Mírový plán, který sám americký prezident prodává médiím jako „dohodu století“, může působit tak trochu přenošeně. Mluví se o něm už velmi dlouho, občas něco unikne do médií, ale zatím všichni hlavně odhadovali, v čem bude epochální krok vpřed spočívat. Teď už je ale na spadnutí, světlo světa spatří už za pár hodin, nejpozději v úterý.

Americká strana naznačuje, že viníky zdržení jsou Izraelci, kteří nebyli schopni vyřešit své vnitropolitické potíže. Na tom něco je, Trump stále čekal, kdo bude izraelským premiérem, přičemž v březnu se budou konat další izraelské předčasné volby s neurčitým výsledkem. Nejasný je výsledek Netanjahuových těžkostí s korupčními aférami.

Zveřejnění plánu se tedy chystá okamžitě poté, co se americký prezident setká s premiérem Netanjahuem a jeho nejsilnějším oponentem Benjaminem Gancem – s tím, že vítězem příštích voleb bude skoro určitě jeden z nich. Oba už vyrazili do Washingtonu, aby s Trumpem pohovořili.

V řadě ohledů Trumpovi a jeho plánu nepřeje ani americká vnitropolitická situace. Také ve Spojených státech se už vše přizpůsobuje prezidentským i kongresovým volbám, přičemž američtí demokraté ne zrovna státnicky dali předem najevo, že Trumpův plán nepodpoří – jaksi bez ohledu na to, zda může na Blízkém východě něco vyřešit, nebo ne. A Trump, podobně jako Netanjahu, řeší svůj vlastní velký problém s impeachmentem.

Palestinci na křižovatce

Mír se uzavírá mezi znepřátelenými stranami, a závisí tedy i na postoji Palestinců. Mír nelze vnutit, lidé ho musejí sami přijmout. Potíž je, že Trump a jeho lidé s představiteli Palestinců komunikovali mnohem méně, a Abbásova vláda dala už předem najevo, že podmínky „dohody století“ nepřijímá. Není ovšem zřejmé, zda opravdu znají parametry Trumpova návrhu.

Převzato z Plusu

Palestinský nesouhlas vychází z toho, že řadu dosavadních Trumpových kroků chápali jako stranění Izraeli, například postoj k otázce Jeruzaléma, legality izraelských osad na Západním břehu nebo financování mezinárodních institucí vykonávajících služby v Palestinské autonomii.

Palestinskou diplomacii pronásleduje problém vysoké laťky, kterou si i umírněnější palestinské proudy stanovily jako minimum pro přijetí jakékoli dohody, třeba v otázce hranic, osudu uprchlíků nebo Jeruzaléma. Mahmúd Abbás těžko může přijmout nižší nabídku, než jakou sám v minulosti odmítl, natož co odmítl jeho politicky mnohem silnější předchůdce Jásir Arafat.

Palestinskou debatu provází jakýsi zacyklený negativismus, odmítání skoro jakéhokoli řešení. Pokud se nepodaří prolomit tento blok a přesvědčit podstatnou část palestinské veřejnosti, že „ústupky cti netratí“, konflikt bude pokračovat, i když je momentálně v utlumené fázi.

Klíčovou roli hraje také dlouhodobá krize palestinské politiky. Abbás ve funkci dávno přesluhuje a odmítá vypsat nové prezidentské i parlamentní volby. Mluví se o jeho špatném zdravotním stavu. Vlastně není vůbec jasné, kdo by plnění dohody za Palestince garantoval, i kdyby ji přijali jak představitelé vlády, tak i veřejnost.

Radikálnější organizace, jako je Hamás nebo Islámský džihád, o přijetí Trumpova míru ani neuvažují. Jejich případná teroristická kampaň, jak se ukázalo v minulosti, může snadno jakýkoli pokrok zhatit. 

Mír snesený shůry

Jsou tu i okolnosti, které by teoreticky mohly Trumpovi pomoci – například všeobecná únava v arabských zemích, které chtějí, aby se palestinský problém vyřešil, i za cenu dříve nevídaných ústupků. Vždyť tu mezitím vybublaly úplně jiné, mnohem krvavější konflikty v Sýrii, Jemenu a jinde.

Symbolická váha palestinské otázky v arabském světě značně poklesla. Abbáse bude ke kompromisu tlačit Saúdská Arábie, která dává přednost smíru s Izraelem, aby měla volné kapacity na zatlačování íránského vlivu. A Saúdi mají vliv na řadu dalších arabských zemí.

Trumpův plán není založen na podrobném vyjednávání Izraelců a Palestinců o detailech, ostatně už tisíckrát prodebatovaných, ale na jakémsi zjevení míru shůry. I to mu může paradoxně pomoci. A v neposlední řadě Trumpa provází něco, čemu se v jiném kontextu říká „opilecké štěstí“, třeba se tedy stane zázrak. Pak by asi nebylo možné upřít americkému prezidentovi ani Nobelovu cenu míru.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít