Návraty z Ukrajiny? Jako pád z Marsu, tvrdí reportér Papadopulos

Jak hledáš ty příběhy z Ukrajiny, které odvyprávět? Přijde to samo, anebo cíleně, když jsi v té zemi, tak se ptáš, tady bychom mohli natočit tohle, tady bychom s kameramanem mohli vyjet?
To je asi kombinace. Teď naposledy, když jsem byl na Ukrajině na přelomu května a června, tak jsem třeba už jel na Ukrajinu s tím, že chci zmapovat situaci ukrajinského hokeje, protože to byl aspekt, který jsem nikde vůbec neviděl v médiích, ani v těch ukrajinských nebyl příliš přítomen. Má to i logický důvod, protože německá, francouzská média nemají hokej jako prioritu. Ale v době tehdejšího mistrovství světa v hokeji jsem se rozhodl, že tady s touto reportáží, nebo se záměrem tuto reportáž udělat, do země přijedu. Nakonec se z toho vyklubaly reportáže dvě. V rámci té první jsme natočili vzkaz místních hráčů pro Dominika Haška, který je znám tím, že se vyjadřuje opravdu tvrdě proti účasti Rusů a Bělorusů na olympijských hrách, NHL a dalších.

On je v tom hodně ostrý.
Přesně, je velmi ostrý. Samozřejmě ten jeho postoj, poměrně zásadový, se odráží v přízni těch ukrajinských sportovních fanoušků – nejen sportovních, ale převážně sportovních, a zvláště těch hokejových. A já jsem byl v Hokejové federaci, natáčel jsem tu reportáž, za kterou jsem přijel, natočil jsem vzkaz Dominikovi Haškovi, našel jsem si přes naše sportovní oddělení číslo, poslal jsem mu to přes WhatsApp a vrátila se mi odpověď obratem. Oni ho v tom vzkazu zvou na Ukrajinu a on v odpovědi řekl ano, já přijedu v rámci pár dní.

A pak přijel.
Pak přijel. Z toho byla i druhá reportáž, a to mělo z toho prvotního záměru zmapovat stav ukrajinského hokeje. Tam byl ten přesah, kdy jsme opravdu byli v těch klubech, viděli jsme, jak ti mladí sportují, nesportují, co mohou, nemohou, jak důležitý je ten politický rozměr toho, že ti ruští, běloruští sportovci nebudou třeba na olympiádě. To má pro Ukrajince opravdu velký smysl a ty reportáže, když si někdo pustí, tak myslím, že pochopí, proč o to někdo usiluje. Zároveň to nebylo černobílé, protože jsem se ptal i Dominika Haška, že přece ti Bělorusové, Rusové, nemohou za to, co udělal jejich stát. On na to i poměrně střízlivě odpovídal. Stejně tak představitelé toho ukrajinského hokeje – nebyli úplně a priori, jak by si někdo myslel, bojovně naladění, nebylo to černobílé. A zpět k tvé otázce – je to jedna z mála věcí, se kterou jsem jel jako s předdomluvenou a s takovou ideou, že toto opravdu chci.

Protože ten zbytek nabíráš potom tam.
Ten zbytek opravdu vyplývá ze situace, z těch aktualit, z toho, jakým způsobem se odehrává to dění. Například protiofenziva – vím, že je někde na jihu, vím, že tam jsou třeba české tanky T-72, které dodala česká vláda na začátku války, takže díky těm aktuálním posunům si řeknu ano, jeden ten tank bych chtěl vidět, tu posádku, zmapovat příběh atd. Takže se ukázalo, že i cesta s tou předdomluvenou věcí je schůdná, odkrývá další a další možnosti, ale i ta věc, která vyplývá z aktuálu, je prostě k nezaplacení. Konec konců naše záběry z Chersonu obletěly evropské vysílatele, 30 televizních stanic je použilo ve svých vysíláních jenom proto, že jsme reagovali opravdu velmi promptně na tu situaci.

Vzpomínky na Cherson

Pojďme se o tom pobavit, protože to jsou zase příběhy, kde ty musíš otevírat lidská srdce, musíte navázat spolu nějaký vztah, abyste si vzájemně důvěřovali. Ty ses dostal v zaplaveném Chersonu asi nejdál z novinářů, aspoň v těch prvních dnech.
První den po, tak.

Jak to tam vypadalo?
To je prostě katastrofa. Můj dědeček mi ukazoval fotky z roku 1997, kdy mu voda spláchla továrnu v Krnově. A já jsem si říkal, že to je tak strašně vzdálená věc, to se mi nemůže nikdy přihodit, že toto vůbec uvidím. No a teď jsem to viděl krát tisíc.

A tam byly jenom střechy, komíny.
Jenom střechy, komíny, hladina, kterou proplouvaly ty záchranářské lodě, lodě dobrovolníků a lodě policie, která to pročesávala, jestli tam ještě nejsou třeba nějaká těla nebo třeba i nějaké pokusy o rabování a tak dál, tam se neprokázalo tolik těch pokusů. Takže takhle to tam pročesávali. Do toho ten chaos na březích, kdy lidi čekali na zprávy o svých blízkých nebo o svých domácích mazlíčcích. Bylo to velmi emotivní, protože se bavíš s lidmi, kteří jsou na břehu a kteří vidí na svůj zatopený dům nebo vidí ten komín toho zatopeného domu a vypráví ti, že si na ten dům vydělali prací, těžkou prací – Cherson je zemědělská oblast, takže většinou těžká práce v zemědělství – si vydělali na dům, koupili si kus půdy, vybudovali dům. Loni přišli Rusové a buď to využili jako nějaké sídlo okupačních jednotek nebo ten dům zbořili při ústupu, když se stahovali. Na březích, to znamená v těch zasažených oblastech města Cherson, měli třeba rozmístěnou artilerii, na kterou ukrajinské jednotky pálily, takže tam ty domy byly zbořeny vlivem těch bojů. Nebo ty obyvatele Rusové nějakým způsobem postihli, že jim třeba vzali stavební materiál a budovali z nich na levém břehu opevnění. Velmi často se tam opakovaly tady ty příběhy. Takže to byly dvě pohromy, které je stihly, a teď třetí pohroma. Teď se bavíš s těmi lidmi na břehu, kteří ti toto všechno říkají při pohledu na ten několikrát vybudovaný, opravený dům.

Strašně emocionálně silný moment.
Velmi, velmi.

Je něco, co bys z toho, co ti řeknou v té situaci, ve které jsou, strašné, nepustil do televize? Třeba nadávky?
Nadávky jsem teď právě do jedné reportáže dal. Já jsem s jedním pánem projížděl na jeho lodi k jeho zatopenému domu. On se tam vydal zachránit své domácí mazlíčky. Nepodařilo se mu to úplně, jednu kočku prostě nemohl najít a když se vracel, tak jsem se ho ptal, co chcete udělat těm lidem, kteří toto mají na svědomí. Většinou Ukrajinci říkají já se o tom nechci bavit atd. a tento člověk řekl já chci prostě zabít Rusy. Já bych chtěl někoho zabít, nějakého Rusa, protože toto je prostě odplata, vendeta, takový ten základní lidský pud, nebo jak to říct. A normálně bych to asi do té reportáže nedal, ale tyto hlasy se tam prostě opakovaly. Nedal bych tam jeden náhodný výkřik. Každému je jasné, že na smrt odpovídá obranou toho života, ale tentokrát jsem to tam dal a on to tam jasně říká – není pro mě teď jiné zadostiučinění, když teď pluju na té lodi nad svým domem, 5 metrů nad svým domem. Tam, kde jsem ještě včera seděl na verandě, tak dneska jsem tady 5 metrů nad tím na lodi. Není jiné řešení než prostě zabít nějakého Rusa. Tak jsem to tam dal.

Nárok diváků

A jak jsi říkal, že ty záběry ze zaplaveného Chersonu převzaly desítky médií – jak Česká televize, tak Český rozhlas jsme v Evropské vysílací unii, tak se to takhle sdílí normálně. Je to pro tebe jako novináře, který z těch válečných oblastí reportuje, zpráva, která něco znamená?
Je to ocenění té práce. Není to ocenění vyloženě jen mé práce, nebo tento konkrétní shot ano, ale je dobrá zpráva, že to není nahodilá věc. Materiály Vaška Černohorského, Darji Stomatové, Honzy Šilhana, Michala Kubala, Jakuba Szántó, všech, co tam byli – vždy byly přebírány, my to nabízíme i v rámci té eBU. I ty naše materiály minulé byly přebírány, ale toto byl opravdu jeden z těch možná nejpřebíranějších, protože tam byla ta exkluzivita. Narozdíl od mnoha západních štábů jsme se prostě dostali na místo poměrně rychle.

Čím to bylo?
Prostě jsem zatajil, že jsem novinář, navzdory kodexu České televize, který ale praví, že v případě nutnosti může novinář postupovat se skrytými prostředky, když si to obhájí. Myslím si, že toto bych si dokázal obhájit, protože nárok diváků České televize a vlastně i Evropské vysílací unie na ty záběry a na to to vidět výrazně přesáhl nárok lokální administrativy, která bránila novinářům v tom exkluzivním přístupu na místo. Oni tam novináře ten první den sváželi, na jeden z těch břehů, a úplně je nechtěli pustit na ty lodě, protože panovaly obavy o bezpečnost atd.

Takže tam byl checkpoint, který ty jsi projel tak, že si řekl já nejsem novinář?
Já jsem si sedl do auta humanitárních pracovníků, nikomu jsem neřekl, kdo jsem, co jsem, prostě jsem v tom autě jel, mlčel jsem, a takto jsme se dostali přes ten checkpoint. Takže jsem vlastně nikomu nelhal, tím pádem si myslím, že to není porušení kodexu. Normálně jsem v té realitě využil tu možnost, která mě napadla ráno, jak se tam dostat, když jsem věděl, že nás nevezmou na místo s nějakým lepším přístupem právě z důvodu těch obav. Oni novináři už tam druhý den na těch lodích byli, ale prostě z logiky věci – oni nemohli ten první den pustit sto štábů, aby si tam různě pluly. Ale já si myslím, že bych si to dokázal obhájit a pokud z toho třeba bude nějaká implikace ze strany ukrajinských úřadů…

… že bys s tím mohl mít do budoucna potíže třeba, při pohybu v zemi?
Může to být potíž, protože v chersonské oblasti je Natalia Humeniuk – velmi akurátní, striktní presoficérka, která opravdu odebírala akreditace. Na to si můžeme vzpomenout, na ty štáby.

Novináři v Chersonu.
Ano, po osvobození Chersonu přišli o akreditace.

Sky News atd.
Sky News, přesně, a tito lidé. Takže ten scénář se asi může zopakovat. My nejsme Sky News, na druhou stranu ty materiály, které jsme teď nabrali, tak si myslím, že se v té exkluzivitě vyrovnaly minimálně některým těm věcem, které Sky News po osvobození Chersonu také publikovala. No a můžou z toho být problémy, oni...

Promiň – stálo to za to, ta zpráva, převzaly to desítky médií, je pro tebe jako novináře důležitá vzhledem k tomu, že jsi cítil, že to ty lidi mají právo vidět?
Pro mě je zadostiučiněním, že to vidělo dostatek lidí na to, aby viděli tu vodu v úrovni komínů, viděli ten bezprostřední šok těch obyvatel a viděli, jak ti lidé prostě reagují. A toto už by druhý den nebylo tak autentické a syrové, a proto pokud mě už nepustí natáčet do Chersonu, tak já nebudu lomit rukama, já si říkám stálo to za to. Na druhou stranu to asi nebude nikdo řešit. Ale čistě formálně, ta situace je taková.

Návrat do reality

Ty jsi tu zmínil několik svých kolegů ze zahraniční redakce. Spousta z nich i u nás ve Vinohradské 12 byla, ať už to byl Jakub Szántó, Vašek Černohorský. My jako rozhlas tam máme stálého zpravodaje, v Dnipru je Martin Dorazín, vy se střídáte – po kolika? Po dvou, po třech týdnech?
Tři a půl týdne to tak vychází i s cestou.

Je to lepší než tam mít stabilně jednoho člověka? Teď se ptám z toho novinářského hlediska. Máš nějaké kontakty navázané, teď je zase třeba na chvíli opustíš, domlouváš si znovu ubytování, jídlo…
To není otázka na mne. Myslím, že je spíše na šéfy.

Jak se v tom cítíš?
Já si myslím, že ty tři týdny člověk vydrží v tom režimu Ukrajiny pracovat na sto procent. Tak, aby v tom za ty tři týdny přinesl, dejme tomu, 8, 10 reportáží, když se vydaří. Udělá nějaké živé vstupy, dostane se na pár míst a tu energii opravdu využije k těm přesunům. My jsme teď najeli téměř 8 tisíc kilometrů.

S kameramanem, musíme říct, vždycky jste po dvojici?
S kameramanem, Janem Bradáčem. Tentokrát jsme tu Ukrajinu opravdu projeli. Téměř všechna místa bojů, všechna místa toho konfliktu.

My jsme si psali, když jste byli v Kyjevě, že?
V Kyjevě, potom jsme byli pod Bachmutem, potom v Pokrovsku, tedy nad Vuhledarem, pak jsme přejížděli tu Záporožskou linii, pak jsme byli až dole v Chersonu, a zase zpátky Kyjev, Lvov.

Já si pamatuji, jak jsme si psali, že už jedeš snad do Polska, byl jsi v Kyjevě anebo jsi čekal, kde bude ta protiofenzíva, že nevíš, kam jet a pak jsem ti psal tak už víš, kam jet, protože se protrhla ta hráz Kachovské přehrady.
Přesně tak, takže jsme potom jeli ještě na jih. Tři týdny to člověk udrží, ale pak už se to láme a už ten třetí týden jsem opravdu vyčerpaný, psychicky i fyzicky. A kdybych já byl stálým zpravodajem, tak budu ty intenzivní výjezdy opakovat, jednou měsíčně třeba, na týden, protože jinak se to nedá. Já jsem zpravodajem v Polsku a vím, kolik toho je, toho běžného zpravodajského provozu. Takže podle mě je úvaha mých šéfů taková, že když se tam budou ti lidé střídat, tak tam odvedou vždycky těch sto procent ty tři týdny a to, co by odpočívali na tom postu, tak budou odpočívat v Česku a místo nich přijede někdo, kdo tam tři týdny bude rabotat opravdu na sto procent.

A ten návrat je potom jaký? Bavíme se pořád o válce.
Intenzivní.

A těšíš se třeba, že zase budeš moct odvést nějakou dobrou práci? Dá se to vůbec?
V Polsku třeba, v nějakých mírových klidných vodách.

Ne, myslím potom návrat na tu Ukrajinu.
Člověk ví, že se vrací zase na tři týdny a zase ho čeká x tisíc kilometrů a x hodin a stovky osudů, které není úplně jednoduché poslouchat tady v Praze nad kafem, natož někde v těch kulisách rozbombardovaného Časiv Jaru atd. Je to náročné. Kolikrát je mi fyzicky před tou cestou slabo, protože nechci i chci. Těžko to vysvětlit, ten pocit – chci tu práci odvést, ale to, co je za ní, se mi absolvovat nechce. To musím takhle otevřeně říct. A je to ta směsice.

A moment, který jsi na té Ukrajině zažil a který by tě přesvědčil, že tohle už fakt nechci nikdy vidět?
Tak ta záplava. Když je to nějaký rozbořený nebo rozbombardovaný dům, nebo zákop, nebo nemocnice, tak je to jedno místo a mám pocit… člověk nabude dojmu, že je možné s tím něco dělat, ale tady není co. Jen počkat, sledovat tu katastrofu. Není možné se proti tomu bránit, není možné s tím bojovat jinak než tím, že člověk prostě bude trpět a čekat. A to je strašný pocit, když vím, že ti lidé tam... já jsem se mezitím vrátil, osprchoval, dal jsem si pitnou vodu z kohoutku, dneska jsem v centru Prahy, lidé chodí, slunce svítí atd. Teď jsem právě seděl v kavárně na Václavském náměstí a říkal jsem si, že tady všichni chodí s nákupem z obchodních domů a vlastně mám pocit, že je to všem tak nějak jedno. A možná jim to není jedno, já nevím, ale je to úplně jiná realita. Kolikrát mi přijde, že je to jako bych spadl z Marsu. Z Ostravy na Ukrajinu je to 350 km. Je to opravdu velmi blízko. Ten konflikt je fakt reálný, aktuální, je to reálná hrozba i pro Českou republiku. Já vůbec nikomu nevyčítám, chraň bůh, že žije normální život, Ukrajinci se taky snaží žít normální život. Ale jenom tím mým čistě subjektivním pohledem, když si sednu na to náměstí tady v Praze – třeba v Pokrovsku, tam někde je to úplně nereálné. Jak jiné světy to jsou. A vůbec nikomu nic nevyčítám, jenom konstatuji ten fakt, že toto si ten člověk uvědomí a jenom kroutí hlavou a ptá se, jak je tady toto možné.

V podcastu byly dále využity zvuky z České televize a twitterových účtů Andrease Papadopulose a Front Ukrainian.