Zastřelení kamarádi, bombardování i zajetí, to vše zažila jedna ukrajinská rodina za ruské okupace
Na Ukrajině v pátek začal první soud s ruským vojákem. Generální prokuratura ho viní z vraždy neozbrojeného dvaašedesátiletého civilisty v Sumské oblasti. Ukrajinské úřady prošetřují také události v dalších okupovaných oblastech včetně vesnice Peremoha v Kyjevské oblasti, kterou ruská armáda držela třicet jedna dní. Těžké chvíle prožila rodina Nadi, Vovy a Olega.
Když na Ukrajinu 24. února vtrhla ruská invazní vojska, mladí manželé - Naďa s manželem Vovou - byli v Kyjevě. Ještě ten den se sbalili a odjeli za Nadinými rodiči do vesnice Peremoha. Ta leží asi 60 kilometrů na východ od ukrajinské metropole na tahu do města Sumy na hranicích s Ruskem.
Zastavit krvácení a nezmatkovat, učí se ukrajinští domobranci na speciálním kurzu první pomoci
Číst článek
Naďa čekala, že ruští vojáci se objeví přímo v centru hlavního města a že na vesnici by se před nimi mohli schovat. Nadin manžel Vova se tam přidal k místní domobraně. Nervózní klid vydržel čtyři dny. První ruští vojáci do Peremohy přijeli 28. února.
„Vova byl šéfem domobrany. A domobrance Rusové zastřelili ve stejnou dobu, kdy k nám k domů přiletěla raketa Grad. Vova odjel hasit požár po dopadu rakety. Kdyby k nám nespadla, tak by byl s ostatními domobranci mrtvý,“ povídá Naďa.
Stojí nad troskami tržnice, která sloužila jako základna domobranců, a pláče. V troskách našli osm těl. Pět domobranců, jednoho ruského vojáka a další dva lidi. Před hromadou suti, která po tržnici zbyla, stojí ohořelé auto s rozstříleným čelním sklem. Kousek od něj je dětská sedačka.
Raketa, která zachránila Vovu od smrti na základně domobrany, dům těsně minula. Doteď jde na poli za domem poznat místo, kam raketa dopadla. Tlaková vlna ohnula i plechový plot. V ulicích Peremohy se na začátku března objevila ruská vojenská technika a vesnice se ocitla přímo na bojové linii. Rusové se podle otce Olega pokusili ukrajinskou obranu na druhé straně říčky Trubiž kousek za vesnicí prolomit nejmíň třikrát.
Noci strávené ve sklepě
Celá rodina se přestěhovala do sklepa. „První den jsme tu spali v šesti, sedmi lidech,“ ukazuje Olja na hromadu brambor v rohu malé studené místnosti. „Bylo jich tu ještě víc a taky červená řepa. Trochu jsme to porovnali a zakryli. Naskládali jsme tu matrace a spali jsme na nich. Tady ty police byly taky zakryté,“ Olja stojí u polic, které jsou stále tak ze třetiny zaplněné zavařeninami.
V dalších dnech se otec Oleg, Naďa i Vova přestěhovali zpět do domu a doufali, že když začne ostřelování, stihnou do sklepa doběhnout. Rodina se brzo naučila podle zvuku rozeznávat, odkud a kterými zbraněmi vojáci střílí. Rytmus raket stále dokáže věrně napodobit.
8. března se celá vesnice ocitla bez plynu a bez elektřiny. „Máme vlastní studnu. Když je elektřina, tak máme i vodu. Elektřina nebyla, měli jsme ale elektrický generátor. Pouštěl jsem ho tak na dvě, tři hodiny denně,“ vypráví Oleg. A jeho žena Olja dodává: „V celé ulici byla voda právě jen u nás. Sousedi k nám přinesli kyblíky. Na dvě hodiny denně jsme zapnuli generátor a všem jsme nabrali vodu. A ten, kdo měl, tak k nám nosil benzín.“
V polovině března Naďa a Vova odjeli humanitárním koridorem. Báli se, že by mohli Vovu najít Rusové a pomstít se mu za to, že byl v domobraně. Z vesnice se podle odhadu místních evakuovalo 70 procent lidí. Běžně má Peremoha přibližně 1 200 obyvatel. Na začátku války se ale rozrostla. Na venkov se totiž přijely - podobně jako Naďa a Vova - ukrýt některé rodiny z Kyjeva. Když pak chtěli zase z vesnice odjet, ne všem se to podařilo.
Zůstala třeba rodina s pěti malými dětmi. Chtěli se evakuovat, když se ale rozšířila falešná zpráva, že evakuační autobusy nepřijedou, vrátili se domů a pak už ve vesnici uvízli. „Celá ulice jsme jim vypomáhali,“ vypráví Olja. „My máme kozy, tak jsme jim nosili mléko. Taky vajíčka od slepic. A měla jsem i nějaké zásoby jídla.“
Ruští vojáci si chtěli hrát se psy
Oleg a Olja se shodují, že polovinu vesnice okupovali mladí ruští branci, kteří do války jít nechtěli a neměli ani motivaci opravdu bojovat. Mluví o nich jako o osmnáctiletých klucích, kteří se nestačili divit, že je ve vesnici plyn a každý má v domě sprchu. Babička Valentina vzpomíná na to, jak nejdřív přicházeli a ptali se, kde jsou ve vesnici nacisti. Pak se někteří vraceli a prosili, jestli si můžou hrát se psy. Mladých ruských branců je Valentině očividně líto. Zároveň dodává, že si je jistá, že pokud by dostali od velitelů příkaz ji zastřelit, tak ji zastřelí.
Druhou polovinu vesnice podle rodiny okupovali žoldnéři a chovali se mnohem krutěji. Oleg tvrdí, že mezi nimi byli Rusové i muži ze střední Asie. Čím blíž k centru vesnice, tím víc rozstřílených a ohořelých domů, děr po střelbě v plotech a stop po vojenské technice na zahradách a polích.
Ostřelování se nevyhnulo ani místnímu dřevěnému kostelu z 19. století. Přežil první i druhou světovou válku a teď má ve stěně obrovskou díru. „Spadlo to tu 5. března. Ale poškodilo to jen část kostela,“ vypráví kněz Olexandr.
„Později na něj stříleli přímo tanky. S ruskými vojáky se nejde domluvit. Ptal jsem se jich, proč tu všude zaparkovali svou techniku a oni, že prý na kostel nebudou ukrajinští vojáci útočit… Když pak sami Rusové stříleli na kostel z tanků, tak jsme měli štěstí, že nic nezačalo hořet.“ Dveře kostela jsou teď zabedněné. Škvírou mezi deskami jdou vidět popadané obrazy, kusy dřeva, vybavení je poházené po zemi a pokryté prachem.
Na budovách v centru vesnice zůstávají nasprejované vzkazy od okupantů. „Moje raketa ve tvém sklepě“ nebo „Přijdu si pro tebe.“ Zkázu, kterou ruská armáda ve vesnici zanechala, začala babička Valentina natáčet a videa zveřejňuje na internetu. Sama je Ruska a neskutečně ji štvalo, že jí její známí z Ruska nevěří vyprávění o tom, co všechno Rusové na Ukrajině způsobili.
Článek pokračuje pod videem.
Jestli ho zabili, ať mi dají jeho tělo
Největší horor pro rodinu přišel pár dnů před koncem ruské okupace. „Přišli k nám domů vojáci, vypadali jak FSB. Podívali se na auto a odešli. A druhý den okolo oběda už přišli pro Olega,“ vzpomíná těžkým hlasem Olja. Rusové jejího manžela obviňovali, že chystal Molotovovy koktejly a přikázal je házet po autech se zásobami paliva. Svázali mu ruce, zakryli oči a odvedli ho do jiné části vesnice, kde ho zavřeli do nákladního prostoru staré dodávky. „Do železné budky,“ jak říká Oleg.
„Posadili mne tam, svázali mi ruce vepředu, svázali mi nohy a zavřeli dveře. Večer mi nabídli jídlo, ale nechtěl jsem. Jen vodu. Mám totiž nemocné srdce po infarktu,“ vysvětluje Oleg. „Přinesli mi tabletky, které mi měly pomoct, a taky nějaké staré bundy, abych do rána neumrznul. Večer ještě jeden z vojáků přišel s tím, že ráno si pro mne přijde FSB a pak ty tabletky už ani nebudu potřebovat.“ Manželka Olja zatím doma prožívala nepopsatelný strach: „Jen jsem opakovala: Mami, on tu není. Mami, on tu není. Nic jsem nedělala. Nemohla jsem ani pít ani jíst.“
Sušené směsi putují ze Lvova na frontu tisíc kilometrů. Pracujeme už osm let, říká dobrovolnice
Číst článek
Noc byla chladná. Voda, kterou Olegovi vojáci přinesli, zamrzla. Když ráno otevřeli dveře, Oleg se klepal zimou: „Ptají se mě: Proč se třepeš? Říkám: Co myslíte? Tomu se zasmáli a donesli deku.“ Přes den k němu do budky přidali dalších šest lidí. Podle Olega je zavřeli kvůli ostřelování ruských pozic z ukrajinských minometů: „Hledali ty, kteří pomáhali při střelbě s naváděním. Ty podezřelé dávali na jedno místo, a pak čekali, jestli v noci budou střílet minomety nebo ne. Ale minomety stříleli i tak.“
K Nadi se donesla zpráva, že se všem vězněným podařilo utéct. Byla to sice fáma, rodině ale dodala naději. I tak se báli, že Olega nakonec Rusové zastřelili. Babička Valentina chtěla zajít za ruským velitelem: „Jestli zetě zabili, ať mi dají jeho tělo. A jestli je živý, tak ať mne k němu pustí, abych mu mohla donést léky.“
Okolo železné budky se střídali hlídači. „Byli různí… Jeden byl takový drsnější. Říkal, že se nesmím pohybovat, nebo že jestli spatří pohyb, tak hned začne střílet,“ líčí Oleg. „Zbytek nám nosil jídlo i vodu. Když jsme prosili o toaletu, přistavili nám tam kýbl. Byli tam i dva strážní, od kterých jsem slyšel, jak otevřeně nadávají sprostě Putinovi. Ale možná to byla provokace.“
Z vězení a hrozby zastřelení muže po dalších dvou nocích vysvobodil až rozkaz, aby ruská armáda od Kyjeva odešla. „Odejdeme za tři hodiny, já vám odemknu dveře,“ vzpomíná Oleg na slova, která jim řekl jeden z hlídačů. „Dřív ale neotvírejte. Pokud vyjdete dřív, bude to váš problém.“
Nejméně dvacet obětí
30. března se ruská armáda z vesnice stáhla. „Ten den jsme ještě nikam nešli, ale slyšeli jsme, že už přijeli naši vojáci,“ vzpomíná Oleg. „O den později už přijížděli i dobrovolníci, humanitární pomoc a technici kvůli odminování.“ A manželka Olja dodává: „Já jsem ještě tři dny, co už to byli naši, spala ve sklepě. Až pak jsem se vrátila do domu.“
Nadina rodina napočítala, že ve vesnici zemřelo nejmíň dvacet lidí. Buď skončili v troskách domů po ostřelování, nebo je podle rodiny ruští vojáci přímo zastřelili. Jeden dům ve vesnici zničila raketa až na základy. Na místě zbyly jen trosky a kusy cihel po celé zahradě. Ve sklepě zemřela žena, která se tam před ruským ostřelováním ukrývala.
Olja taky vypráví o matce, která hledala syna, o kterém vůbec nevěděla, co se s ním stalo. Zmizel 1. března. „Měsíc ta žena hledala, prosila lidi, aby ji vzali na cestu, kudy jela kolona, že možná bude někde tam,“ vypráví Olja. „Před pár dny prohledávali trosky obchodu a našli ho tam zavaleného.“
Příbuzní podle Olji pohřešují ještě nejmíň deset lidí. Po bojích tu ale zůstala i těla mrtvých ruských vojáků. Ještě několik dnů po osvobození vesnice zůstávala v příkopu mostu přes říčku Trubiž, který ukrajinští obránci vyhodili do vzduchu, aby zastavili postup Rusů na Kyjev.
Muže, který přivedl ruské vojáky k Olegovi, před několika dny začaly vyšetřovat ukrajinské úřady. Podle Nadi mu hrozí až patnáct let vězení. Šlo o jednoho z místních lidí. S ruskými okupanty ho podle ní seznámil spolubydlící, který jim prodával alkohol. „Když jednou s vojáky popíjeli, začal jim popisovat, kdo co ve vesnici dělal,“ vysvětluje Naďa.
Její matka Olja říká, že už by další ruskou okupaci nepřežila. Ostřelování se vrylo do paměti i babičky Valentiny: „Jeden den jsem se v noci probudila a slyším zvenku hukot jakoby výstřel. Křičím: Oljo, do sklepa, střílejí. A pak ke mně přišel zeť a uklidňoval mne, že je to jen bouřka. A najednou slyšíme, jak začalo pršet…“
