A také důkaz, že zatím poslední kabinet české pravice definitivně mele z posledního: jen mimořádně slabá vláda nechá poplatníka až do konce roku hádat, jaké daně bude od Nového roku platit. V červnu 2013 Nečasova sestava padla. Ne přímo kvůli tomu, co půl roku před tím předvedla ve sněmovně, ale už jen za to si nic jiného nezasloužila.

Tenhle velký politický krach vedl k nástupu Andreje Babiše (ANO) – stačilo slíbit, že země bude řízena efektivnějším a předvídatelnějším způsobem než v časech „tradiční politiky“. Výsledky se dostavily. Takže letos se o daních na rok 2021 bude hlasovat tři dny před Štědrým dnem a není zatím jasné, zda si to poslanci po případném prezidentském vetu nezopakují ještě někdy na Silvestra.

O tom, kdo podpoří rozpočet, nebylo jasné ještě v pět hodin večer v den, kdy o něm měla sněmovna hlasovat ve třetím čtení. Přičemž za normálních okolností by pro něj nemohl zvednout ruku vůbec nikdo, protože nemůžete vážně rozhodovat o něčem, tím víc o veřejných penězích, když neznáte základní podmínky takového návrhu – ano, řeč je znovu o daních.

Tohle prostě dál nejde. Rok 2020 se pochopitelně vymyká jakýmkoliv měřítkům a prověřil by libovolnou vládu způsobem, který nikdo nepamatuje. Jenže Andrej Babiš vládnout chtěl, stálo ho to ohromné množství energie i peněz. On sám ani nikdo z jeho ministrů nemohl být na to, co přijde, připraven ještě při novoročním přípitku.

Vládnout v nenormální době

Není třeba je litovat, sami si to vybrali. Navíc se v začátcích pandemie těšili poměrně značné podpoře opozice i mediálnímu krytí. To se postupem roku změnilo a není divu. V zásadě jsme byli svědky nekončícího karnevalu chaosu, improvizace, populismu, výbuchů vzteku předsedy vlády a nekonečných televizních výstupů vicepremiéra Karla Havlíčka (za ANO).

Převzato z Plusu

Zčásti je to způsobeno samou podstatou politiky Andreje Babiše, v níž marketing a předstíraný mikromanagement nahradil jakoukoliv ideologii nebo aspoň vizi. Ale svou důležitou roli tu hraje i složení vlády a způsob jejího fungování. Menšinová vláda se symbolickou účastí submisivní ČSSD plně závisí na hlasech komunistů, což, abychom si přeložili, znamená na vůli prezidenta Miloše Zemana, který je faktickým lídrem dnešní stále ještě vládnoucí společenské většiny.

Silná sebevědomá vláda nemusí nutně neustále zápasit s přímo zvoleným prezidentem, ale když jde do tuhého, má všechny páky k tomu, aby ho odkázala do patřičných mezí, a to bez ohledu na to, kdo sedí na Hradě a kdo ve Strakově akademii. Český prezident není oproti rozšířenému přesvědčení žádnou ceremoniální postavou, jeho pravomoce jsou velmi solidní.

Nakonec ale vždycky platí, že sněmovní většina prosadí svou a předseda vlády s ministryní financí nemusí podnikat ponižující cesty na Hrad či do Lán, aby hlavu státu přesvědčovali, že si má svoje veto schovat na jindy.

Stačí k tomu relativně málo. Nehlasovat o daních s jinou politickou stranou než s tou, s níž zrovna vládnete, dávat při hlasování dobrý pozor, mít ty nejdůležitější věci, mezi něž rozpočet a daně zcela jistě patří, dobře a včas vyjednané.

Základní poznatek roku 2020 tedy zní: Česko nutně potřebuje silnou většinovou vládu bez ohledu na to, kdo v ní bude sedět. Vládu, která nebude závislá na hlasech komunistů a prezidentu Zemanovi.

Jinými slovy: normální vládu, která bude schopna aspoň trochu normálně vládnout i v nenormální době.

Autor je šéfkomentátor serveru Seznam Zprávy

Jindřich Šídlo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít