‚Kdy už to všechno skončí? Jsme živí, mladí a chce se nám žít.‘ V Donbasu slavili Ukrajinci Den horníka
Na Ukrajině tento týden slavili Den horníka. A mnozí se slzami v očích, protože hlavní uhelná oblast Doněcká pánev, zkráceně Donbas, je už desátým rokem dějištěm války. Havíři už tam sice nefárají, ale stejně zůstávají v podzemí. Ve sklepech svých domů tráví nekonečné dny a noci.
Jsme ve vesnici, které říkejme třeba „Alexandrovka“, abychom ji nedostali do hledáčku ruských zaměřovačů. Tato „Alexandrovka“ je stejná jako všechny ostatní v této oblasti.
‚Kdy už to všechno skončí? Jsme živí a mladí a chce se nám žít.‘ V Donbasu slavili Ukrajinci Den horníka
Rozrostla se v šedesátých letech, kdy se v okolí otevřely uhelné doly a v původně zemědělské osadě se zabydleli horníci se svými rodinami.
Jeden z nich, Saša, říká, že je už čtvrtou zdejší generací. Je mu líto, že všechno, co tady jeho předci vybudovali, se teď obrátilo v prach.
Saša a jeho kolegové odnášejí do sklepa kanystry s pitnou vodou a pytle s krmivem pro psy, které věnoval český spolek Psí život. Dnes, ve čtvrtek, je tu relativně klid, ale do našeho příjezdu kvůli ostřelování tři dny nevycházeli z podzemí zdejší školy, kde už rok a půl žijí.
Nejenže je trochu klid, ale jde také elektřina. Horníci si sami spravují vedení, které jim často zpřetrhává válka. „To by se energetici divili, jak si tu umíme poradit,“ říkají. Ve sklepě je proto světlo, hraje tu hudba a vrcholí přípravy na velký svátek, Den horníka.
‚Jen o svátcích‘
Hornická města na Donbasu proměnila ruská invaze v sutiny. Pořád v nich však žijí lidé i zvířata
Číst článek
Nataša a Jekatěrina připravují oblíbenou pochoutku, sledě pod kožichem. To je na kousíčky nakrájený herynek pod závalem nakládané červené řepy s vajíčkem, cibulí, mrkví, bramborami a majonézou.
„Nemyslete si, že tak tady hodujeme každý den, to jen o svátcích,“ upozorňují mě děvčata a ptají se, „Kdy už to všechno skončí? Jsme živí, mladí lidé a chce se nám žít.“
Večer sem do školního sklepa přicházejí vesničani, protože se ve svým domcích bojí nocovat. Někdy se tu sejde 12 až 15 lidí. V koutě visí pravoslavné ikony. Sklep je suchý, čistý a dokonce se dá říci, že útulný. Děvčata ho udržují v přísném pořádku.
Nataša povídá, že nedávno exploze vyrazila všechna okna ve vesnici, ale chlapci je hned provizorně spravili. Příbuzní z města se jich ptali, proč to dělají.
Vždyť jim zítra nebo pozítří všechno zase rozbijí. Nataša říká, že nemůžou jen tak ležet se složenýma rukama a čekat, až přijde smrt.
Škola v podzemí. Charkov otevře na 60 tříd ve stanicích metra, aby se děti mohly vrátit do lavic
Číst článek
Saša sem, do této vesnice, přivezl svoji mámu Taťánu Ivanovnu. Utekla z Vuhledaru, kde je situace mnohem horší. Pořád vzpomíná na svůj byt, na své město, na své kamarádky a prosí mě, abych je tam pozdravoval.
Sama je napůl rozhodnutá, že se domu podívá, a chce tam dojet i na kole. Tento nápad se nám jí ale snad podařilo rozmluvit.
„Aspoň jedním okem bych se domů podívala,“ povzdechla si paní Taťána. Její syn už ji ale zahání do sklepa, protože to venku začíná být nebezpečné.
Reportáž stálého zpravodaje Českého rozhlasu na Ukrajině z „Alexandrovky“ si můžete také poslechnout, a to v audiu v úvodu článku.
