‚Zvyknout se na ni nedá.‘ Válka je součástí života Oděsanů, přesto město žije zdánlivě lehkomyslně
O jednom z nejzajímavějších a nejkrásnějších měst na břehu Černého moře – o ukrajinské Oděse – asi někdy slyšel každý z nás. V poslední době ale bohužel hlavně v souvislosti s četnými ruskými útoky na tamní přístav. Oděsa se přesto snaží žít svým typickým a poměrně lehkomyslným životem, i v době války.
Ačkoli už víc než dva týdny má počasí vládnout astronomický podzim, v Oděse je pořád léto a horkem znavení Oděsané se nemohou dočkat chladivého podvečera, aby usedli v některé ze stovek zahradních restaurací v historickém centru nebo na nedalekém nábřeží.
Jejich hudební dramaturgie prozrazuje, že i zdejší židovská komunita zůstává podstatnou součástí kouzla tohoto svébytného města. Život se tu odvíjí podobně nezávazně a nevázaně jako v Neapoli na úpatí zlověstně spící sopky Vesuv.
V případě Oděsy je oním zlým snem Rusko, které to sem má z anektovaného Krymu a lodí Černomořské flotily coby raketou dohodil. A je to znát. Siréna oznamující už bůhvíkolikátý letecký poplach nechává obyvatele a hosty Oděsy klidnými. Dál se věnují nakupování, debatám v kavárnách nebo lenošení na plážích.
Válka jako součást života
Některé z nich radnice letos otevřela a označila za bezpečné, jiné zůstávají ohrazené kvůli nebezpečí mořských min, které už zabily několik lidí. Oděsané přesto zůstávají svému městu věrní. Paní Ljuba Myzinová Oděsu za války prakticky neopustila a odjet ani nechce. S válkou se ale smířit nehodlá.
„Stala se součástí našeho života, protože zvyknout se na ni nedá. V létě jsem stála před Výtvarným muzeem a čekala na tramvaj, abych zajela na návštěvu k přátelům, ale tu se najednou z přístavu ozval výbuch, tak asi osm set metrů vzdušnou čarou. V šoku jsem zírala na sloup kouře nedaleko a pak se ozvala střelba. Měla jsem na sobě opravdu krásné šaty a pomyslela jsem si: kolik musí přijít úderů, aby mě donutily lehnout si na zem,“ vypráví paní Ljuba.
Lidem tu chybí základy civilní obrany, a proto doteď nevědí, jak se mají v situacích, které bezprostředně ohrožují jejich život, chovat.
Výcvik civilní obrany
„Přede mnou, na druhé straně ulice, stál chlapec s dívkou, která kvůli těm explozím a střelbě dostala hysterický záchvat. A já byla úplně paralyzovaná. Zato už vím, proč lidi zbytečně umírají na zastávkách hromadné dopravy. Ještě pořád nemáme zažité návyky, které by nám zachránily život,“ popisuje.
„Například že z prosklené zastávky máme okamžitě odejít, že se máme držet co nejdál od výloh a oken. Učit bychom se měli od Izraele, kde při leteckém poplachu lidi zastaví auto, vyběhnou ven a lehnou si na zem. U nás by měli zorganizovat praktický výcvik civilní obrany, protože jinak nám ty návyky nepřejdou do krve. Sebelíp zvládnutá teorie nestačí,“ říká.
Kosťantynivku před několika měsíci zasáhly rakety. Češi předali městu nové azylové centrum a sanitku
Číst článek
Paní Ljuba vystudovala matematiku a kdysi se podílela na programování vojenských raket. Střelu letící na Oděsu si ale až do ruské invaze nedokázala představit ani v nejhorším snu.
„Viděla jsem tu raketu. Přijela jsem ke kamarádčině mámě, ona ukazuje k oknu a říká: podívej se, letadlo! Odpovídám: Natašo Nikolajevno, jaké letadlo, když žádná nelétají,“ vypráví.
„Byla to raketa. Kdysi jsem viděla mnoho raket v zakonzervovaném stavu, znám systémy protivzdušné obrany, ale vidět raketu naživo – letící – to je něco úplně jiného. Musíme s tím nějak žít a doufat, že jednou bude klid. Před raketami ale nikdy není stoprocentní ochrana,“ doplňuje.
Neapolitáni s oblibou říkají, že sedí na sudu se střelným prachem, obyvatelé Oděsy už v té bečce jsou.
