Odjel bojovat na Ukrajinu, pak zmizel. Co se stalo s Gradym Kurpasim?

Grady Kurpasi odjel bojovat na Ukrajinu. Pak zmizel…
Článek vydaný v časopisu Rolling Stone. Napsal Kevin Maurer.

 
GRADY KURPASI a Andy Hill se vrhli na zem, les kolem nich explodoval. Ozvalo se rychlé ta-ta-ta, jak rány z pušky bušily do země a ruská pěchota postupovala blíž a blíž. Grady – 49letý bývalý sniper amerického námořnictva, který se jako dobrovolník přidal k ukrajinské mezinárodní legii (ILTD) a Andy, 35letý Brit – rovněž dobrovolník, zoufale opětovali palbu. Grady volal vysílačkou o pomoc, ale muži byli odkázáni sami na sebe.

Snažili se doplazit zpátky ke svému týmu, který byl zhruba 600 metrů daleko. Najednou se ale ozvala další střelba. Andy viděl, že Grady to dostal. A o zlomek vteřiny později kulka zasáhla i jeho – do levé paže. Ještě než mohl zareagovat, ruský voják mu přiložil zbraň k hlavě.

Andy byl Rusy odveden k obrněnému vozidlu, kde mu zaškrtili poraněnou ruku. Stále ochromený si najednou uvědomil, že ho oddělili od Gradyho. Ani netuší, zda je vůbec na živu. Později toho večera, ve Wilmingtonu v Severní Karolíně, volal Gradyho manželce Heeson někdo, kdo tvrdil, že je z ukrajinské mezinárodní legie. Řekl jí, že je Grady mrtvý. Byl prý zabit v boji na jihu Ukrajiny. Heeson tomu ale odmítla uvěřit. Vždyť její manžel se už vrátil domů z tolika misí v Iráku, dokonce přežil i útok sebevražedného atentátníka.

 „Je to houževnatý a chytrý člověk. Neudělal by žádnou hloupost,” pomyslela si Heeson a ještě té noci napsala manželovi zprávu přes WhatsApp.

„Grady, můžeš mi prosím zavolat?“

„Grady, miluju tě.“

„Prosím, zavolej mi.“

Každá zpráva byla doručena a označena jako přečtená.

Heeson se ale nedostalo žádné odpovědi. Pár dní na to už Gradyho ve zprávě úpěnlivě prosila, aby se vrátil zpátky domů do Států. K tomu ale nakonec došlo až zhruba rok poté.

 
KDYŽ VÁLKA na Ukrajině v roce 2022 vypukla, ukrajinská ambasáda ve Washingtonu dostala tisíce nabídek od amerických dobrovolníků. Někteří už měli zkušenosti z ozbrojeného konfliktu. Lidé se hlásili z mnoha důvodů – chtěli bojovat za demokracii, bránit svobodu, nebo prostě zabíjet Rusy. Některé motivovalo to, že po dvaceti letech válek bez jasného vítězství mohli vystřízlivět z afghánské a irácké kocoviny. Byla to šance zúročit zkušenosti získané v pouštích Blízkého východu a Střední Asie v boji za správnou věc.

Jenže ukrajinské bojiště je jiné. Američané tu už nemají v zádech svou vojenskou mašinérii. Zvuk proudového motoru dřív znamenal vlastní vzdušnou obranu. Teď ale může značit blížící se ruský nálet. To je férový boj, ale po ničem takovém na bitevním boji netoužíte.

Kolem stovky Američanů se nakonec připojilo asi ke dvaceti tisícům dobrovolníků v Mezinárodní legii územní obrany Ukrajiny. Grady byl jedním z nich.

Já jsem ho neznal, ale měli jsme společné přátele a oba jsme žili ve Wilmingtonu. Jeho příběh jsem tedy sledoval od chvíle, kdy 26. dubna 2022 zmizel. Zároveň jsem dvacet let pokrýval armádní témata a o chlapících jako on jsem toho věděl spoustu – bývalí mariňáci, členové elitního týmu amerického námořnictva Navy SEALS nebo Zelené barety. Ti všichni se snažili najít cestu zpátky do světa civilistů.

Po dvou dekádách v řadách námořní pěchoty žil Grady konečně se svou manželkou a třináctiletou dcerou. Nepřijali ho k doktorskému studiu na Stanfordu a neměl žádný plán B. Putinova invaze na Ukrajinu to ale změnila – dala mu záminku stát se znovu kapitánem.

V e-mailu Georgi Heathovi, bývalému kolegovi z námořnictva a svému příteli, Grady napsal: „Rusové spáchali válečné zločiny proti civilistům”. Psal mu už dřív, o masových hrobech v Buči a o tom, jak ruské jednotky mučí a zabíjí civilní obyvatelstvo. Že jsou to pěkně hnusné věci a že je rád součásti armády, která proti tomuhle bojuje.

Svůj mail zakončil slovy „Sláva Ukrajině“ a „Sláva hrdinům“.

Když jsem se letos na jaře, řadu měsíců po útoků Rusů, setkal s Gradyho manželkou a naším společným známým v jedné kavárně na předměstí, povídali jsme si nad muffinem a ledovou kávou. Bavili jsme se o zvěstech, které se šířily kolem toho, kde Grady je. Z Heeson vyzařoval stoický klid. Mluvila tichým hlasem a vážila každé slovo. Řekla mi o přátelích svého manžela z námořnictva, kteří se dali znovu dohromady, aby pomohli s pátráním.

Byla přesvědčená, že její muž je stále na živu, raněný v nějaké nemocnici na ruském území. 

O pár dní později jsem mluvil se dvěma Gradyho kamarády, o kterých mi pověděla. George Heath a Don Turner sloužili s Kurpasim, když byl u námořní pěchoty, a teď spolupracovali s týmem zpravodajců a s různými neziskovkami, aby ho našli. Řekli mi o více než stostránkové dokumentaci o Gradyho zmizení na Ukrajině a následném pátrání, které dali dohromady.

Prostě každý, s kým jsem toho jara mluvil, doufal, že se Grady vrátí domů živý.

 
GRADYHO PŘÍBĚH se začal psát už v 70. letech v Koreji. Jeho rodiče, Grady starší a Rosemary čekali asi rok, než třináctiměsíční chlapec, který dostal jméno po adoptivním otci, přiletí s dalšími dvaceti dětmi z Koreje. Vychovali svého syna ve městě Island Park na jižním pobřeží Long Islandu ve státě New York. Byl podle svého otce jediným asijsko-americkým dítětem v celé komunitě.

Gradyho otec mi o něm řekl, že v dospívání měl nějaké problémy. Doslova prohlásil: „Někdy za to mohli… no, víte, bigotní lidé. Jindy prostě jen chtěl vědět, jak je to s jeho původem.” Grady starší se mu prý snažil pomoct, jak jen mohl.

Grady šel nejprve na Hofstra University, později přestoupil na Stony Brook University, kde absolvoval obor počítačových věd a potkal svou budoucí manželku Heeson. I ona pocházela z Jižní Koreje odkud se svou rodinou emigrovala do New Yorku. Do oka si ti dva padli v korejské bubenické skupině. 

Společně pak bydleli koncem devadesátých let nějakou dobu na západě a živili se různými příležitostnými pracemi. Kolem roku 2000 se vrátili do New Yorku. Grady pracoval jako programátor a Heeson se učila barmankou. Pak došlo k útoku na Světové obchodní centrum. Heeson uvízla na Dolním Manhattanu, a když se Grady dozvěděl, co se stalo, vydal se pěšky z Queensu, aby ji našel.

Tohle všechno se mu pořádně vrylo do paměti. Přihlásil se k námořní pěchotě a v roce 2002 byl umístěn na základnu Camp Pendleton v Kalifornii. Než odjel do Iráku, nebyl si svou profesní dráhu u mariňáků úplně jistý. Když se pak ale vrátil domů, přišlo mu, že za sebou nechává něco nedodělaného. A tak kdykoli se pak blížilo datum nějaké další mise, vždy se rozhodl jet.

Po prvním ostrém nasazení prošel Grady tvrdým tříměsíčním výcvikem u odstřelovačů na speciální škole pro námořní pěchotu. Tenhle kurz v uplynulých letech úspěšně zvládla méně než polovina zapsaných vojáků. Následovalo několik dalších misí v Iráku. V roce 2007 byl vyznamenán Purpurovým srdcem.

Nakonec vojáky opustil a začal studovat lingvistiku na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Brzy získal hodnost poručíka. Své přátele Dona Turnera a George Heatha poznal coby velitel jejich čety. Od první chvíle na ně zapůsobil.

Byl „srovnanej“, jak mi pověděli Don s Georgem. Použili tenhle vojenský žargon pro označení někoho, kdo je disciplinovaný a výkonný. Prý měl v sobě pořád drsnost vojáka a věděl, jak má se svými vojáky mluvit.

Od roku 2015 do roku 2018 odsloužil Grady tři roky v Koreji, kde poznával svou rodnou zemi a pracoval jako spojka pro korejskou armádu. Rozhodnutí odcestovat se ale nelíbilo jeho manželce. Měli už zázemí v jižní Kalifornii a nechtěla zpřetrhat všechny vazby jejich tehdy šestileté dcerky Katie. V manželovi ale bylo cosi neklidného, jak popsala Heeson. Vypadalo to, jako by stále pátral po svém místě ve světě. Prý se pořád hledal. Heeson o té době přímo řekla: „Grady se cítil jako ztracená duše.“

 
OD NÁMOŘNÍ PĚCHOTY odešel Grady v září 2021 a, jak už bylo řečeno, chtěl na Stanford. Tenhle plán ale ztroskotal. Dvacet let se v zrcadle každé ráno díval na mariňáka. Ale teď byl z kapitána už jen obyčejný Grady. Stejně jako mnoho dalších veteránů přišel o svou životní jistotu. Gradyho kamarád Don mi vysvětlil, že „často podobní lidé skutečně ztratí smysl života,“ protože je pro ně takovou změnu opravdu těžké přijmout, když vědí, že kdysi ovlivňovali životy spoustě lidem.

Když pak v březnu 2022 Rusko spustilo invazi na Ukrajinu a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj požádal „přátele Ukrajiny, míru a demokracie“ o pomoc v boji, Grady volání vyslyšel. Večer předtím, než odcestoval, zavolal svému otci, aby mu řekl, že vyráží na výlet do Evropy.

Gradyho otec si vzpomněl na synova přesná slova: „Zítra odjíždím na dovolenou, tati. Vrátím se tak za tři měsíce.“

Otec se ho tedy zeptal, proč nebere i svou rodinu.

A Grady vysvětlil, že se chce v Evropě zajet podívat na místa, kde ještě nebyl. A tak se rozhodl, že pojede sám.

Manželku poprosil, aby jeho otci neříkala, kam jede, a ubezpečil ji, že bude Ukrajincům jen pomáhat s výcvikem. Jako poradce.

Nepadlo prý nic o bojovém nasazení, Grady mluvil jen o předávání vlastních zkušeností.

Heeson později vypověděla, že si nedělala velké starosti. Řekla: „Zvládl už všelijaké hrozné mise.“ Skutečně se domnívala, že bude prostě jen sedět někde na velení a dělat poradce.

Grady opustil Wilmington 7. března 2022. Dostal se do polského Lublinu a stopem dojel až do Kyjeva, aby našel to správné místo, kde by se mohl přihlásit do dobrovolnické legie. Byl tu, aby bojoval.

 
BÝVALÝ MAJOR amerického námořnictva Issac Olvera, který sloužil v Iráku a Afghánistánu, se dostal na Ukrajinu o něco dřív než Grady. U námořní pěchoty byli ve stejnou dobu, ale společně nesloužili až do chvíle, kdy se potkali na Ukrajině. Olvera měl vést četu 30 dobrovolníků. Potom, co Grady strávil několik dní prozkoumáváním terénu a zjišťováním, jak jsou jednotky organizovány, přidal se k Olverově týmu amerických a britských bojovníků. Bylo 22. března, když se svým přátelům doma v USA svěřil, že bojoval v Irpini.

Po více než týdnu začal Grady sestavovat svou vlastní jednotku. Dostala jméno Raven (Havran) a měla za úkol provádět hloubkový průzkum. Bylo to pro něj jako vrátit se mezi odstřelovače ve výzvědné skupině. Gradyho volací značkou byla přezdívka Deadman (Mrtvý muž).

Grady byl nicméně znepokojený tím, jak fungovalo vedení celé mezinárodní legie. Kamarádovi Georgovi napsal email, že to vypadá, jako by brali každého, kdo je ochotný přiložit ruku k dílu. A zmínil se mu také o jednom veliteli, který byl během tréninku nešťastnou náhodou postřelen.

Obavy měl i z toho, jak Ukrajinci plánují operace. O tom mluvil s Isaacem Olverou. Pro Ukrajince bylo prý obtížné osvojit si metodiku plánování, jakou používá americká námořní pěchota. Tak to alespoň později vysvětloval Olvera s tím, že právě takové plánování ale s Gradym od Ukrajinců očekávali.

Grady volal domů jednou týdně a psal Heeson přes WhatsApp. Mluvili spolu o běžných věcech.

Například v dubnu 2022 Grady napsal: „Jídlo se dost zlepšilo. Teď jíme grilovaná kuřata a tak. Počasí se ale nelepší. Z extrémní zimy se sněhem se stala opravdová zima a vlhko. Výsledek je stejný. Po dvaceti letech bojů v poušti je to tohle fakt na ho**o.“

Heeson si přitom stále myslela, že její manžel funguje jen jako poradce – neměla tušení, že je zapojený do bojů. Zprávy z fronty Grady posílal svým přátelům. Donovi se třeba svěřil o tom, jak dlouho už nebyl ve sprše. A Georgovi v e-mailu vyprávěl o prováhaných příležitostech kvůli nezašifrované komunikaci. A poprosil ho o pomoc sehnat nějaké vysílačky.

Dne 11. dubna Georgovi děkoval za zaslané vybavení: „Přímo to ovlivní mou schopnost přivést mé lidi zpátky domů živé.”

Uprostřed dubna Grady poprosil Dona, aby přijel a stal se seržantem jeho čety. Potřeboval totiž ve vedení někoho se zkušenostmi. Don mu odpověděl:

„Podíval jsem se na svou manželku a přiznal jsem si, že odjet nemůžu, protože na sto procent vím, že pokud bych jel, domů se už nevrátím.”

Z e-mailu zaslaného týden před útokem, který jsme popsali v úvodu tohohle příběhu, se zdálo, že se Gradyho situace na Ukrajině mění k lepšímu. Psal v něm tohle:

„Jsem znovu poručíkem! Teď jsem oficiálně velitelem čety. Provádím mise, o které nikdo jiný nemá zájem a taky mám jeden z mála týmů, který není v rozkladu (jedno mužstvo se tady raději rozpadlo, než aby splnilo úkol).“

Na konci dubna se Gradyho jednotka pohybovala na frontové linii na jihu Ukrajiny, kde ruské dělostřelectvo ostřelovalo pozorovací stanoviště. Padl tam britský dobrovolník Scott Sibley. O dva dny později Gradyho tým pověřili udržením toho samého pozorovacího stanoviště – byl to maskovaný příkop, ze kterého šlo sledovat pohyb ruských jednotek. Grady a spol. tam měli být do doby, než dorazí ukrajinské posily.

„Nechtělo se nám.” To jsou slova Andyho Hilla, který byl s Gradym, když Rusové zaútočili. Vypověděl, že tým věděl, jak nebezpečné to stanoviště je. A navíc na témže místě před několika dny zahynul jejich kamarád Sibly.

Stanoviště bylo u kraje cesty s výhledem na pole. Grady a jeho šestičlenný tým se tam vypravili 25. dubna. Byli tam Grady, bývalý americký mariňák Willy Joseph Cancel, Anthony Vo z Dánska, Němec Pascal Feldcamp a Brit Andy Hill, plus dva Ukrajinci.

Druhý den Grady zaúkoloval Andyho, aby určil pozici ruského minometu, který ostřeloval nedalekou ukrajinskou jednotku. Oba byli odhodlaní pomstít smrt Silbeyho, člena jednotky Raven. Během dopoledne hlídkovali s puškami Cz Bren 2 v hustém stromoví vedle cesty. Grady měl helmu a neprůstřelnou vestu, žluté tričko a vojenské kalhoty. Andy byl v maskáčích.

Stromy a listí jim poskytovaly úkryt. Po Rusech nebylo nikde ani stopy. Najednou ale Grady zastavil. Možná už nechtěl jít dál. Možná měl pocit, že se blíží Rusové a nechtěl se dostat z dosahu kulometu, který obsluhovala jeho jednotka. Čekali dvacet minut, aby se ujistili, že je Rusové nezpozorovali. Seděli potichu a snažili se zaslechnout zašustění listí, šepot rozkazů nebo motor ruského obrněného vozu. Když si byl Grady jistý, že si jich nikdo nevšiml, vydali se na cestu zpátky. Znenadání ale stromy kolem rozstřílela nepřátelské palba.

 
POZOROVACÍ STANOVIŠTĚ ostřeloval kulomet ráže 30 milimetrů z ruského obrněného transportéru. Kulky pronikly stromovím a prorážely hliněný násep. Zatímco vzduchem létala špína a střepiny, zbytek týmu Raven se pokoušel ukrýt. Cancela a Voa palba roztrhala na kusy. Feldcamp se vrhl na zem a plazil se skoro kilometr po zemi, než se mohl postavit na nohy a běžet dalších 800 metrů vstříc Ukrajinským jednotkám, které jim mířily na pomoc.

Den po útoku objevily ukrajinské drony dvě těla, která zřejmě patřila Cancelovi a Voovi. Po Andym s Gradym nebylo ani památky. Tou dobou se ve Wilmingtonu Heeson dozvěděla následující zprávu: „Grady Kurpasi je pohřešovaný.“ Napsal jí to mailem Michael Abbot z ministerstva zahraničí.

Bylo 27. dubna, když George, aniž by o přestřelce cokoli věděl, napsal Gradymu email. Stálo v něm: „Čau brácho, už týden jsem o tobě neslyšel. Doufám, že se ti pořád daří dobře, dej mi vědět, kdybys zase něco potřeboval. Drž se při zemi.“

Jeho zpráva zůstala bez odpovědi.

Vojáci začali odesílat Gradyho věci domů do Států. Heeson ale nevěřila, že je mrtvý. Obrátila se s proto prosbou o pomoc s pátráním na George a Dona. Zprávy o Gradyho zmizení mezitím začaly neformálně kolovat mezi různými neziskovkami.

Aces, jeden ze členů armádní komunity, popsal, že na něj prostě najednou vyskočila zpráva od jednoho z dobrovolných analytiků. Bylo to prý něco jako: „Čau chlape, víš, tenhle maník, Grady, je nezvěstný… Tady jsou poslední souřadnice jeho týmu. Pokud máš nějaké prostředky na pomoc s jeho hledáním, ozvi se.“

Aces je přezdívka, ten muž je pořád na Ukrajině. Působí u letectva a vede neziskovou organizaci, poskytující Ukrajině pomoc. Zmapoval oblast, kde došlo k útoku na tým, a zařídil trasování Gradyho telefonu.

Aces a další si po pár dnech mysleli, že už mají Gradyho souřadnice. Začali pátrat. Tehdy se taky od svého přítele z armády Aces dozvěděl o Georgovi a Donovi, kteří se taky snažili Gradyho najít potom, co je o to poprosila Heeson.

Jen pár dní po útoku byl Gradyho parťák Andy oficiálně prohlášen ruským zajatcem. Na videu zveřejněném ruským ministerstvem obrany se objevil v uniformě s ovázanou rukou provizorně zavěšenou v šátku na hrudi. Pravou ruku měl potřísněnou krví.

K pátracímu týmu se teď pomalu dostávaly zprávy o tom, že Andy byl poslední, kdo viděl Gradyho naživu. Na jeho facebookové stránce našel George fotku Gradyho se Sibleym, tím britským vojákem, který na témže místě, kde Grady zmizel, o pár dní předtím zemřel. A Phill Bennet, který zařizoval repatriaci Sibleyho těla zpět do Spojeného království, fotku okomentoval.

To byla konečně stopa.

George tedy Benneta zkontaktoval. Ten mu řekl, že podle něj je Grady mrtvý. Tvrdil, že jeho tělo bylo převezené do márnice v Oděské oblasti na jihozápadě Ukrajiny u Černého moře. Tuto informaci prý získal od přítele z Dánska, který zaplatil za převoz těl z místa kolem poslední známé polohy Gradyho, tedy z místa ruského útoku, právě do Oděsy. O měsíc později ale jiný zdroj Georgovi a Donovi prozradil, že bezvýsledně obvolal všechny márnice v okolí Mykolajivu – po Gradym nebylo ani stopy.

Mezitím byl ale stále v pohybu jeho mobil.

Phill Bennet s Acesem začali pátrat dohromady. Acesova jednotka lokalizovala Gradyho telefon v Chersonu, konkrétně v místě, kam měli být podle jejich informátorů převezeni ukrajinští zajatci. Doposud se ale neobjevila žádná zpráva o tom, že by byl Grady zajat. Namísto toho se ruskými propagandistickými kanály začaly šířit zprávy o tom, že je mrtvý.

Americká média se o osudu Gradyho dozvěděla teprve v červnu – dva měsíce po jeho zmizení. Deník The Washington Post publikoval reportáž o pátrací akci. Pak začaly přicházet nové tipy. Podle jednoho snipera z ukrajinské mezinárodní legie měl být Grady v ruském zajetí. Několik podobných zpráv dostala i Heeson a stejně tak Josh, nezávislý zpravodajský analytik, který zajišťoval odminovávací práce a po Gradym pátral od červn.

(Josh je pořád na Ukrajině, proto mě požádal, abych využíval v textu jen jeho křestní jméno)

Každopádně všechny tyhle zvěsti o Gradym a fakt, že Andy je stále naživu v zajetí, dávali všem naději.

Potřebovali jen Gradyho najít.

 
LETOS V BŘEZNU jsem začal o Gradym mluvit s řadou dalších lidí. Naplánoval jsem výpravu na místo útoku a kontaktoval jednoho bývalého vojáka NATO pro speciální operace s prosbou, zda by mě mohl doprovodit.

Znal tu oblast, vycvičil tam mnoho ukrajinských vojáků. Tvrdil ale, že by nedávalo smysl, kdyby byl Grady vězněn. Zvlášť pokud o tom ruská strana veřejně neinformovala. Ten voják prohlásil následující:

„Od začátku invaze se stala repatriace mrtvých vojáků a výměny vězňů jakýmsi nepsaným pravidlem a obojí probíhalo poměrně plynule. Tenhle případ je nicméně docela unikátní v tom, že nikdo z příbuzných nedostal žádnou zprávu. Andy Hill byl zajat na stejném místě jako ostatní. Přesto o nich zatím nikdo ani neceknul.“

Všechna vodítka ale naznačovala, že je Grady stále naživu.

Podle Joshova zdroje, jehož jméno z bezpečnostních důvodů nemůžu zveřejnit, byl Grady střelen do obličeje. Ruští vojáci se domnívali, že je z východní Sibiře, tak ho evakuovali do nemocnice v Ruskem kontrolované oblasti.

Joshův zdroj tvrdil, že viděl Kurpasiho v nemocnici začátkem května a pak znovu v červenci.

Vylíčil ho jako muže asijského původu a jeho popis na Gradyho přesně seděl. Neměl prý tetování ani jiná viditelná znaménka. A navíc ho měli najít ve stejné oblasti, kde byl naposledy spatřen. 

Aces popsal, že zvěsti z nemocnice působily uvěřitelně. Získal snímky místa a nějaké informace o tom, že tam léčí vojáky. Většina z nich měli být Rusové nebo Severokorejci. To vzbudilo Acesův zájem. Líčil to takhle:

„Pokud Grady žije, mohl být podle vzhledu nebo mluvy za Severokorejce snadno zaměněn. Ale nedávalo to moc smysl. Vždyť ten chlap měl mít rozstřílenou tvář, nebyl by přece schopen mluvit. Zaměnili tedy Gradyho za severokorejského vojáka? Možná se ho jen snažili udržet při životě. To by ale zase neodpovídalo historkám o tom, že lidem uřezávají hlavy. V duchu jsme každopádně věděli, že šance nebyly velké.”

Jenže se stejnou historkou postupně přicházel jeden zdroj za druhým.

Josh například vypověděl, že pátrači nečekali nic jiného než vyzvednutí ostatků, ale to se rychle měnilo ve velmi pravděpodobnou variantu, že Grady je někde pořád živý. Josh k tomu dodal, že čerpali z informací tří nebo čtyř různých svědků, kteří se navzájem vůbec neznali.

Získat přístup do nemocnice bylo ale nemožné. Nacházela se nedaleko několika údajných zajateckých táborů v Doněcku, tedy na území, které Rusové okupují už od roku 2014. Dostat ho odtamtud by vyžadovalo akci jako z hollywoodského filmu.

„Pokud bychom se vypravili na tuhle šílenou misi, abychom Gradyho zachránili, neriskovali bychom zároveň životy všech ostatních v té nemocnici?“ ptal se sám sebe Josh. Prý šlo o velký etický problém. Nakonec se všichni shodli, že to je neproveditelné.

V září 2022 byl Andy společně s dalšími deseti zahraničními vězni propuštěn. Stále ale nepřicházely žádné informace o Gradym. Abbot z ministerstva zahraničí jen o pár dní dřív informoval Heeson, že jednání o výměně zajatců byla zastavena. Od počátku protiofenzivy v Charkově se s Rusy vůbec nekomunikovalo.

Mimochodem Abbotta jsem požádal o rozhovor, ale ministerstvo zahraničí ho odmítlo zprostředkovat.

Byl konec loňského září, když si George volal s Andym. Tehdy se začalo vyjasňovat, k čemu došlo po přepadení. Andy vypověděl, že mu ruský voják zaškrtil ruku, zatímco Gradyho viděl ležet opodál. Ruští vojáci ho obrátili na záda a potom zpátky na břicho, nezdálo se ale, že by se ujistili, jestli je živý nebo mrtvý. Rusové pak Andymu řekli, že zbytek jeho skupiny byl pozabíjen. Později ale zjistil, že Feldcamp, voják z Německa, přežil.

Gradyho rodina a přátelé tedy měli stále naději. Pokud Rusové lhali ohledně Feldcampa, možná nemluvili pravdu ani o Gradym.

V listopadu si pak ministerstvo zahraničí vyžádalo vzorek DNA od Gradyho dcery, který by mohl pomoci s identifikací. Heeson vzorek poskytla.

A pak čekali.

Hledání pokračovalo.

 
LETOS V ÚNORU, deset měsíců potom, co Grady zmizel, zahájil tým kolem Joshe nové pátrání v místě, kde došlo k útoku. Hledali jakoukoli stopu.

Ve Wilmingtonu mezitím Heeson dostala mail od Abbotta, že FBI je v kontaktu s Rusy, kteří se přihlásili k odpovědnosti za Gradyho smrt. Ministerstvo zahraničí taky poslalo Heeson vzorek DNA odebraný z neznámého těla, aby jej bylo možné porovnat s Gradyho genetickým profilem.

Výsledek byl negativní.

A znovu se čekalo.

Heeson se držela víry, že její muž bojuje o život v nemocnici na ruském území.

 
BYL KRÁSNÝ dubnový den a Don pracoval na plotě svého domu v Pensylvánii. Když se byl napít piva, slyšel, že mu přišla esemeska. Zvedl telefon a zaplavila ho vlna úlevy a štěstí. Při pohledu na zprávu se starému vojákovi zalily oči slzami. Bylo to už skoro rok, co pátral po svém kamarádovi.

A teď Gradyho konečně našli.

Psal se 5. duben 2023, když Heeson přišly novinky od Weathermanovy nadace – neziskovky, která spolupracovala při pátrání po jejím muži. Našla se shoda DNA s jedním ze tří těl nalezených v Mykolajivské márnici. Jedno z nich bylo testem DNA vyloučeno, mohlo jít o Anthonyho Voa. Další dvě těla byla považována za ostatky Gradyho a Willyho Cancela.

Když se to Heeson dozvěděla, napsala přátelům svého muže a zavolala jeho otci. Jeho hlas se v telefonu v půlce věty zlomil:

„Modlil jsem se třikrát čtyřikrát denně, aby se Grady bezpečně vrátil, ale prostě se to nestalo.“

Týden potom, co se Don o osudu svého kamaráda dozvěděl, se svěřil, že je svým způsobem šťastný. Ne kvůli výsledku pátrání, samozřejmě. Ale proto, že to rodina konečně může uzavřít.

A co ty zvěsti, že byl Grady v nemocnici?

To je podle Dona zatraceně jednoduché. Prý se tomu říká válečná mlha.

 
LETOS NA JAŘE, asi týden potom, co se potvrdilo, že Grady už není na živu, jsem se naposledy potkal s Heeson. Oblečená v plandavém tričku a černém kabátě se šourala k venkovnímu stolku před stejnou kavárnou, kde jsme se setkali prvně. Nedaleko se skupinka žen zvesela bavila o tom, jaký měly víkend.

Heeson mi řekla, že muž v nemocnici, o kterém se domnívali, že je to Grady, zemřel podle zdroje pátracího týmu v září. Zdroj také tvrdil, že má fotografie toho muže a odebere vzorek DNA.

Heeson fotky neviděla a Don prý pochybuje, že vůbec existují. Heeson to však chtěla uzavřít: být si jistá, že ten, kdo tam v té posteli ležel, nebyl její muž. Nechtěla by, aby tak dlouho trpěl a čekal třeba na záchranu.

Don má za to, že to byla právě Heesonina síla, která hnala pátrací tým vpřed. Dnes je jasné, že se se zprávou o smrti svého manžela stále vyrovnává.

Grady se podle ní zachoval jako dobrý samaritán: „Měl zkušenosti, o které se chtěl podělit a příležitost, kdy to mohl udělat, byla perfektně načasovaná". Heeson si vzpomněla, že než zemřel, přemýšlel Grady o budoucnosti. Mluvil o rodinném výletu do Vietnamu a plánoval znovu se přihlásit k doktorskému studiu. To bylo ale všechno ještě před tou neuváženou misí.

Tým Weathermanovy nadace přivezl Gradyho zpět do Wilmingtonu letos v květnu. Jeho rakev byla zakrytá vlajkou. Na léto naplánovali smuteční vzpomínku.Pro Heeson zůstávají některé otázky stále nezodpovězeny. Nikdy nepochopila, co chtěl Grady na Ukrajině hledat. Doufá ale, že našel klid. Ona ho zatím doma stále hledá.