Vzestup Hamásu (díl II.): Varovné signály, které Izrael ignoroval

Pásmo Gazy/Praha 20. února 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Vzestup Hamásu, díl II.

Článek vydaný v časopisu Der Spiegel. Napsal kolektiv autorů: Monika Bolligerová, Julia Amalia Heyerová, Susanne Koelblová, Christoph Reuter, Fritz Schaap, Thore Schröder a Bernhard Zand. S textem vypomáhala Michaela Marmaryová.

Zatímco izraelští agenti za vlády premiéra Ariela Šarona vyrazili do Pásma Gazy zabít velení Hamásu, včetně jeho zakladatele Ahmeda Jásína, lékaři v Izraeli se snažili zachránit život vězněného vůdce teroristické organizace v Gaze Jahji Sinvára. Na mozku se mu udělal nebezpečný absces. V roce 2004 ho operovali.

Novinář Joram Binur ho navštívil o dva roky později ve vězení ve městě Beerševa a udělal s ním rozhovor pro izraelskou televizní stanici Kanál 2. Dnes devětašedesátiletý Binur vzpomíná, že když Sinvár promluvil, „všichni ostatní ztichli. Když si sedl, spoluvězni mu dali na jeho židli modlitební kobereček. A jeho hebrejština byla perfektní.“

Rozhovor to byl pozoruhodný. Zdálo se, jakoby Sinvár z vězení uděloval audienci. Na záběrech se dívá přímo do tváře reportérovi, který sedí jen pár desítek centimetrů od něj. Vysvětluje mu, že Izraelci musí pochopit, že Hamás nikdy nemůže uznat Stát Izrael. Je prý ale možné dlouhé příměří, takzvaná „hudna“.

Sinvár prý tvrdil, že přerušení bojů by mohlo vést k míru a prosperitě v regionu „nejméně pro jednu generaci.“ Novinář Binur ve vzpomínkách na 17 let starý rozhovor zmínil, že na něj „Sinvár nepůsobil jako někdo, kdo se chce zalíbit, ale jako ten, kdo má co nabídnout“.

Tehdy se události pro Hamás vyvíjely dobře. V roce 2004 zemřel Jásir Arafat a po něm prázdné místo se o něco méně charismatickému následníkovi Mahmúdu Abbásovi nedařilo zaplnit. V roce 2005 pak Ariel Šaron vyklidil izraelské osady z Pásma Gazy a Hamás mohl oslavovat. Následující rok se na Západním břehu a v Gaze uskutečnily parlamentní volby, kterých se vůbec poprvé zúčastnil i Hamás. Nominoval svého kandidáta a spustil volební kampaň.

Teroristické hnutí získalo celkově 56 procent hlasů, a tím pádem absolutní většinu křesel v Palestinské legislativní radě v Ramalláhu. Víc než cokoliv jiného to byly hlasy proti neschopnosti a zkorumpovanosti palestinské samosprávy. A byl to také výraz zklamání z pozastaveného mírového procesu. Pro islamisty tehdy hlasovali dokonce i někteří křesťané.

Palestinská vláda vedená teroristy z Hamásu ale byla pro Izrael, USA i Evropu nepřijatelná – hrozily proto bojkotem. USA tlačily k ozbrojenému převratu hnutí Fatah, které vyzbrojilo své milice v Pásmu Gazy, aby donutilo Hamás odstoupit. Tomu se ale povedlo tyto pokusy odvrátit, a milice Fatahu v roce 2007 z Gazy krvavě vytlačit. Palestinská samospráva žádala své podřízené v Gaze, aby vstoupili do stávky. Hamás nicméně v odpovědi na to nasadil do úřadů vlastní lidi a upevnil tak svou moc. Od té doby držel Hamás v Pásmu Gazy otěže a Západní břeh ovládl stále autokratičtější a čím dál méně populární Mahmúd Abbás. Volby byly minulostí.

1 027 Palestinců za jednoho izraelského rukojmího

Uprostřed zmatku, který následoval po nástupu Hamásu k moci, došlo ke zlomové události. V červnu 2006 teroristé zajali izraelského vojáka Gilada Šalita. Únos byl zřejmě naplánován za zdmi vězení v Beerševě. Sinvárův mladší bratr Muhammad Sinvár byl členem skupiny únosců a později strávil roky tím, že Šalita hlídal.

Má se za to, že to byl Jahjá Sinvár, kdo dostal ve vězení nápad prokopat tunely a unášet jimi Izraelce. Podle izraelského deníku Jediot Achronot to byl právě on, kdo v roce 1998 nařídil vyhloubit tunel a unést izraelského vojáka, kterého by pak bojovníci Hamásu mohli využít k vyjednávání o osvobození palestinských vězňů. Tunel byl o pár měsíců později odhalen, ale Sinvárovy myšlenky se bojovníci Hamásu drželi dál. V období druhé intifády se právě tunely staly standardní součástí arzenálu teroristické organizace pro podnikání výpadů namířených proti členům izraelských ozbrojených složek.

Vyjednáváním o propuštění Gilada Šalita strávili Izraelci pět let. Už to několikrát vypadalo, že je dohoda na stole, ale Sinvár ji z kriminálu opakovaně zablokoval. Nesouhlasil prý s dojednanými podmínkami. Vzpomíná na to jeho tehdejší vězeňský zubař Juval Bitton. Ten Sinvára pravidelně a řadu let ošetřoval, a to až do doby, než zubařské křeslo vyměnil v roce 2008 za tajnou službu.

Bitton prý tehdy před Sinvárovým propuštěním varoval, ale jeho obavy všichni ignorovali. A to i přesto, že Sinvára znal právě Bitton lépe než kdokoli jiný. Podle zubaře Sinvár nevěřil žádnému Izraelci tak jako jemu. Nikdo s ním prý nevyjednal tolik věcí týkajících se podmínek ve vězení nebo dohody o Giladu Šalitovi jako on.

V říjnu roku 2011 bylo Sinvárovo jméno nejznámější z celkem 1 027 palestinských vězňů, kteří se dočkali propuštění výměnou za osvobození Gilada Šalita. Z více než tisícovky Palestinců si 280 odpykávalo doživotní tresty. Tisíce lidí Sinvára vítaly skandováním slov „Alláhu akbar“, výstřely do vzduchu a shromážděními v hlavním městě Pásma Gazy – Gaza City.

V následujících letech Sinvár naverboval tisíce nových bojovníků do brigád Kassám, vojenského křídla Hamásu. Už ve vězení podporoval spolupráci s Íránem a později do Gazy přivedl tamní instruktory. Íránci prý také v Gaze vybudovali továrnu na rakety. Tvrdí to někdejší Sinvárův vyšetřovatel Michael Kúbí. Dodává, že stále nechápe, jak to jeho vláda mohla dopustit.

Dohodu o Giladu Šalitovi schválil Benjamin Netanjahu. Ten se v roce 2009 vrátil do úřadu premiéra, a s krátkou přestávkou je dodnes u moci.

Byla to právě tahle dohoda, která umožnila Sinvárovi dostat se na svobodu. Otevřela mu cestu k tomu, aby se stal politickým vůdcem Hamásu v Pásmu Gazy. A mohla taky posloužit jako návod na útok ze 7. října roku 2023. Pokud byl Izrael ochotný propustit 1 027 vězňů za jediného svého vojáka, co by se asi stalo, kdyby Hamás unesl rovnou desítky Izraelců?

Ministát na břehu Středozemního moře

Hamás má od roku 2008 svůj vlastní maličký stát s asi 2 300 000 občanů. Od Izraele je oddělen na zemi, ve vzduchu i na moři, a podle OSN zůstává Pásmo Gazy okupovaným územím.

Hamás nemá skoro žádné vlastní finanční prostředky. Navíc mu autonomní správa v Ramalláhu některé platby přestala posílat. Je taky z velké části odříznutý od mezinárodního bankovního systému. Většina peněz na boj s Izraelem přišla v průběhu let z Íránu. Podle odhadů Západu poskytl teheránský režim od devadesátých let Hamásu a dalším palestinským teroristickým skupinám kolem stovky milionů dolarů.

Pro vojenskou sílu Hamásu jsou nicméně důležitější dodávky zbraní, raketových technologií a munice. Írán a hnutí Hizballáh s bojovníky Hamásu sdílejí taky své vojenské zkušenosti s výrobou bezpilotních letounů nebo raket.

Během několika let poté, co se Izrael stáhl z Pásma Gazy, si Hamás prakticky postavil svou vlastní armádu. Předpokládá se, že před 7. říjnem roku 2023 ji tvořilo asi třicet tisíc bojovníků, včetně kybernetických sil nebo jednotek bojových potápěčů. Dostřel raket Hamásu během posledních let vzrostl z původních 40 na 230 kilometrů. Kdyby nebylo izraelského protiraketového obranného systému Iron Dome, tedy Železné kopule, mohli by teroristé zasáhnout jakékoli místo na území Izraele.

V Gaze se vyráběly dokonce i útočné pušky AK-47, včetně potřebné munice, a přes tunelový systém nebo na rybářských lodích se sem patrně z Egypta pašovaly protitankové střely RPG, sebevražedné drony a těžké kulomety. Navzdory čtyřem velkým vojenským střetům s Izraelem od roku 2008 se arzenál Hamásu stále rozrůstal.

Podivná aliance

V roce 2012 americká administrativa požádala katarského emíra, aby přijal vedení Hamásu, které dosud sídlilo v Damašku. Od té doby žijí političtí lídři teroristické organizace v Dauhá, zástupce ale měli i přímo v Pásmu Gazy. Cílem Američanů bylo navázat s Hamásem přímé spojení, a oslabit tak vliv Íránu. Katar se navíc stal nejdůležitějším sponzorem Pásma Gazy.

Lidé, kteří mají informace o převodech katarských peněz, tvrdí, že většina pomoci byla posílána napřímo. Zbytek převážel z Izraele do Gazy jednou měsíčně v kufrech katarský emisar Muhammad Emádí. Po příjezdu do Tel Avivu se údajně setkal s izraelskými tajnými agenty a společně pak odjeli na hraniční přechod Kerem Šalom, kde se sešel přímo s lidmi z Hamásu.

Ptáte se, proč? Bojovníci Hamásu pokračovali v odpalování raket na Izrael, a Izrael nepolevoval v odvetném bombardování. Proč by tedy izraelský premiér dohlížel na to, aby měl Hamás přístup k penězům?

Zdá se, že Netanjahu a Hamás se v těchto letech vzájemně udržovali při životě. Netanjahu, zvolený na základě příslibu udržení bezpečnosti v zemi, běžně proti teroristickým skupinám zasahoval. Přesto v té samé době umožňoval Kataru v Gaze financovat stavební projekty a později i vyplácet úředníky. Podle diplomatických zdrojů Katar od roku 2019 dodával do Gazy měsíčně kolem třiceti milionů dolarů.

„Jednou z efektivních cest, jak zabránit dvoustátnímu řešení, je udržet Pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu oddělený.“ To tvrdí bývalý izraelský generál Šlomo Brom, který v minulosti tuto politiku – stejně jako mnoho dalších bývalých vojáků a zpravodajců – kritizoval. Podle něj totiž při oddělení Gazy a Západního břehu může Netanjahu všechny mírové rozhovory odmítat s výmluvou, že vlastně neexistuje žádný partner k vyjednávání.

Podle novinářů Netanjahu na vnitrostranickém zasedání poslanců strany Likud v roce 2019 skutečně připustil, že „kdokoli, kdo chce zabránit vzniku palestinského státu, musí podpořit posílení Hamásu.“ Nikdy ale nic takového neřekl veřejně. V roce 2015 nicméně jeho krajně pravicový ministr financí Becalel Smotrič v jednom z rozhovorů prohlásil, že „palestinská samospráva je přítěží a Hamás je přínosem.“

Oslabování palestinské samosprávy bylo běžným cílem, který spojoval krajně pravicové politické křídlo v Izraeli a teroristy v Gaze. Ze začátku z toho těžily obě strany. Hamás pokračoval v budování státu ve státě, zatímco Netanjahu si kupoval mír a pokračoval v budování osad na Západním břehu. Tím se dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu, tedy existence jak Izraele, tak Palestiny, stávalo stále méně reálné.

Model soužití

Během několika různých výpadů a válek proti Izraeli se Hamás dokázal prosadit jako ochránce všech Palestinců. V důsledku toho se Pásmo Gazy stalo hlavním dějištěm izraelsko-palestinského konfliktu a symbolem palestinského vzdoru.

Bez někoho, kdo by za palestinskou stranu vyjednával, Netanjahu stále víc prosazoval politiku normalizace vztahů s arabskými státy, aniž by ukončil okupaci palestinských území.

Vypadalo to, jako by snad Hamás a Izrael našli způsob vzájemného soužití.

Sinvárův vzestup

V únoru 2017 byl Sinvár zvolen šéfem Hamásu na území Pásma Gazy. Znamenalo to, že moc v teroristické organizaci přebírá radikální křídlo. Navenek to ale vypadalo, že po Sinvárově nástupu se Hamás chová umírněně.

Jen o několik měsíců později končící lídr politbyra Hamásu v katarském exilu Chálid Mašal představil nový politický program, který doplnil několik bodů k chartě z roku 1988. Nová verze sice stále neuznávala právo Státu Izrael na existenci, obsahovala ale navíc první zmínku o palestinském státu s hranicemi z roku 1967 (tedy před šestidenní válkou, pozn. red.).

K překvapení mnoha Sinvár v období po svém zvolení využil příležitosti promluvit se zahraničními novináři, a to neobvykle květnatě a přívětivě. V květnu 2018 řekl: „My Palestinci houfně přicházíme hledat kompromis. Pokud existuje cesta k potenciálnímu vyřešení konfliktu bez další zkázy, jsme s tím v pohodě. Chceme investovat do míru a lásky.“ Řekl také, že strávil téměř polovinu života v izraelských věznicích a že takový život byl snazší než pobývat za současných podmínek v Gaze. Sinvár pak k tomu dodal: „První slova, která můj syn řekl, byla ‚otec‘, ‚matka‘ a ‚dron‘“.

To byl ale jen kousek jeho sdělení. Další část působila mnohem temněji a zlověstněji. V rozhovoru totiž taky řekl, že lidé v Gaze jsou jako „velice hladový tygr držený v kleci“. Zvíře, „které se Izraelci pokoušejí ponížit. Teď je ale na svobodě, uteklo z klece a nikdo neví, kam zamíří a co udělá.“ Hamás podle Sinvára nemůže pokračovat stejně jako doposud. Dodal, že „podmínky jsou neúnosné a výbuch je nevyhnutelný.“

O několik měsíců později vydal rozhovor se Sinvárem i izraelský deník Jediot Achronot. V něm řekl vůdce Hamásu toto: „Je pravda, že na nové válce nemá zájem nikdo. Určitě ne my. Kdo by taky chtěl čelit jaderné síle jenom s praky?“

Zdálo se, že Sinvár v této fázi zvolil dvojí strategii. Na jednu stranu rozšiřoval vojenské kapacity Hamásu. Po posledním střetu s Izraelem v roce 2021 mluvil o „více než pěti stech kilometrech tunelů.“ Hamás vynaložil spoustu finančních prostředků na budování podzemní sítě, kterou následně zpevňoval betonem. Zanedlouho měli teroristé tunely s vojenskými základnami, výrobnami zbraní a prostorami pro přespávání. Domovy, městské čtvrti, a dokonce i města vzdálená od sebe několik kilometrů – to vše bylo pod zemí propojené.

Na stranu druhou Sinvár taky přemýšlel o účasti ve volbách na obou palestinských územích. K nim ale nakonec nikdy nedošlo. Vyjednával i s izraelskou vládou ohledně zajištění dlouhodobé správy Pásma Gazy Hamásem a o více možnostech v obchodování. Ani k tomu už ale nikdy nedošlo.

Sinvár už nechce mluvit

V říjnu 2022 se Násir Kudva, kterému je dnes už sedmdesát let, setkal s vedením Hamásu v Gaze. Kudva, který se stejně jako Sinvár narodil v Pásmu Gazy, patří k palestinské politické elitě. Je to synovec Jásira Arafata a po nějakou dobu působil coby ministr zahraničí za vlády prezidenta Mahmúda Abbáse. Než se názorově rozešli. Od té doby žil ve Francii, ale na Blízký východ stále často cestoval, aby mohl zprostředkovat jednání mezi různými palestinskými frakcemi.

Setkání Sinvára s Kudvou trvalo asi dvě hodiny a hlavně mluvili o budoucím sjednocení Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Kudva měl dojem, že je Sinvár této myšlence otevřený. Vzpomíná na to takhle: „Chtěli jsme, aby se Hamás vzdal svých nároků na výhradní správu Gazy.“ Kudva na podzim 2022 skutečně věřil, že vedení Hamásu v Gaze stále hledá možnost, jak znovu spolupracovat s Organizací pro osvobození Palestiny a palestinskou samosprávou.

Jen o dva měsíce později Kudva znovu odcestoval do Gazy a snažil se zorganizovat další setkání se Sinvárem. Ten už prý ale nikoho nepřijímal. Dodnes se Kudva podivuje tomu, jak náhle se Sinvár stáhl do ústraní. Rozhodlo už tehdy nejvyšší vedení Hamásu, že se vzdá politických ambicí? Nebo bylo to všechno předtím jen divadlo, a plány na velký teroristický útok už byly na stole? Kudva připouští, že předchozí rozhovory možná „posloužily jen jako kamufláž.“

Izraelská vláda ale zřejmě stále věřila, že Sinvár má o dohodu zájem. Proto varovné signály ignorovala.

Překlad si vzala na starost Zuzana Marková, s několika pasážemi jí vypomáhala Kateřina Pospíšilová. Text jsme následně rozdělili na tři části, lehce zeditovali, aby byl i v češtině srozumitelný a doplnili jsme jej o vlastní názvy jednotlivých epizod. Jména v hebrejštině jsme konzultovali s editorkou Lucií Korcovou, jména v arabštině pak se Zdeňkem Novákem ze zahraniční redakce.