Zpravodaj z východu Ukrajiny: Každá minuta je tu tíživá, a co až přijdou třeskuté mrazy…

Přicházejí zprávy, že Rusko spustilo další raketové útoky na ukrajinské území. Kde teď právě jste a jak to tam vypadá?
Já jsem teď ve městě Dnipru, na své stálé základně, kde jsem v podstatě celou dobu od jara. Vypadá to tak jako vždycky při ruských vlnách raketových útoků. To znamená, že přijde nejdřív upozornění. Ukrajinci mají pravděpodobně nesmírně inteligentní systém varování, pár minut předtím vždycky někdo zveřejní informaci, že v Rusku vystartovala letadla, obvykle to bývají TU-95, bombardéry, které nesou několik velmi nebezpečných raket. Tentokrát přišla informace také včas o čtrnácti ruských bombardérech TU-95 ve vzduchu z oblasti Kaspického moře, také z Volgodonsku a o odpálených raketách z vln Černého moře. Tam může jít o ještě nebezpečnější střely typu Kalibr. 

To znamená to, že v ten moment, kdy se do mobilních aplikací dostane informace o tom, že se nějaké rakety blíží, tak lidé se ukryjí do svých domovů, do sklepů? Vy s nimi mluvíte, natáčíte, tak jak to v momentě, kdy přichází informace o tom, že může přijít další salva raket, vypadá? 
Vzdušných poplachů je několik každý den. Jsou období, kdy jich je méně, pak je jich víc i v noci, nejenom přes den, a to už lidé nevnímají. Ale informace o tom, že vzlétla ruská letadla, bombardéry, tak ty přijímají trochu jinak, toho si víc všímají. Třeba v Kyjevě lidi už zaplnili metro jako jediné bezpečné místo v tomto velkoměstě. Podobná situace bude zřejmě tam, kde metro je, to znamená v Charkově. Tady v Dnipru je malé metro, takže lidi na to reagují po nešťastných sériích předtím, které způsobily především vyřazení energetické infrastruktury z provozu, ale i smrti lidí, nebylo jich sice tolik, ale byly. Takže lidé se opravdu bojí a ta varování berou vážně.

Martine, poslouchal jsem v posledních dnech, týdnech vaše reportáže z několika měst a vesnic na Ukrajině. Vy jste objížděl lokality kolem fronty, mluvil jste s lidmi, kteří na těch místech zůstali, přežívají tam, čekají na zimu. Oni vás zvou často do svých domovů, tak jak to teď vypadá třeba ve Vuhledaru na východě země?
To se dá opravdu hodně těžko popsat. Je asi lepší se podívat na fotografie, na videa tam natočená, což také všem doporučuju, protože slova nemůžou úplně vystihnou to, co tam člověk vidí. Jsou to hrozné věci, co tam člověk zažívá přímo s těmi lidmi, kteří jsou na jednu stranu nesmírně pohostinní, na druhou stranu se jim člověk diví, proč tam vůbec zůstávají, když i pro nás, kteří tam jezdíme s humanitární pomocí nebo já točit reportáže, tak každá minuta je strašně těžká, tíživá, nebezpečná. 

Ti lidi tam žijí od jara, ale bohužel ne všichni, jak mi vyprávěl kolega humanitární pracovník, který tam jezdí, protože tam má rodinu, matku, svůj byt ve Vuhledaru. Před několika dny zahynul jeho soused, když vyšel ven zakouřit si na zápraží. On nejdřív hasil požár, protože Rusové tam shodili nějaké zápalné směsi a celé to sídliště začalo hořet. Oni se to vydali hasit aspoň venku, a potom se vrátil do bytu, vyšel ven, řekl, že se musí nadýchat čerstvého vzduchu a asi si i zapálit cigaretu, pokud kouřil, tak mi to povídal. Bohužel dopadl minometný granát a ten člověk už se nevrátil. Takže v takových podmínkách tam lidi žijí. Ale na to, jak jsem je viděl, tak jsou ještě relativně na tom někteří dobře, normálně vám uvaří čaj, pohostí vás tím, co mají, co sami uvařili, oni se tím rádi pochlubí. Nabídli mi jablka, med, čaj, kávu, nějaké jídlo. Je ho tam poměrně ještě dostatek, i když třeba chybí čerstvé potraviny, trvanlivých je poměrně dost. Oni mají i své zásoby, jako jsou kompoty, zavařeniny, nějaké konzervy, všichni tam měli zahrádky kolem. Takže úplně hlady netrpí, ale potřebují chleba, pitnou vodu, léky. Ti, kteří je musí brát třeba každý den, tak to je obrovský problém. A potřebují peníze, aby si něco nakoupili v provizorních obchůdcích, které tam taky fungují. Takže to je ten hlavní směr humanitární pomoci a za tu jsou nesmírně vděční.

Když si pak sednete k jednomu stolu a oni vám nabídnou ten čaj, kafe, jablka, tak chtějí si povídat, anebo je to bolí o těch věcech mluvit?
To je asi u každého člověka jinak. Jsou lidi, kteří trpí nedostatkem komunikace s jinými lidmi, a taky už je tam asi ponorková nemoc. Lidí moc nezůstalo v tom poměrně velkém městě, ono zas není tak obrovské, ale není to ani úplně malinké městečko s jednou ulicí, jsou tam různá sídliště, ale oni tam nechodí, protože to už je smrtelně nebezpečné. Takže žijí v tom svém mikrosvětě, v tom třeba jednom sklepě a baví se dohromady jenom se sousedy ze vchodu vedle nebo naproti. A to jsou pořád titíž lidé, je jich míň a míň a oni si chtějí s někým popovídat, aby se jim ulevilo. Částečně to člověk chápe, že mají radost, když vidí úplně někoho nového nebo kterého znají, ale není tam tak často jako já třeba. Pak se mu svěřují se spoustou věcí, které by asi jinak nikdy v životě neřekli. Zavedou ho do svého bytu, chtějí ho neustále něčím hostit a chtějí si hlavně povídat. Taková humanitární práce, to je vlastně také součást práce i reportéra, protože co máte dělat, když ti lidi si chtějí s někým popovídat.

Země s velkým potenciálem

K tomu všemu běžní Ukrajinci pomáhají potom svým vojákům. Kde na to všechno berou síly? Kde na to berou zdroje?
Ta země má docela velké zdroje. Ukrajina je potenciálně nesmírně bohatá země, ať už jde o potraviny, zemědělství nebo o průmyslové výrobky a podobně. Má velkou tradici strojírenskou, těžební, vědeckou. Tady se vyvíjely sovětské rakety, takže i v tom je obrovský potenciál, jsou tady pro to nejenom technologie, ale i komponenty a všechno možné. To fungovalo, takže oni ze svých zásob můžou pomáhat armádě docela dost, což také dělají. Možná právě z těchto zdrojů pocházel i ten bezpilotník, dron, který zasáhl ruské vojenské letiště Engels u Saratova a poškodil tam přinejmenším jeden nebo dva ruské bombardéry TU-95, o kterých jsme mluvili už na začátku, což je vzdálenost jako do Moskvy.

Není vyloučeno, že to byl dron z místních, ukrajinských zdrojů, hodně se o tom mluví a píše. Takže oni dokážou pro armádu ty věci vyrobit. Asi ne takové množství, jaké by armáda potřebovala, zdaleka ne, ale něco se v tom děje. 

Pokud jde o pomoc obyčejných lidí jiným lidem, tak solidarita je tady taky velká. Určitě to nebude sto procent lidí, že si tak navzájem s láskou pomáhají, to bychom zase lakovali skutečnost na růžovo, což nemůžeme dělat. Ale hodně dobrovolnických organizací, myslím ukrajinských, nemluvím o zahraničních, buď vzniklo na zelené louce, anebo se vyvinulo z jiných organizací, které se zabývaly malými dětmi, pomocí starým lidem nebo nějakou formou jiné humanitární činnosti. Teď všichni pracují pro druhé, pro dobro své země, chtějí pomáhat. Například lékaři v Záporoží, kteří se zabývali oftalmologií, vyráběli dokonce nějaké věci, zařízení, přístroje, se teď úplně přeorientovali na výrobu jiných věcí, které potřebují civilisti ke své ochraně, zejména radiační, a také armáda. Chtějí vyrábět například taková ta škrtidla, která zastaví krvácení vojákům, takzvané turnikety, což je úplně jiný obor, než dělali. Takových organizací jsou tisíce, v každém městě je jich několik. Ukrajina je velká, takže si z velké části i sama dokáže pomoci, ale potřebuje pro to třeba nějaké komponenty ze Západu. Ale to už je věc velkých mezinárodních humanitárních organizací, aby to zmapovaly a snažily se toto zajistit. Ukrajinci tím navíc dostanou náplň práce, nebudou sedět nečinně doma, budou něco dělat a budou mít pocit užitečnosti a toho, že pomáhají.

Hodně se teď také mluví o Bachmutu a o tom, že ruským cílem je toto město na východě obklíčit. Pořád se tam skrývají lidé ve sklepích?
Pořád tam jsou. Alespoň tak jsme to viděli minulý týden, předminulý týden, když jsme tam byli. Kolegové, kamarádi tam jezdí každý den do celé té oblasti a pořád odtamtud vozí lidi. Těm, co tam zůstávají, se snaží pomoci „buržujkami“, to jsou pícky, které tam teď v zimním období lidé nejvíc potřebují kromě čerstvých potravin a pitné vody. Ale zase, do některých částí města se vůbec nedá dostat, jednak proto, že jsou pod neustálou šílenou palbou, jednak proto, že tam vede třeba jediná cesta, která když jsme tam byli, tak byla tak rozbahněná, že by tam stěží projel tank, natož naše auta, která sice jsou upravená pro jízdu v terénu, ale ne v takovém.

Život ve sklepě

Když jsme zmiňovali ten sklep, vy jste natáčel přímo v jednom sklepě paneláku v Bachnutu, mluvil jste i s některými dětmi. Jak to tam vypadá? Jaká je tam atmosféra?
Atmosféra jako ve sklepě, který je vybavený postelemi. Jsou tam takové přehrádky nebo plenty, prostě kusy hadru, aby měl každý trošku soukromí a nějakého svého vlastního prostoru, když už tam tráví čas takto nuceně, zbytečně kvůli ruské agresi. Mnozí jsou tam od jara, od 24. února, kdy to všechno začalo. Je jich tam méně, než když jsem tam byl posledně, ale pořád je jich tam dost. V jednom sklepě jich bylo přes třicet, v dalším to bude podobné. 

Ty sklepy mají, co mě překvapilo, nádherně vyčištěné, je tam pořádek, snaží se to tam udržovat, protože jednak nemají co jiného na práci, jednak kdyby žili v nějaké špíně, tak by to asi pro ně bylo daleko horší, takže ženy tam uklízejí. Je tam jakž takž teplo, ale nevím, jak tam bude, až budou opravdu třeskuté mrazy, takové, jak říkal Vlasta Burian, ty ruské zimy, „krut“ až nastane. To možná nebudou ty pícky úplně stačit. Ale my jim nabízíme pokaždé evakuaci a oni nechtějí. I některé děti tam zůstávají, protože samy nikam neodjedou a rodiče nechtějí odjet.

Natáčel jste i v Chersonu. My jsme nedávno měli epizodu přímo z osvobozeného města s Nasťou Stanko, ukrajinskou novinářkou z TV Hromadske, která když v Chersonu byla krátce po osvobození, tak říkala: „tady nic nefunguje, není tu elektřina, není tu voda, vracejí se sem lidé, ale město od toho odrazuje kvůli zaminování“. Tak jak to teď vypadá v Chersonu? 
Město už je asi odminované. Hlavně museli provést filtraci obyvatelstva, zbavit se kolaborantů a například převlečených ruských agentů, kteří tam asi také zůstali, nebo chtěli tam zůstat, aby pozorovali, co se tam dál děje, upozorňovali, naváděli na cíle ukrajinské obrany v tomto městě. To je z ruské strany naprosto pochopitelné. Kdyby to neudělali, tak by to asi bylo divné, zcela jistě tam takoví jsou. Proto bylo město dost uzavřené těch pár dní a muselo tyto lidi, kteří tam zůstali, asi sto tisíc, nějakým způsobem prověřit, jestli nejsou nebezpeční z hlediska obrany města a ohrožení ukrajinských úřadů. Takže to byla docela důležitá součást práce, nejenom samotné odminování. Rusové ustupovali tak rychle, že to nestačili úplně celé zaminovat. Jsou jiné zaminované oblasti, ale samotné město je, zdá se, úplně v pořádku. Nebylo ani moc poškozené, poškozené je až teď, kdy Rusové několik dní po tom, co se stáhli, začali zhruba od 20. listopadu město velmi intenzivně ostřelovat z druhého břehu řeky Dněpr.

Kdo je teď ve vedení Chersonu, kdo řídí humanitární práce?
Je tam jednak ta část vedení města, která se vrátila, jednak vojenská správkyně, kterou jmenoval prezident Zelenskyj, když přiletěl nebo přijel do Chersonu. 

Je pověřená dočasně po dobu války, je to ten nejdůležitější člověk ve městě. Jako šéfová dočasné vojensko-civilní správy má na starosti úplně všechno. Je to žena nesmírně statečná, která, když jsem ji viděl večer, jak se plouží, ještě měla bolavou nohu, a jak už ani nemůžeme mluvit, jak byla unavená po celém tom dni... pracuje skoro čtyřiadvacet hodin denně, pár hodin se vyspí, ale to jsou tak tři, čtyři hodiny. Toto má teď každý den, k tomu jenom malý tým spolupracovníků, protože hodně z těch lidí z města uprchlo, některé dřívější zaměstnance chersonské radnice Rusové odvlekli, zabili nebo někde zmizeli. Takže má k dispozici, a na to si stěžovala, velmi málo schopných lidí, kteří rozumí městskému organismu a kteří také mají představu, jak to dát do pořádku.

Martine, když jste zmiňoval zimu, blíží se, bude velmi tuhá. Myslíte si, že to může nakonec nějaké Ukrajince odradit od toho, aby zůstávali ve svých domovech, a přimět je, aby se přece jen vydali někam na Západ?
Velká část lidí zatím chce zůstat doma, ale jsme na začátku zimy. Ty největší mrazy, „kruty“, jak jsem říkal, nebo jak říkal Vlasta Burian, neudeřily. Ale to neznamená, že nepřijdou. Jak jsme úplně na začátku mluvili o další vlně ruských raketových útoků, tak ty samozřejmě opět míří na energetickou infrastrukturu. Pokud dojde k úplnému nebo velkému blackoutu a elektřina nebude třeba několik dní za sebou, tak všechno promrzne, popraská a ty byty budou absolutně neobyvatelné. „Stanice nezlomnosti“, kterých je po Ukrajině několik tisíc, to jsou v podstatě stany, tam se všichni nevejdou, takže se musíme připravit i na možnost, že se statisíce Ukrajinců, hlavně žen s dětmi, vydají hledat teplo u nás, v Polsku, na Slovensku, prostě tam, kam se dostanou. Asi by bylo záhodno se na to už teď dobře připravit, aby nás to nezaskočilo, protože bude potřeba jim naléhavě pomoci. Zase tak rychle jako na jaře nebo v předjaří, jako to bylo na konci února, kdy se objevila první vlna lidí utíkajících před válkou. Teď to bude vlna lidí utíkajících před mrazem a umrznutím.