Přeplněné a exkluzivní. Státu se nedaří řešit problém školek systémově, kritizuje analytik

Svaz měst a obcí tvrdí, že v mateřských školách v České republice chybí asi čtyřicet tisíc míst. Sedí tato čísla? Je to poměrně dost.
Tato data jsou z ministerských či jiných analýz. Ty již dlouhodobě hovoří o desítkách tisíc míst, která v systému schází. Z analýzy, kterou si pamatuji z dílny ministerstva práce a sociálních věcí, vyplynulo, že pokud bychom chtěli zajistit místa pro děti už od dvou let, je zapotřebí asi sedmdesát tisíc míst.

Kde místa nejvíc chybí? Dá se to regionálně posoudit, třeba že Karlovarský kraj je na tom úplně nejhůř?
Situace je trošku komplikovaná. V zásadě ale můžeme vždycky říct, že jsou to především velká města – centrum Prahy a okolí, Brno a okolí –, kde se obcím jakožto zřizovatelům nedaří zajistit místa už i pro děti od tří let, právě v kontextu demografických a migračních trendů. A to jsou přesně místa, která volají po rychlých řešeních. Situace je ale rozličná napříč republikou, například na Plzeňsku je nedostatek míst poměrně dost viditelný.

Mám malé dítě a chci ho dát do školky, už jsou mu tři, čtyři – mám možnost si vybrat? Nebo mám jednu spádovou školku a tam je velký boj o místa několik měsíců dopředu?
Rozhodně platí, například v Praze, že obec je povinna zajistit místo v rámci předškolního vzdělávání od tří let. Tato povinnost je však pro zřizovatele obtížná naplnit, typicky v Praze či v jiných lokalitách. Problematika je ale trošku širší, hodně kopíruje socioekonomickou situaci regionů a v České republice je mnoho lokalit, které mají dostatek míst, což je ale zároveň spojené s menší poptávkou.
Například v Ústeckém kraji je počet míst v poměru na počet žáků průměrný, ale zároveň je zájem o navštěvování předškolní docházky z mnoha různých důvodů omezený nebo menší. Chudší rodiny nemají velký zájem, což je spojeno s tím, že se jim nevyplatí vrátit se do práce. To, že předškolní vzdělávání nenavštěvují je problém, na který upozorňujeme. Data hovoří o tom, že se to vyplatí v mnoha různých směrech. Jeden je socioekonomický, nebo tedy primárně ekonomický, tedy že chceme dostat rodiče a primárně maminky zpět na trh práce. Zároveň to má pro dítě i význam kognitivní a vývojový, zvlášť u chudších rodin – s nějakými menšími kompetencemi, tím, že je dostanu do institucionálního vzdělávání, kde je práce dobře organizovaná, tak je to velmi výhodné i pro to dítě.

Drahá záležitost

Nechat své dítě chodit do školky ale není zas tak levné. To může být faktor, který třeba právě na Ústecku určuje to, zda děti do školky chodí nebo nechodí…?
Je to tak. Regiony, které se snaží potřebné děti dostat do předškolního vzdělávání, často využívají nástroj odpuštění úplaty. To znamená, že na úrovni školky, třeba i ve spolupráci se zřizovatelem, domluví, aby se nemuselo neustále prokazovat, že máte nárok na nějaký druh sociální podpory. Poplatek se tedy odpustí všem žákům ve školce. Typickým příkladem jsou ústecké Obrnice, kde se tak zvyšuje účast na předškolním vzdělávání právě těch rodin, které mají komplikovanou sociální situaci.

Nechystá ministerstvo školství nebo ministerstvo práce a sociálních věcí nějakou změnu? Podívat se na problematiku i prizmatem toho, že by mohlo ulevit rodičům, kteří nemají třeba takový příjem? Aby si mohli dovolit chodit do práce tak, že by jejich děti mohly chodit do školky?
Ten malý krok, který jsme mohli vidět, je návrh ministerstva školství, který dává zřizovatelům, tedy obcím, možnost nastavovat úplaty centrálněji a jednotněji. V momentě, kdy je zřizovatel osvícen v tom duchu, že chce maximalizovat účast na vzdělávání, mohl by využít toho, aby odpouštěl plošně. Zatím to spíše vytváří velké nerovnosti větších měst a obcí, ve kterých se některé školky tou možností parametrů úplaty a stravování rozcházejí s jinými školkami.

Systémově to není řešeno? Je to na úrovni daných institucí a obcí?
Spíše na úrovni samotných škol. Teď se to mění tak, že zřizovatel do toho může více mluvit.

To jsou obce?
Přesně tak. V ten moment je podle mě daleko snazší to nastavovat tak, aby byla služba dostupnější pro všechny občany. To je ale jen malý krok, my potřebujeme systémovější kroky k tomu, abychom dostali děti od větších rodin z nepodnětnějšího prostředí k předškolnímu vzdělávání. To je v našem decentralizovaném systému trošku širší práce, která zahrnuje i to, že se pracuje s těmi rodinami. To je hlavní, dobrá praxe, kterou z těch regionů známe. Dám zase příklad – Ostrava Přívoz, mateřské školy jako Špálova nebo Bohumínská jsou ve vyloučených a sociálně komplikovaných lokalitách. Tam pracují asistentky, které chodí do rodin a snaží se získat důvěru rodičů pro tu samotnou školku, což je velmi efektivní. Potom se do té školky dostanou, získají důvěru a v ten moment už v tom vzdělávání uspívají, pokračují směle dál a uspívají i ve vyšších stupních a následně i v životě, což, na základě toho, že už to dělají mnoho let, prostě funguje.

Skupina není školka

Pojďme se vrátit k nedostatku míst v mateřských školách. Ministerstvo práce a sociálních věcí chce na nedostatek vyzrát tím, že umožní obcím tu povinnost, která platí už řadu let, zajistit místo ve školce pro děti od tří let pomocí dětské skupiny. Místo tedy nebude nutné zajistit v mateřské škole, a povinnost se rozšíří i na možnost ho zajistit v dětské skupině. Dává vám to smysl? Dětská skupina asi není to stejné, co mateřská škola.
Je několik různých parametrů. Jde opravdu o jiné formy služeb, a to je důležité si uvědomit. Opravdu bychom chtěli, aby se vzdělávání pro děti od tří let organizovalo co nejkvalitněji. V tom hrají klíčovou roli právě školky a jejich jasné kurikulum a rámec, ve kterém se pohybují, což dětská skupina neumožňuje. Respektive umožňuje svým jednoduchým rámcem a aktivitami, které je nutné v ní provozovat.
Co je nejklíčovější – není to systémové řešení a ten důvod je prostý. Jednoduše je to vysokoprahové, jen části rodin to pomáhá. Můžeme si to uvědomit na příkladu Prahy, ten mi přijde hezky ilustrativní. V momentě, kdy část rodin, které mají vyšší příjmy, není schopna sehnat místo ve školce, tak to řeší dětská skupina. Jsem privilegovaný, můžu zaplatit několik tisíc korun za to, že jdu do dětské skupiny. Ale to nezasáhne i další cílové skupiny, které také potřebují účast na vzdělávání. Možná i víc proto, aby si maminky – pořád mluvím o matkách, ale ono to tak statisticky je – mohly nějakým způsobem uvolnit ruce k tomu, aby se dál rozvíjely a vzdělávaly. To je hlavní problém.

Svaz města a obcí to taky kritizuje, navíc říká, že to nic nemění, protože se s tím stejně neuvolní další místa navíc. To samo ministerstvo přiznává a říká, že nevytvoří nová místa v mateřských školách, ale jen umožní obcím, aby tu povinnost, kterou mají zákonně danou, splnili jinak. To znamená nemusí je umisťovat do mateřských škol, ale můžou je umisťovat i do dětských skupin.

Celý problém ilustruje velkou debatu, 30 let problémů veřejné správy v České republice. Jeden z nich je decentralizace systému. Obce nejsou schopné zajistit místa předškolního vzdělávání, zvlášť když přijde nějaká větší demografická vlna. Nejsou silné, nemají třeba dostatek kapitálu a nemají ani dostatek zdrojů. Stát nevytvořil žádný fond k tomu, aby platil budování míst předškolního vzdělávání a nevyjasnil odpovědnost za to, že to na nějakém území musí někdo zajistit. Je to vždycky jenom ta jedna obec a pokud je malá a nemá zdroje, tak to není schopná zajistit.
Druhým problémem je právě resortismus. Je to hodně spjato s tím, že ten spor je taky hodně dán tím, že jsme v nějaké školském regulačním prostředí. V něm je vztah mezi ministerstvem školství a těmi zřizovateli samotnými, a zároveň ministerstvem práce v sociální věci, který, podle mě s dobrým úmyslem zajistit tu službu s cílem uvolnit ruce rodičům, vytváří nějaké nástroje pro zajištění dostatečné kapacity služeb. Aktuálně máme zhruba dvacet tisíc registrovaných míst v dětských skupinách a víme, že se koncentrují v hodně potřebných regionech, jako je Středočeský kraj a tak dále. Zároveň ti, kteří to nějakým způsobem chtějí takzvaně realizovat, jsou většinou neziskové nebo neveřejné subjekty. Co je důležité – obce, samotní zřizovatelé, nebyly dostatečně motivovány k tomu tenhle nástroj využívat, dětské skupiny nezakládají pravidelně. Ministerstvo práce se tedy s dobrým úmyslem snaží motivovat i zřizovatele, aby to dělali.

Teď jim dává miliardy na to, že zaplatí sto procent nákladů. To říkal Marian Jurečka, tedy ministr práce a sociálních věcí z KDU-ČSL.
Přesně tak. Zároveň je pozitivní, že se jiný resort snaží místa zajistit, protože ten druhý resort, ministerstvo školství, je poměrně bezzubý ve snaze zajistit svá místa. Dělal to taky prostřednictvím evropských peněz, integrovaných dotačních programů, nebo IROPu.

Ano, i toto mají být evropské peníze, za kterých má být financována ta funkčnost.
Není úplně dostatek a zároveň je poměrně náročné vybudovat místa předškolního vzdělávání, protože to má spoustu požadavků, které musíte naplnit. Důsledky jsou tedy dva, o kterých jsme se bavili, to znamená jiný druh péče, vzdělávání pro děti od tří let. Chceme, aby byly v nějakém sociálním vzdělávání. Druhý důsledek je ta vysokoprahovost. Zkrátka není to tak dostupné jako klasické vzdělávání ve školce.

Nemělo by to být třeba už od jednoho roku? To totiž v připomínkovém řízení navrhovala vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.
Dostupnost těchto služeb je opravdu klíčová, nastavit ji v co nejranějším věku, a samozřejmě připravenost institucí. Z dat víme, že – teď se bavíme třeba o školkách – v místech s nedostatkem kapacit, jako je Praha tak dále, děti nižšího věku nejsou. Máme ale regiony a kraje, ve kterých účast dvouletých dětí či mladších je z mnoha různých důvodů poměrně vysoká. Například na Jesenicku, nebo v jiných lokalitách – ty mladší děti tam jsou, a naopak tam nejsou starší děti. Takhle se obce snaží, aby si uchovaly tu školku a dostupnost dané služby v dané lokalitě.
Takže otázka nároku už byla nastolená před pár lety, už v minulé vládě, za Kateřiny Valachové. Právě v otázce nemožnosti zajistit kvalitní služby v předškolních zařízeních, tedy ve školkách, se zvedl odpor a uzákonil se nárok od tří let věku. To, co je podle mě klíčové, je přejít k systémovějšímu řešení. Dětské skupiny, aspoň jak je já chápu, by měly být doplňkem pro nedostatek kapacit a primárně by měly být dostupné v co nejranějším věku. Povinnost by měla taky podle mě jít s tou hranicí dolů, ale měla by mířit právě na to předškolní vzdělávání. To už je zase trošičku vzdělávací, i kulturní debata – v minulém období, ve kterém byla poměrně velká síla, říkala, že dítě mladší tří let nepatří do školky. To je silný pocit části toho terénu. Ale zase už máme tisíce dětí, které už v předškolkách jsou a školky s tím mají problém. Problém je tedy hlavně organizační a finanční. Mladší děti potřebují trošičku jinou podobu vzdělávacího zařízení a potřebují zároveň i jiné personální kapacity. To je obtížné zařídit.

Sousedské hlídání

Jenom bych to shrnul – chápu-li to správně, oceňujete snahu ministerstva práce a sociálních věcí. Na druhou stranu říkáte, že je to problém systémový a rozšíření zákona o dětské skupiny je jenom taková chabá záplata, protože se ty instituce liší. Není to vzdělávací instituce, nebo nemusí nutně být. Je otázka, jestli se tím dá kompenzovat asi čtyřicet tisíc chybějících míst, byť ministerstvo přiznává, že žádná nová místa návrhem novely nevytvoří. Neřeší ten problém náhodou institut sousedského hlídání, s nímž by měla novela taky počítat?
To je zase nový nástroj, jímž jsme se inspirovali v zahraničí. Tak jak ho vnímám a čtu, nemám moc podrobností o tom, jak má ta přesná podoba vypadat – je to nějakým způsobem to, jak vyřešit krizovou situaci. Jak může stát podporovat nějaký jiný druh péče, když služby nejsou dostatečné.

Sousedské hlídání se to jmenuje z toho důvodu, že když bude například soused mít čas, tak já mu dám dítě a on bude mít takovou vlastní dětskou skupinu? Nebo nevím, jak si to představit…
Má to určitě nějaký regulační a registrační rámec, standardy, které je potřeba naplnit, to tak určitě bude. Zároveň…

… A bude to patrně dotované státem?
Přesně tak. Zároveň jde spíš o to, aby to naplňovalo ty potřeby, které máme. Potřeby by pak měly podnětně vzdělávat děti od nejranějšího věku.

Několikrát jsme zmiňovali jméno Mariana Jurečky, ministra práce a sociálních věcí, lidoveckého ministra, jenž v posledních dnech ještě „pozlobil“ Svaz měst a obcí – který už teď s novelou moc nesouhlasí – když řekl, že pokud by obce i přes rozšíření o dětské skupiny nebyly schopné místo od tří let v mateřské škole anebo v dětské skupině zajistit, budou sankcionovány.
Opět je to nějaká snaha řešit problém vysoké decentralizace a zvědomení odpovědnosti obcí zajistit místa. Myšlenka, že se v momentě, kdy obce nezajistí místo v předškolním vzdělávání od určitého věku, přenáší náklady na stát – protože v ten moment se prodlužuje pobyt rodičů doma – je samozřejmě věcná. Nástroje jak to udělat jsou opět věcí, kterou je potřeba dobře promyslet. V té diskusi a zvednutí tématu se hovořilo o rozpočtovém určení daní. To si myslím, že je poměrně těžce proveditelné. V zásadě se aktuálně dotýká toho, že když místa máte, dostanete prostředky na to, že se dítě vzdělává ve škole, která leží na území vaší obce, a to dostanete do svého rozpočtu.
Debatovali jsme s Danem Prokopem na otázku úhrady rodičovské. Části rodičovské, pokud ta školka není k dispozici, by se nějakým způsobem mohly přenést na obce. To naplní nějaké objektivní podmínky. Povinnost vyplácet nějakou podporu, kterou normálně vyplácí stát, by se přenesla na samotné obce. Je to k debatě, jakými nástroji k tomu má dojít, ale motivovat je určitě zásadní, protože ten fokus obcí je různý. Zároveň je spoustu obcí, které neuváženou developerskou výstavbou a nezvědomováním potřebnosti služeb zaspaly a v ten moment nejsou úplně ochotné rodičům pomoct. Myslím si, že by ta odpověď měla být zvědoměná. Je však důležité to řešit systémově a systémová řešení jsou ta, která řeší otázku decentralizace – zavedení systému financování fondu z národních peněz, a právě i řešení resortismu, vytvoření nadresortní regulace pro celou oblast. To se nedaří. Dlouhodobě se z těch mocenských pozic nelze dobře domluvit. Každý se snaží dělat to nejlíp, jak může, ale my potřebujeme vládní rozhodnutí, velké strategické řešení. Toho nedosáhneme tím, že je necháme, aby se spolu dohadovali. Potřebujeme nadresortní řešení.

Mám obavu, že se to do příštího zápisu nestihne.
To je samozřejmě vždycky otázka. Na jednu stranu chápu debaty a nějaké snahy o to uspokojit potřeby rodičů. Zároveň bych ale znovu apeloval i na to, že v některých místech se nedaří motivovat rodiče z těch chudších poměrů, aby děti do toho vzdělávání zapojili. To je taky potřeba řešit.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z České televize, televize NOVA a TN.cz.

Zvuky použité v podcastu jsme získali s výpomocí Kateřiny Golasovské z České televize.