Když tradiční strany prosazují politiku radikálů, jen jim pomáhají být přijatelnější, říká italský odborník

Politolog z Terstské univerzity Mattia Zulianello se ve svém výzkumu zabývá mimo jiné populismem, politickým extremismem či radikální pravicí. „Populistická radikální pravice je dnes součástí takřka všech evropských národních parlamentů. Nemyslím si, že nás v budoucnu v tomto směru čeká změna k lepšímu,“ říká v druhé části rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Mattia Zulianello

Mattia Zulianello | Foto: Mattia Zulianello (archiv)

V první části rozhovoru jsme se věnovali hlavně italské premiérce Giorgii Meloniové a jejímu prvnímu roku ve funkci. Vy se ve svém výzkumu věnujete populismu a všem jeho formám, zejména radikálnímu populismu. Napadá mě, existuje v Evropě země, která by vůči němu byla imunní?
Mojí specialitou jsou mimo jiné populistická radikální pravice a ta je dnes součástí takřka všech evropských národních parlamentů. Snad s jednou podstatnou výjimkou – v Irsku.

Ale i to je složitější, protože už od parlamentních voleb 2020 tam je nejsilnější stranou Sinn Féin, která je spíše levicově populistická, jenže do toho míchá silný nacionalismus kvůli konfliktu Irské republiky a Severního Irska.

Třeba Španělsko dlouhá desetiletí platilo za zemi, kde nebyla žádná strana tohoto typu, jenže pak se zjevil Vox. Takže z velkých evropských zemí bez radikálně populistické strany na krajní pravici zůstalo jen Portugalsko, ale pak přišla Chega.

Existují i strany, které prostor radikální pravice vyplnily raději ještě dříve, než v něm začala růst nově založená strana.

Teď mluvíte o jevu, který politologie nazývá tzv. mainstreamizace radikálního populismu.
Přesně tak. Ve zkratce jde o to, že se existující tradiční strana radikalizuje a vyplní tento prostor. Příklady mohou být v maďarském Fideszu Viktora Orbána nebo v polském Právu a spravedlnosti.

Meloniová chce být ‚normálně konzervativní‘. Je ale populistická radikální pravice, říká italský politolog

Číst článek

Ale podívejte se třeba na Rakousko na začátku 21. století. Tehdy vládli lidovci z ÖVP s radikálně pravicovou Svobodnou stranou FPÖ, většinu striktní antiimigrační politiky ale zavedli lidovci.

Nebo Dánsko. Dánská lidová strana, což je tamní populistická radikální pravice, nikdy přímo neseděla ve vládě, vždy nějaký kabinet podporovala zvenčí. I díky tomu se jí podařilo prosadit velkou část své agendy.

Dalším příkladem by mohlo být Nizozemsko, kde liberální vlády Marka Rutteho často převzaly část agendy antiimigrační strany Geerta Wilderse…
To je přesně případ situace, kdy můžete vzít populistické radikální pravicové straně „vítr z plachet“, jenže tím také děláte z jejich programu společensky přijatelnější postoje. Jejich politika zesílí a daleko více prostoupí společností, když ji prosazují tradiční strany. Hranice mezi „normálními“ středopravicovými stranami a populistickou radikální pravicí se dost setře.

Nová norma?

Takže jde o nezvratnou novou realitu evropské politiky? Myšlenky radikálních populistů pronikají do hlavního proudu tak jako tak.
Zřejmě ano. Nic v politice není nezvratitelné, ale tímto procesem se to velmi ztíží.

Existují už příklady toho, kdy by se tento proces posunu stran hlavního politického proudu do radikálních sfér dařil zastavit nebo obrátit? Spíš mě napadá opak, například další radikalizace Smeru Roberta Fica před nedávnými volbami…
Myslím, že mainstreamizace radikálních řešení a myšlenek nelze zastavit. Problém je také v tom, že pokud se takovou stranu či politika podaří ve volbách porazit, zbydou po nich voliči zvyklí na radikální rétoriku a řešení. Ti budou hledat někoho jiného, kdo jim nabídne něco podobného.

Komplikovaný vztah rozdílných populistů. Připravují se ANO a SPD na společnou vládu, nebo bojují o voliče?

Číst článek

Nemyslím si, že nás v budoucnu v tomto směru čeká změna. I kvůli tomu, že se zintenzivňuje boj o kulturní hodnoty a šikuje se mezinárodní hnutí krajně pravicových populistů. Jeden z jeho „summitů“ jsme mohli vidět letos na jaře v Budapešti.

Tím jste mi nahrál na český příklad, protože na vámi zmíněnou národoveckou konferenci CPAC v květnu přijel i šéf ANO Andrej Babiš. Jeho hnutí už od první migrační krize převzalo striktně antiimigrační témata a nyní se posouvá do role ochránce tradičních konzervativních hodnot. I ANO také řadíte k populistickým stranám, avšak k umírněnějším…
Babišovo hnutí ANO je typickým příkladem typu populismu, který jsem nazval valenční, protože je nestálý, neukotvený a váže se na různá témata a podněty. Projevuje se mimo jiné velkým důrazem na boj proti korupci.

Strany jako Babišovo ANO se soustředí na témata, kde mohou jednoduše získat nejvíce voličů. To má ale na druhou stranu problém, když tuto taktiku chtějí provozovat dlouhodobě, protože pokud získáváte voliče zleva i zprava, nutně vám chybí jasná agenda a v mnoha otázkách i jasný směr. Když se nyní ANO posouvá více konzervativním směrem, jde o risk, protože může ztratit voliče zase jinde.

Prostoru střední a východní Evropy se věnujete velmi intenzivně. Vidíte větší rozdíly co se týká západoevropského a východoevropského populismu?
Je důležité sledovat a studovat střední a východní Evropu a tamní populistické tendence. Už je to více než 30 let od pádu komunismu, takže je dle mého názoru potřeba zničit i poslední zbytky železné opony.

Základní rozdíl je, že v západní Evropě máme populistickou radikální pravici i radikální levici, zato ve východní Evropě ne.

Komplikovaný vztah rozdílných populistů. Připravují se ANO a SPD na společnou vládu, nebo bojují o voliče?

Číst článek

Proč tomu tak je?
První samozřejmá odpověď je odkaz komunistického období. Pak je ale hlubší důvod, který se váže k tomu, že to, co nazýváme pravicový populismus, má krajně pravicový pohled na kulturní otázky a spíše levicový na ekonomiku. Tím se jim tak daří odpovídat na dvojí požadavek veřejnosti na „ochranu“. Pravicově „chrání“ kulturní témata a levicově „chrání“ ekonomiku.

Jak jsem mluvil o mizející železné oponě, i toto zdá se mizí. Populistická radikální levice oslabuje a radikální pravice přebírá část jejich ekonomického programu, třeba Marine Le Penová ve Francii.

Teorie podkovy

Chtěl bych se zeptat ještě na situaci v Německu. Tam roste radikálně pravicová Alternativa pro Německo (AfD), i ta má z kulturně-hodnotového pohledu konzervativní program. Vedle ní ale posiluje i tradiční konzervativní pravice CDU/CSU, která je nyní v opozici. Je současná německá vláda složená ze sociálních demokratů, zelených a liberálů tak špatná, nebo je to hlubší kolektivní německý obrat ke konzervativnímu smýšlení?
Populismu obecně záleží na tom, jak určité věci vnímáte. V Německu třeba čas od času probíhají protesty kvůli přerozdělování migrantů do různých měst a spolkových zemí. V takovém případě tolik nezáleží na konkrétních číslech, jestli běženců přibývá, nebo ne. Především záleží na tom, jak intenzivně tuto krizi lidé vnímají.

Alternativa pro Německo počítá úspěchy i na západě Německa. Bavorská konzervativní bašta ale dál drží

Číst článek

Pokud se čísla ze současných preferencí potvrdí, AfD čeká v příštích federálních volbách spektakulární úspěch. Mimo jiné i proto, že se jim s vnímáním problému imigrace v německé společnosti daří šikovně pracovat.

V mnoha případech AfD, hlavně ve východním Německu, přebírá voliče radikálně levicové postkomunistické Die Linke a stává se tam v některých spolkových zemích nejsilnější stranou.

Typický příklad teorie podkovy.
Ano, ale dává to smysl. Radikální levice i radikální pravice tradičně sdílí euroskeptické postoje, jsou často i pro státní zásahy do ekonomiky. To jsou potenciální jednotící prvky. Mezi radikální levicí a radikální pravicí je mnoho styčných bodů.

Jakub Grim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme