Sanitky na frontu nejezdí a zuby jsou důležitější než vlasy, říká velitelka lékárny bojující na Ukrajině
Vojenští medici v Kupjansku na donbaském úseku fronty používají od minulého týdne dvě nové sanitky. Dostali je darem o české humanitární organizace Team4Ukraine. Vybavení sanitek má na starost pětadvacetiletá Natálie, absolventka farmacie, která vstoupila do 41. mechanizované brigády dobrovolně letos v červenci. U pasu se jí houpá pouzdro s pistolí a neprůstřelná vesta s veškerým vybavením je snad těžší než ona sama.
Rozblácenou ulici kousek od provizorního mostu přes zarostlý potůček lemují přízemní domky. Vypadají opuštěně, obyvatelé utekli nebo se dobře skrývají.
Za rezavými vraty stojí na dvorku plném harampádí sanitka s českou espézetkou, úzkou předsíňkou se vchází do temné chodby, nalevo je mrňavá kuchyně, vpravo v pokoji lékárna.
„Světlo nesvítí, buď někdo v noci rozstřelil dráty, nebo je strhl vítr, kdo ví,“ říká melancholicky Kosťa, civilista ve funkci skladníka. Hlavu má zepředu vyholenou, jen na temeni si nechal dlouhé vlasy. „To je znak kozáků,“ říká hrdě.
„Nejsem nacionalista, jsem patriot,“ vysvětluje svůj postoj a dodává, že se do služby přihlásil dobrovolně letos na jaře, když jeho kozácký druh zahynul v tanku.
Zatímco Kosťa vaří čaj, do lékárny vchází Natálie v uniformě bez označení hodnosti.
„Sanitky potřebujeme. Sice s nimi nejezdíme až na frontu, ale stejně máme velkou spotřebu. Raněné přivážejí terénními auty z levého břehu k mostu, tam si je přebírají medici do sanitek a převážejí k dalšímu ošetření a do nemocnic v týlu,“ říká Natálie.
‚Fronta je daleko‘
Občas se ozve vzdálený výbuch, ale nikoho to nevzrušuje, fronta je daleko. „Asi deset kilometrů. A dneska je hodně větrno a mlha, takže se nemusíme bát dronů,“ říká tmavovláska s krátkým copem. Z ruky nepouští telefon, občas zkontroluje zprávy. „Léky vozí dobrovolníci ze zahraničí, také je dostáváme z Ukrajiny.“
Natálie listuje v telefonu a vrací se do minulosti. Z fotografie se dívá dokonale nalíčená žena v přiléhavých šatech s černými vlasy až do pasu, která má jen máloco společné s vojačkou v kuchyni.
„Tohle je na party v Oděse, tam jsem se narodila. Jako dobrovolník jsem pomáhala od začátku invaze, vozili jsme třeba pomoc do Chersonu, když Rusové vyhodili do vzduchu Kachovskou přehradu. Pak jsem vstoupila do armády a nechala se ostříhat.“
Vlasy byly zřejmě její chloubou, ale tady je to jen zbytečná starost. „Když jsme jela na opušťák a stavila se u své kadeřnice, ta se jen chytala za hlavu. Ale co. Zuby jsou důležitější než vlasy.“
Natálie už zase zvedá telefon a něco řeší. Kosťa strouhá nožem zázvorový kořen, do hrnku mačka citron a přidává med. Snad skoro každý je tady nastydlý, zimní podmínky jsou na Donbasu tvrdé a kdo může, mačká se ke kamnům. „To je pořádná medicína, vezmi si,“ nabízí hustý odvar.
Kosťovi je přes padesát, ve městě někde uprostřed Ukrajiny žije jeho manželka, dcera i vnučka. Neviděl je půl roku.
„Musíme kacapy vyhnat, to je jediná možnost,“ mne si Kosťa ruce u plynového sporáku, na kterém je položená cihla jako topné těleso. Natálie přikyvuje a na otázku, jaké jsou její plány, odpovídá prostě. „Budu tady až do konce války, jiná varianta není.“
