Děti s vychovatelkami uprchly před válkou z Charkova do Karpat. Bydlí v bývalém sanatoriu
Děti vzali do rukou a jenom v tom, co měli na sobě, utíkali na nádraží – tak popisuje personál dětského domova z ukrajinského Charkova chvíle, kdy se na začátku války museli spěšně evakuovat před ruskými bombami a raketami. Relativní bezpečí našli v jednom karpatském letovisku. Za pomoci místních i díky pomoci ze zahraničí se tu snaží co nejvíce přiblížit životu a podmínkám, které měli dřív.
„Přivezli jsme věci, boty, je tam oblečení a hračky, to je taky možné vzít,“ popisuje jedna z vychovatelek.
Do dětského domova v srdci Karpat přijíždíme s věcmi, které jsme nasbírali díky pomoci našich přátel. Máme boty, oblečení, kočárky i hračky. Něco se hodí víc, něco méně, třeba z odrážedel vychovatelky moc velkou radost nemají. „S těmi motocykly, někdo spadne a bude to špatné … ale ony to mají rádi,“ popisuje jedna z žen.
Děti s vychovatelkami uprchly před válkou, nyní bydlí v bývalém sanatoriu. Natáčeli Šárka Kuchtová a Tomáš Vlach
Kopcovitý terén Karpat je velmi odlišný od městského prostředí Charkova, a tak chvíli trvalo, než si zvykli – děti i vychovatelé. Charkov je ovšem od samého začátku války cílem ostřelování, proto si přestěhovaný personál váží především toho, že v Zakarpatí našli bezpečné útočiště.
„Ty nejmenší děti jsme vzali do rukou a tak jsme šli. Cesta pak byla složitá, odjeli jsme z Charkova, ale stále to bylo pro naše chovance nebezpečné, vlakem jsme se nakonec dostali sem do Karpat,“ vzpomíná Olena Čistilinová, ředitelka jednoho ze tří charkovských domovů, které jsou tu nyní pohromadě.
Sama pečuje o 48 dětí od čtyř měsíců do osmi let, celkově je pak v bývalém sanatoriu více než sto dětí, od úplných kojenců až po šestnáctileté.
Ukrajinský Mykolajiv v noci opět zasáhl ruský útok. Asi deset explozí se obešlo bez obětí
Číst článek
„Naše potřeby jsou stejné jako u běžné rodiny, která má hodně dětí. Třeba přijdou z procházky a je potřeba jim umýt ruce, večer je musíte vykoupat, vyprat povlečení i oblečení. Máme pračku v každém patře a pereme si sami, přestože je tu prádelna,“ přibližuje Čistilinová.
Domov sídlí v budově tuberkulózní léčebny a děti i dospělí se tomu musí přizpůsobit. Ložnice jsou plné malých postýlek, nemocniční chodby jsou sice ponuré ale čisté. Výklenek zdobí dětský koutek. Jak říká šéflékař domova Roman Kosyla - v dobách míru zubař z nedaleké vesnice - personál se snaží, aby to tu dětem, pokud možno, co nejvíc zpříjemnil.
„Pro takový dětský domov není naše budova vhodná. Bylo tady sanatorium, které ale kvůli koronaviru pracovalo v polouzavřeném režimu. Když pak začala válka, museli jsme přijmout ty děti z domova i jejich dospělý doprovod. Rozhodně jsme nebyli vybaveni na to, abychom tu měli děti přímo z porodnice, ale poradili jsme si.“
Láskyplné objetí
O to, aby se tu děti cítily veseleji, se starají místní dobrovolníci. Přicházejí, aby pomohli například s odpoledními procházkami. Spolu s rehabilitačními sestrami, z kterých se díky válce staly chůvy, vozí nejmenší děti v kočárcích v parku kolem sanatoria. Pětiměsíční Máše a Alimkovi se ale dnes spát nechce, oba chtějí chovat. Uklidní se až v náručí, Alimek si spokojeně brouká. A je vidět, jak tyto děti potřebují láskyplné objetí.
Rusko zoufale hledá rekruty, kteří by za něj na Ukrajině umírali. A verbuje i vězně
Číst článek
Pro větší děti čas od času uspořádají sváteční odpoledne, jako třeba teď. I když to není úplně dětský svátek, ale těch, kteří o ně pečují.
Je Den zdravotnického pracovníka – jak se tady na Ukrajině přesně nazývá. Hudebník Jaroslav Boruta přijel zpívat, vzal sebou kouzelníka a hromadu hraček.
„V roce 2006 jsem založil fond Mysteckyj chrám, který se starala o děti ze sociálně slabých rodin. Když začala válka, začali jsme s podporou dětí běženců, kterých tu v Ivanofrankovské oblasti máme hodně,“ říká zpěvák a skladatel Boruta.
Kouzelník mezitím vykouzlí dětem létající židli. Mnohé si právě takovou přejí, to proto, aby je mohla přenést tam, odkud museli utéct – do Charkova. I když je to pořád jen dětský domov, podle paní Oleny se jim po něm stýská.
„Hlavně ty starší si občas vezmou židle a hrají si na autobus. A když se jich zeptám, kam jedou, tak odpovídají, že domů do Charkova,“ říká ředitelka Olena Čistilinová.
A sama doufá, že se i ona už brzy bude moci bezpečně projít po krásné zahradě, kterou doma v Charkově mají.
