Bolest břicha, oteklý obličej, štiplavý zápach. Ruskou opoziční novinářku měli otrávit

Na veřejnost se dostala informace o nové vlně otrav, které měly postihnout tři kritičky Kremlu. Všechny tři přežily, a já bych chtěl mluvit hlavně o Jeleně Kosťučenkové, protože mě ten případ neuvěřitelně zaujal. Je to bývalá novinářka v Rusku, ze zakázané redakce listu Novaja gazeta. Svůj příběh teď popsala ve velmi dlouhém článku na nezávislém webu Meduza, který jsem četl se zatajeným dechem. Popisuje, že ji kadyrovci chtěli zabít už někdy loni v březnu, kdy měla jet kvůli reportáži do Mariupolu.
To je mimochodem pro Jelenu Kosťučenkovou velmi typická historika, protože ona vždycky šla do naprostého pekla. Její odvaha pro mě hraničí se sebevražednými tendencemi. I tentokrát, začala válka, a ona se vydala na Ukrajinu. Do Chersonu, který už byl obsazen ruskými jednotkami, se dostala zcela nelegálně přes nějaké checkpointy. Tam se jí podařilo zjistit, kde je vězení – kde jsou mučení ukrajinští zajatci, civilisté a tak dále. Nafotila dům, sebrala svědectví lidí, kteří tam nějakou dobu pobývali a opublikovala to. To je věc, na kterou by normální člověk ani nepomýšlel. Nedosti na tom odjela do Záporoží a snažila se dostat do Mariupolu, který byl tou dobou naprosto obklíčen. 

Začali jí volat lidé z redakce, říkali ‚Nejezdí tam, kadyrovci na tebe mají spadeno,‘ a volali jí i lidé, kteří podle ní ani nevěděli, že má jet do Mariupolu. Museli se to dozvědět z nějakých svých zdrojů, od tajných služeb nebo podobně. Ona se nakonec rozhodla to neriskovat, někdy v dubnu loňského roku opustila Ukrajinu a přesunula se do Německa, do Berlína tuším?
Ano. Popisuje, že to pro ni bylo emočně velmi náročné. Šéfredaktor jí řekl ať se okamžitě sebere a vypadne z Ukrajiny, že na všech checkpointech mají její portrét a zařídí, aby zmizela, že to pak můžou hodit třeba na Ukrajince. Situace tam byla naprosto nepřehledná, nikdo by se o tom nikdy nedozvěděl. Hledala tedy i jinou cestu, jak se tam dostat, ale nenašla, takže nakonec odjela do Německa. Pořád ale měla pocit, že ještě měsíc, dva a zase se do Ruska vrátí. Pak ale mluvila s Dmitrijem Muratovem a ten jí říká ‚Ne, ty se nemůžeš vrátit, neskrýváš že jsi lesba‘ – už od nějakého roku 2011, byla jedna z úplně prvních nejenom novinářek, ale vůbec Rusek, která začala otevřeně mluvit o své orientaci – ‚máme velmi dobré informace, že to udělají tak, že tě zabije nějaký neonacista.‘ To pro ni byl velký šok, protože si vůbec nedovedla představit, že by nežila v Rusku.

Tohle jí říkal Dmitrij Muratov, šéfredaktor Novoj gazety?
Přesně tak. V létě se prý osobně setkali někde v Evropě a tohle jí řekl. 

Otrava

Nějakou dobu tedy žila v Německu a pracovala na své knize, která je o ruské cestě k fašismu a má vyjít za pár týdnů tuším. Kdy mělo dojít k tomu případu otravy?
V říjnu loňského roku. Novaja gazeta byla oficiálně zavřená, proto se domluvila se serverem Meduza, že by psala reportáže pro ně. Domluvili si, že první, co udělá, je, že pojede do Íránu. Současně si ale požádá o ukrajinské vízum, aby potom, až se vrátí, mohla jet zase na Ukrajinu. Jela si tedy vyřídit vízum na konzulát do Mnichova, kde byla s kamarádkou. Sedly si do nějaké kavárny a něco snědly. Vzpomínala, že jí to moc nechutnalo, takže půlku talíře nechala být. No a na zpáteční cestě ve vlaku jí začalo být špatně. Bolela ji hlava, pálily ji dlaně, nemohla se soustředit – ve vlaku pracovala na té svojí knížce, a zjistila, že už půl hodiny čte jeden a ten stejný odstavec. V Berlíně pak nemohla pochopit, na které správné metro by měla nastoupit, byť tam jezdila každý den. To, co od metra domů chodila normálně pět minut, šla dvacet minut, protože musela neustále odkládat tašky. Cítila se velmi špatně, tak si lehla si do postele a říkala si, že to je asi následek covidu, tak se to zase vrací. Ovšem nevracelo. Lékařka, která jí udělala veškeré možné testy, zjistila, že hodnoty jaterních testů jsou asi čtyřikrát vyšší, než je norma. 

Taky měla krev v moči…?
Ano, přesně tak. Takže vyzkoušeli všechno možné, udělali testy úplně na všechno, a když tam po asi měsíci a půl nebo dvou měsících znovu přišla, lékařka jí řekla ‚No tak podívejte se, mám tady poslední výsledky. Doteď byly dvě varianty a jedna z nich byla, že vaše léky na deprese, které berete už léta, z nějakého důvodu vyvolaly takovouhle reakci. To vám můžu říct, že není pravda. Tudíž zůstává jedna jediná varianta, že jste byla otrávená.‘

To znamená, že Jelenu Kosťučenkovou někdo otrávil patrně v nočním vlaku z Berlína do Mnichova?
Ne. Spíš to vypadá, že ráno přijela z Berlína, kde žila, do Mnichova, tam si požádala o vízum, šla s kamarádkou na oběd a tam patrně došlo k otravě. 

Tedy že mohla mít nějakou látku v tom jídle?
Ano, a že to nedojedla, jí možná zachránilo život. Kamarádka ji odvezla na nádraží a dala jí nějaký deodorant, aby ho radši použila. 

Že se hodně potí a že zapáchá?
Jelena Kosťučenková ještě říká ‚Tak jsem si říkala, že to je hulvátka.‘ Ale pak se šla upravit na toaletu a zjistila, že má kamarádka pravdu, že se potí a ten pot vydává velmi nepříjemný, ostrý zápach. Nic normálního. 

Po zkaženém ovoci…?
Tak to popisuje. Vypadá to tedy, že k otravě došlo opravdu během oběda a v okamžik, kdy už nasedala do vlaku to začalo působit.

Chybí přímé důkazy

Posuňme se o pár týdnů dopředu. Říkal jste, že lékaři vyloučili všechna jiná možná vysvětlení, až na to jedno, že byla otrávená. Poslali ji tedy na toxikologická vyšetření, současně ji několik hodin vyslýchala policie, zkontrolovali jí byt, oblečení, dělali radiační zkoušky, zda to nemohlo být nějakou látkou, která vyzařuje záření – vzpomeňme na Litviněnka, polonium a tak dále. Je tento případ podobný těm dvěma zbylým? Na začátku jsem mluvil o třech novinářkách ruských opozičních médií. U těch dvou dalších, které také přežily, je to podobné?
Co se týče symptomů, tak nemáme žádný přímý důkaz. Jelena Kosťučenková šla na toxikologické testy do nemocnice Charité dva měsíce poté, co se to stalo. Tam je tedy obtížné něco najít.
Irina Bablojanová, novinářka, která pracovala v Moskvě pro youtubový kanál Živoj gvozď, kde působí lidé z už zakázané stanice Echo Moskvy, měla v Tbilisi velmi podobné symptomy. Ale i v tomhle případě měla pocit, že něco špatného snědla, že je to možná nějaká velmi silná chřipka nebo něco takového. Zůstala tedy dva týdny doma, kde se léčila prakticky sama, a i ona se k lékařům, kteří by mohli odebrat nějaké vzorky, dostala asi po dvou měsících. Nicméně symptomy byly prakticky stejné. Je tedy asi dost zvláštní, že by dvě ženy, které se od sebe nacházejí zhruba tři tisíce kilometrů, prakticky ve stejný měsíc zažily něco podobného. Ještě ke všemu jsou to dvě ruské opoziční novinářky. 

Kosťučenková si strašně dlouho nechtěla připustit, že mohla být otrávená. Policie letos na jaře její případ uzavřela s tím, že ani otravu nebylo úplně možné plnohodnotně prokázat, protože – jak jste říkal – na testy šla za dlouhou dobu. V tu dobu se ale setkala se šéfredaktorem listu The Insider Romanem Dobrochotovem, který řekl, že s Christem Grozevem, šéfem investigativní skupiny Bellingcat, vyšetřují sérii otrav. V tu chvíli jí docvaklo, že její případ mohl být skutečně otrava, a že je někde v Gruzii další žena, která byla patrně také otrávená. A pak ještě ta třetí…
Ten třetí případ se týká Natalie Arno, šéfky nadace Free Russia Foundation, což je organizace, která mimo jiné ve Spojených státech velmi lobuje za tvrdší sankce vůči putinovskému režimu. Dělají i sankční seznamy těch, o nichž si myslí, že by je měl Západ postihovat a tak dále. Pro ruský režim to jsou samozřejmě zrádci a nepřátelé číslo jedna. Natalia byla v Praze na schůzce, která nebyla veřejná, nikde se o ní nemluvilo. Když však večer přišla do svého hotelového pokoje, zjistila, že jsou dveře pootevřené a že je tam takový zvláštní parfém. Když se ptala na recepci, co to má znamenat, říkali, že možná uklízečka zapomněla zabouchnout. Druhý den ale měla podobné symptomy. Zvracela, pálilo ji celé tělo, ale protože měla letenky zpátky do Spojených států, odletěla i v tomto stavu. Tam šla k lékaři, který potom zavolal policii. Opět, ani Natalia Arno nemá důkaz, že byla otrávena. Lékaři jí jen řekli, že byla otrávená, ale neřekli čím. Teoreticky by to mohlo být i nějaké jídlo, ale opět nemáme stoprocentní důkaz. Jenom víme, že se tím zabývá FBI.

Modus operandi agentů

Vraťme se k tomu prvnímu případu, o kterém jsme mluvili nejdéle. Poté, co Jelena Kosťučenková rozebrala svoji zkušenost s Christem Grozevem z Bellingcatu a Romanem Dobrochotovem z webu The Insider, tak právě The Insider konzultoval její zdravotní stav s lékaři. Ti měli vyjevit myšlenku, že byla otrávena organickými sloučeninami obsahujícími organochloridy. Je to trošku něco jiného než otrava Alexandra Litviněnka v roce 2006 ve Velké Británii, přesto je modus operandi agentů, ať už FSB nebo jakýchkoliv jiných z Ruska, velmi podobný. Proč si vybírají zrovna otravy?
Litviněnko byl otráven reaktivním poloniem. Spíš to tedy připomíná případ Sergeje Skripala a jeho dcery, kteří byli otráveni nějakou nervovou látkou, což vám úplně rozhodí organismus. Stejný případ byl ostatně Alexej Navalnyj, útoky ale provedli i na jiné lidi. Zjevně totiž existovala skupina lidí uvnitř FSB, kteří měli tohle na starost a přišlo se na ně právě při útoku na Alexeje Navalného na Sibiři. Jinými slovy, zjevně existuje jednotka, která působila jak v Rusku, tak částečně i v zahraničí a z nějakého důvodu si vybrala jedy. Patrně proto, že se vývoj nervových zbraní v Rusku nikdy pořádně nezastavil. Například Američané už je přestali vyvíjet někdy v hlubokých 70., 80. letech a Rusové vojensky také, někdy o 10 let později. Ukázalo se totiž, že pro nasazení ve válce nemají smysl a nikdo vám nezaručí, že nezasáhnou vaše jednotky, to území pak musíte nějakým způsobem i vyčistit. Z vojenského hlediska to tedy nemá příliš smysl, ale z hlediska tajných služeb to samozřejmě smysl má a tím spíše, že ty nové látky, které Rusové celou dobu vyvíjeli, se obtížně odhalují, jak vidíme i v tomto případě. Pokud neodeberou všechny vzorky v nejbližších 48 hodinách, tak potom je velmi obtížné dokázat, že tam něco takového bylo.

Není to tedy stejné jako v případě Alexandra Litviněnka, kde stačilo projít hotel v Londýně a zjistit, kde všude to polonium vyzařuje? Protože tam ta látka zůstávala samozřejmě i dlouho poté a můžete tak dohledávat stopy i pachatele.
Přesně tak, tímto způsobem se podařilo velmi dobře zmapovat cestu obou vrahů do Londýna přes Německo. Všude, kde zůstávali, to lidově řečeno „svítilo“.

Teď už to tak jednoduché není, nicméně ruští agenti patrně stále jdou po lidech, kteří „šlapají na kuří oka“?
Zjevně. To je třeba věc, kterou si ti lidé úplně neuvědomovali, protože měli pocit a sama Jelena Kosťučenková…

Vy se znáte?
Nejsme kamarádi, že bychom spolu každý týden chodili na kafe. Ale když jsem působil v Moskvě, párkrát jsme se potkali, protože Novaja gazeta je takový fenomén.

Jsou to odvážní lidé, novináři sloužící veřejnému zájmu, nicméně mnohdy si třeba neuvědomují, že jsou sami v nebezpečí…?
Asi je to taková psychologická reakce. Teď už je redakce Novoj gazety samozřejmě zavřená, ale měli tam takovou zasedačku, kde byly porady a tam byly portréty všech novinářů, kteří byli zavražděni, když pracovali pro Novoju gazetu. Když jsme se se šéfredaktorem Dmitrijem Muratovovem bavili o tom, jestli něco dělat nebo něco nedělat, tak – a to mi říkalo hodně novinářů – vždycky ukazoval na ty portréty a říká ‚Podívejte se na ně, ty mi říkáš úplně totéž, co mi říkal tady ten předtím. Žádné téma nestojí za lidský život novináře.‘ I přesto ta Novaja gazeta tyhle lidi nějakým způsobem přitahuje. Ale když se vrátím k tomu pocitu bezpečí a nebezpečí – je to složité. Bavil jsem se i s jinými lidmi, kteří i tady v Praze a ti říkají ‚Když seš v Moskvě, seš opoziční novinář, tak už máš takové zvyky, že když jdeš z metra, tak se vždycky rozhlídneš, když jedeš taxíkem, nejedeš přímo domů, ale vystoupíš někde za rohem‘ a tak dále. Ale tady je to tak, že se člověk uvolní a úplně na to zapomene.

I Jelena ve své zpovědi pro Meduzu psala, že když si bookovala cestu nebo ubytování v Mnichově, řešila to přes Facebook a cítila, že je v Evropě bezpečno. Říkala to snad i těm policistům při výslechu, jestli si dobře pamatuji? Teď už to bere jinak. Několik měsíců po té pravděpodobné otravě jí stále není dobře, nemůže pracovat víc než třeba 3 až 4 hodiny denně a cítí se zesláblá. Už sice nemá tak silné příznaky jako bolení břicha, hlavy, pocení a tak dále, ale stále na tom není dobře. Na konci toho dlouhého článku pro Meduzu píše, že nejsme v bezpečí a nikdy v něm nebudeme, dokud se politický režim v Rusku nezmění. Skutečně se tomu nedá utéct? I emigrace je prolezlá agenty, kteří dnem i nocí pátrají po těch, kteří nesouhlasí s Putinem a chtějí je zabít.
Já samozřejmě netuším, jestli dnem a nocí, ale že existují nějaké skupiny a lidé, kteří v Evropě takto fungují, samozřejmě víme. Jejich možnosti jsou však omezené. Jednak po debaklu s otravou Skripalových, a jednak byli zasaženi tím, že došlo k výraznému omezení ruských diplomatů v Evropě. Musí tedy víc zapojovat spící agenty a takzvané nelegály. Od začátku roku bylo asi osm lidí zatčeno ve Slovinsku a v Polsku, teď naposledy tři v Británii. To ale neznamená, že je ta síť úplně paralyzovaná. Nikdy nevíte, kdy se něco může stát. Můžete si říkat, že pokud by přišel nějaký útok, tak by to bylo na mého šéfredaktora. Ale co když to bude tak, že se zrovna znáte s někým, kdo patří do té sítě a ten svým šéfům řekne, že spolu chodíte jednou za měsíc na fotbal, takže vám to tam může klidně kápnout?

Kniha Jeleny Kosťučenkové vyjde v českém překladu od Libora Dvořáka, našeho komentátora, překladatele a experta na dění v postsovětských zemích.

Němečtí policisté v červenci znovu otevřeli případ otravy Jeleny Kosťučenkové a vyšetřují ho jako pokus o vraždu.

V podcastu byly kromě Českého rozhlasu využity zvuky z České televize a youtubového kanálu вДудь.