Podle její zprávy o stavu chudoby v Česku k onomu zhruba milionu lidí, co žije pod hranicí chudoby, je nutné přičíst další dva miliony, kteří se pohybují těsně nad ní a hrozí, že do ni mohou kdykoliv spadnout.

Přehrát

00:00 / 00:00

Julie Hrstková: Řešit chudobu je politicky nezajímavé

Vzato celkem dohromady je v České republice, zemi, která je podle hrubého domácího produktu zhruba třináctou až čtrnáctou nejbohatší zemí v EU, neuvěřitelných 30 procent lidí, kteří nejenže nedokáží nic uspořit na stáří, ale nemohou si být ani jisti, že se druhý den probudí ve své posteli. Právě drahé a tedy nedostupné bydlení je totiž jednou z hlavních příčin nelichotivých výsledků ze zprávy o chudobě.

Řešením není vlastní byt pro každého, ani nová masivní výstavba za mnoho desítek miliard korun, jak před volbami slibují politici. Jistou cestu ukazuje index sociálního vyloučení, který pravidelně publikuje agentura pro sociální začleňování.

Podporovat nižší příjmové skupiny

Stejně jako díky pravidelným valorizacím výrazně klesl podíl skutečně chudých důchodců, v případě ohrožené populace v pracovním věku jsou zásadní služby státu počínaje dostupným příspěvkem na bydlení, rodičovským příspěvkem až po školky a školy.

Druhou nohou pomoci je kvalitní školství ve všech regionech. Úprk dětí po skončení povinně odkroucených let ve škole na úřady práce není dobrou vizitkou tuzemské ekonomiky ani politiky. A konečně je tu systém exekucí, který přes akce typu milostivých let zůstává rigidní a restriktivní a rozhodně nemotivuje k návratu do oficiální práce.

Na prvním místě ale zůstává bydlení. Vedle příspěvků, či sociálních bytů, které obce spíš chrání pro lidi potřebných profesí než pro potřebné, je tu obrovský prostor v oblasti vztahů nájemník versus majitel bytu.

Podle obou stran je přitom situace dlouhodobě vychýlena ve prospěch té druhé strany. Nájemníci nemají jistotu bydlení, trpí krátkodobými smlouvami i vysokými kaucemi. Majitelé bytu zase poukazují na fakt, že jsou bezbranní jak vůči neplatičům, tak i těm, kteří byt zdemolují nad rámec kauce.

Řešení, které aktuálně navrhuje Ministerstvo pro místní rozvoj, jde na půl cesty. Navrhovaný zákaz řetězení krátkodobých nájemních smluv musí jít ruku v ruce s jednodušším vystěhováním neplatičů. Tuto druhou podmínku návrh ministerstva pro místní rozvoj zatím nesplňuje. 

Česká republika se dlouhodobě pyšní nízkou nezaměstnaností. Třetinový podíl populace, který se pohybuje kolem hranice chudoby, je proto alarmující. Problém ale není jen v nedostatku příspěvků z rozpočtu, protože ty i kdyby byly nastavené nejlépe, nemohou být dlouhodobým řešením.

Tím je změna tvorby legislativy, která bude víc podporovat nižší příjmové skupiny a to ve všech fázích života. Zatím jsme totiž byli svědky pravého opaku. Všechny daňové změny v posledních letech pomohly těm, co vydělávají nadprůměrně. A nejde jen o paragrafy. Dobré školy placené z veřejných peněz jsou soustředěny v místech, kde bydlí lidé s vyššími příjmy. To samé platí i pro kvalitní a dostupné zdravotnictví, které je rovněž hrazeno z veřejných peněz. 

Stoprocentní spravedlnost v realitě nikdy existovat nebude stejně jako stoprocentní rovnost všech. O něco lepší distribuce zdrojů i vyváženější legislativa ale určitě možná je. A pomohla by nejen v boji s chudobou, ale i růstu ekonomiky. Bohužel podobné kroky v Česku dlouhodobě nemají politickou podporu.

Autorka je komentátorka Hospodářských novin

Julie Hrstková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít