, „ošklivej, tlustej a hloupej jako Schillerová je málokdo“. Nedávno médii proletěly urážky na pirátku Zuzanu Klusovou, které útočily na její vzhled. Pak jsou tu sprostá slova, která chodí třeba premiérovi Petru Fialovi z ODS, znovu cituji: „ču**k neandrtálskej“, nebo místopředsedkyni Sněmovny ze STAN Věře Kovářové chodí zprávy jako: „ty jsi mimo pi*o“, „toto je strašná ku*da“. Tomio Okamura, předseda SPD, zase dlouhodobě čelí útokům kvůli svému původu. Je toto něco, co odrazuje politiky a političky od toho, aby tu práci vůbec dělali?
Všechno, co tady zaznělo, je jako forma psychologického násilí velmi běžné. Nadávky, útoky na vzhled, případně na politické kompetence, inteligence a tak dále. Zdá se, že to, co jsme teď slyšeli, je i v souladu s daty, která o tomto fenoménu máme. Víme, že vyšší míře nenávistného obsahu jsou více vystavováni například zástupci různých menšin, ať už genderových, sexuálních nebo etnických. Útoky jsou pak často motivovány právě menšinovým statusem těchto osobností a cílí na to, co pachatelé nebo útočníci považují za zranitelné místo toho daného jedince. Takže sexistické, homofobní, transfobní, rasistické obsahy jsou úplně inherentní součástí tohoto problému. Klíčová otázka podle mě je, jaký to má dopad. Víme, že to určitě má dopady na lidi, kteří s tím mají zkušenost, co se týče jejich politických kariér. Dobře je to vidět v posledních parlamentních volbách ve Velké Británii, kdy se rekordní množství tehdejších poslankyň rozhodlo neobhajovat mandát. Většina z nich potom jako jeden z hlavních důvodů uváděla právě neúnosnou míru obtěžování a útoků, kterým musely během svého funkčního období čelit. Otázka je, jak moc to ovlivňuje lidi, kteří ještě v politice nejsou, ale potenciálně by mohli být.

Genderově odlišné výhružky

Být žena politička, tak asi hodně zvažuju, jestli chci jít do politiky, když vidím, co lidé píší ministryni obrany Janě Černochové z ODS na sociálních sítích, kde čelí urážkám jako „americká št**ka“ nebo „vyschlá panna“. Předsedkyni Sněmovny Markétě Pekarové Adamové z TOP09 přišla zpráva, cituji: „doufám, že chcípneš v bolestech, ještě že se nemůžeš množit“.
Myslím, že pro pochopení tohoto fenoménu, obtěžování a nějakého násilí vůči politikům a političkám je genderový aspekt hodně podstatný. V současné době víme, že ženy a muži jsou tímto fenoménem postihování různě. Zatímco mužům více, řekněme hrozí nějaké fyzické násilí nebo ekonomické, různé poškozování majetku, ničení materiálů v kampani a tak dále, tak ženy jsou více konfrontovány s psychologickým, a pak především sexualizovaným nebo přímo sexuálním násilím. Poměrně velký dopad měla analýza, kterou provedli výzkumníci z NATO v roce 2021 a která porovnávala twitterové odpovědi na tweety členek a členů minulé finské vlády pod vedením premiérky Sanny Marinové. Připomínám, že to byla vláda vedená ženami a genderově vyrovnaná. Data ukazují, že ministryně měly na svých profilech asi desetkrát více nenávistných příspěvků než jejich mužští kolegové, a také to, že tento obsah z velké části vycházel z nějakých sexistických motivů. Taková data máme z různých zemí. Kromě toho, že se může lišit ta forma, tedy že na ženy se útočí trošku jinak než na muže, tak je také otázka, zda gender nějak ovlivňuje motiv toho, proč lidé vůbec na političky působí. Může se stát, že pokud se bavíme o čistě politickém násilí, tak motivací je nějaký politický nesouhlas, politický důvod. Ale bavíme se i o fenoménu násilí proti ženám v politice, které může být motivováno spíše nějakým genderovým předsudkem a má vyložený cíl umlčovat političky, vytlačovat je z veřejného prostoru, vykazovat je do patřičných mezí.

Ale velmi vulgární zprávy chodí mužům i ženám. Budu zase konkrétní a omluvám se, že budu citovat doslova, protože na rozdíl od posluchačů to slyšíte tak, jak to řeknu, a nevypípané. Kvůli výhružkám letos z kraje roku ukončil kontaktní kampaň před prezidentskou volbou třeba Andrej Babiš, předseda hnutí ANO. 

Někdo mu vyhrožoval smrtí a tehdy se ozvala šéfka Sněmovny Markéta Pekarová Adamová s tím, že sama dostává velmi vulgární zprávy dnes a denně. Některé nám teď přeposlala a já jednu přečtu: „Běž už do pí*i, ty hnusná zaprodaná ku**o, s celou vaší vládou i s vašimi rodinami se odstěhujte na Ukrajinu a zdechněte, špíny vyj**aný. Hlavně ty, hnusná dě**o, chcípni i tvá rodina a ten tvůj zku***nej přítel, to musí být pěkný ču**k, že chodí zrovna s takovou ku***u, špinavou zaprodanou sv**í.“ To je neuvěřitelný ohňostroj sprostých slov.
To tedy je, rozhodně to musí být velmi náročné, když si představíte, že vám takový obsah chodí pravidelně a často, což se pravděpodobně děje, i když data z České republiky nemáme, takže to nemůžeme úplně přesně popsat. Ale třeba to, jakým způsobem reagoval Andrej Babiš v prezidentské kampani, dobře ilustruje, že to může nějakým způsobem měnit chování politiků a jejich strategie. Naopak to, co jste teď citoval ze vzkazu pro předsedkyni Poslanecké sněmovny, podle mě dobře ilustruje to, o čem jsem mluvila před chvílí, totiž jak je u žen těžké oddělovat od sebe motivy politického násilí a toho spíš genderově podmíněného násilí, protože tam jsme slyšeli nějaké narážky, reference na politické pozice vůči pomoci Ukrajině, ale zároveň tam bylo hodně sexistického, misogynního obsahu, nadávek typu dě**a, ču*ka a tak dále, které jsou ve vzkazech političkám úplně běžné a mají jasný genderový podtext. Tady jsme viděli také nějakou snahu o degradaci skrze její partnerský vztah útokem na partnera a tak dále. 

Výhružky smrtí

Ale podobné nadávky, slyšeli jsme tam i „zdechněte“, přímo výhružka smrtí přišla i Janě Mračkové Vildumetzové z ANO, které někdo napsal na síť, cituji: „chcípni ty sv**ě STBácká prolhaná“. Procesně k tomu chci jen říct, že ne všichni politici ze všech stran nám vzkazy poslali, některé jsme si dohledávali sami na sítích, chtěli jsme mít zastoupené portfolio všech parlamentních stran. Co se týče právě výhružek smrtí, tak ty chodí i europoslanci Tomáši Zdechovskému z KDU-ČSL, který nám poslal zprávy třeba jako: „Jsi ho**do, za chvíli se budeš houpat, ty zm**e.“, další lidovec Jan Bartošek poslal: „Doufám, že se o tebe někdo postará.“, Martin Exner ze STAN mi napsal toto:

Podobně pan Exner nahlásil jiný případ, kdy mu další muž vyhrožoval smrtí. Na autora podal trestní oznámení, Okresní zastupitelství v Mělníku mu ale odepsalo, že jako poslanec musí snést vyšší míru kritiky, teď tedy parafrázuji, a doporučilo mu řešit to jako přestupek. Na odvolání, které Exner podal, mu Krajské zastupitelství v Praze odpovědělo, že to řešit nebude, že to je vulgární a nevhodné, ale že neshledává jakékoliv pochybení v řešení okresního zastupitelství a že z toho těžko může vyvozovat nějakou důvodnou obavu, že by skutečně mělo jít panu Exnerovi o život. Český rozhlas má oba dopisy, ze kterých jsem teď parafrázoval, k dispozici. Jsou výhrůžky smrtí politikům problémem jen v české politické kotlině, nebo se to děje i jinde?
Určitě to není problém výhradně české politiky, je to globální problém. Asi nikoho až tak nepřekvapí, že třeba v Mexiku bylo během jednoho roku zavražděno devadesát politiků, protože úroveň násilí ve společnosti je tam na úplně jiné úrovni. Ale například data z Velké Británie nebo Nového Zélandu ukazují hrozně velkou prevalenci těchto jevů. Konkrétní čísla asi nejsou úplně podstatná, ale spíš ilustrativně: 81 procent britských poslanců, kteří se účastnili dotazníkové šetření, už v roce 2010 reportovalo zkušenost s agresivním jednáním. 42 procent reportovalo výhrůžky fyzickým násilím sobě nebo blízkým. Takže i výhrůžky násilím a smrtí nejsou až tak výjimečnou událostí. Víme, že je to podobné i na Novém Zélandu, v Austrálii, máme data také například z Nizozemí, ze Švédska a vidíme, že nejenom politici z nejvyšší úrovně čelí nadávkám a výhružkám, ale týká se to v podstatě všech pater politiky.

Už jsem zmiňoval Tomia Okamuru z SPD. Mluvili jsme i s jeho spolustraníkem Radkem Kotenem, který se zmiňoval o zvýšené míře kritiky, která má mířit právě na politiky. 

On sám to prý nijak zvlášť neřeší, výhružky smrtí nedostal, to by prý ale nahlásil, jak to třeba udělal pan Exner nebo pirátská europoslankyně Markéta Gregorová. 

Gregorová nám ale také řekla, že byla zklamaná postupem policie, protože jí prý jednou zavolali, a pak jí jen do datové schránky přišlo vyrozumění. Slyšeli jsme také příklad od pana poslance Exnera. Tak kde leží míra toho, co musí politik unést, co je, a co už není normální?
To asi nějakým způsobem určují naše společenské normy. Tady se bavíme spíš o tom, co je trestné, co není a zda a jak se to má posuzovat. Samozřejmě že, když to orgány činné v trestním řízení nebo justice v Česku berou spíše na lehkou váhu a argumentují tím, že jako osoba veřejně činná to musíte snášet, že to je nějaká součást vaší práce, daň za to, že jste politik, politička, podle mě nemůže obstát. Součástí politiky je větší či menší míra konfliktu, ten konflikt může být vyostřený, vulgární, ale podle mého názoru by neměl obsahovat netoleranci a násilí. V České republice ale v současné době máme rozhodnutí Ústavního soudu, který v loňském roce rozhodl v případu advokátky Kláry Kalibové, takže problém výhružek a pronásledování je otázkou ochrany lidské důstojnosti a ochrany před neoprávněným zasahováním do soukromí a rodinného života, a jako takové by mělo být posuzováno v rámci trestního práva, nikoliv jako přestupek. V nálezu Ústavního soudu se píše, že i když stěžovatelka neměla přímo za to, že by jí útočník nebo člověk, který jí vyhrožoval, skutečně měl fyzicky ublížit, tak ta míra strachu a narušení psychické pohody byla tak vysoká, že si zasluhuje trestněprávní ochranu. Myslím, že toto může být takové první vodítko pro české instituce, jak se v budoucnu k tomuto problému stavět. 

Na druhou stranu zase chápu policii i justici jako takovou, že kdyby se zabývali úplně vším, tak to zahltí systém, a musí se asi najít nějaká míra. Ještě jedna věc mě zajímá, totiž my jsme se v jednom z minulých dílů věnovali verbálním útokům přímo mezi poslanci, mezi politiky jako takovými. Aniž bych chtěl shazovat cokoliv z toho, co nám sami politici teď napsali, a veřejně říkám, že to odsuzuji, tak nemůže nakonec slovník, kterým mnozí z nich mluví mnohdy v Poslanecké sněmovně, některé lidi inspirovat a utvrdit v tom, že to je běžná mluva, že se normalizuje, že se mluví sprostě, že se lidé uráží, že se uráží ve Sněmovně, a my nakonec můžeme urážet politiky jako takové?
To je docela těžká otázka. Nechtěla bych úplně tvrdit, že kdyby čeští politici byli slušní a jednali spolu hezky, že by míra obtěžování politiků byla nižší nebo že by to nebylo vůbec. To si nemyslím. Víme ale, že to, jakým způsobem se politické elity vyjadřují veřejně, může mít dopad na veřejnost. Například se ukazuje, že třeba lidé, kteří sami mají nějaké předsudky vůči některým skupinám, sami o sobě tyto předsudky neventilují na veřejnost, protože tam mají nějakou zábranu. Je vnímáno jako sociální norma, že bychom neměli být předsudeční. Ale pokud jsou vystaveni nějaké předsudečné komunikaci ze strany politiků, tak tato zábrana padá, a potom pro ně jsou mnohem přijatelnější nějaké explicitní předsudky, nebo dokonce jednání v souladu s takovými postoji. Takže je pravda, že jednání a vyjadřování politiků nelze brát úplně na lehkou váhu. 

V podcastu byly využity zvuky od poslanců, poslankyň, z Českého rozhlasu a serveru Novinky.cz.

Děkujeme všem politikům a političkám za zaslání nenávistných zpráv, které obdrželi a které jsme v tomto podcastu mohli využít. Děkujeme i za všechny reakce a hlasové zprávy.