Nyní čtveřice lidoveckých poslanců překvapila i koaliční partnery, když bez jakékoli dohody předložila návrh, který má ze zákonů vyškrtnout náhradní mateřství.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Vávra: Český konzervativismus ožívá

Vláda se přitom zavázala, že náhradní mateřství bude regulovat, nikoliv zakazovat a nová pravidla mají být výsledkem koaliční dohody. Dokonce se na začátku září sešla speciálně sestavená pracovní skupina, v níž mají lidovci svého zástupce.

Jako obvykle se naši konzervativci vymezují především negativně. Stejně jako odmítají náhradní mateřství, nechtějí Istanbulskou smlouvu, sňatky homosexuálů, potraty a drogy. Z toho mála, co chtějí, můžeme jmenovat sociální dávky, jako je porodné a příspěvky na vychované děti. Tím se shodují s SPD.

Také chtějí, aby Marek Benda byl soudcem Ústavního soudu. Marek Benda představuje podobné konzervativní křídlo v ODS. Ovšem asi nejskalnějším konzervativcem této strany je končící europoslanec Jan Zahradil.

Jak silný je konzervativismus v ODS, předvedl i názorový přemet Alexandra Vondry, který se z disidenta, bojovníka za svobodu a spolupracovníka Václava Havla vypracoval na zastánce tradičních hodnot a brojil proti homosexuálům, cyklistům, transvestitům, nekuřákům i vegetariánům.

Tak jako v jiných zemích, i naši konzervativci bojují převážně kulturní války. Je to náhražka za absenci reálného programu. Kulturní války jsou pro konzervativce především bojem o uznání, což jen potvrzuje známou Hegelovu teorii o hybné síle dějin.

Zřejmá je inspirace Trumpem, sebevědomí nalévá našim konzervativcům i vzestup AfD v Německu a Svobodné strany Rakouska, nemluvě už o situaci na Slovensku nebo v Polsku. Sílící aktivity lidoveckých poslanců souvisejí i se stále konzervativnějším vedením katolické církve, lépe řečeno některých konzervativních biskupů v čele s emeritním pražským arcibiskupem Dukou.

Tradice, na kterou nemůžeme být zrovna hrdí

Konzervativci se rádi ohánějí tradicemi, ovšem to, co nazývají tradicemi, nejsou autentické tradice našich předků, kterých ostatně moc nemáme, jsou to tradice nově konstruované v současné době. 

Jádrem konzervativní ideologie je stále představa, že je možné se vrátit někam zpět, do idylické doby dávných časů, kde vše bylo jasné, lidé byli normální, a kdy panoval řád a pořádek.

Naším problémem je ovšem jiná – bohužel skutečná – tradice českého konzervativismu, na kterou ale nemůžeme být zrovna hrdí. Jde o tendence, které se projevily během II. republiky, kdy nemálo Čechů zapomnělo na naše údajné demokratické tradice, odmítlo svobodu a demokracii a rychle si osvojilo fašistické a antisemitské názory. Na tuto neslavnou etapu naší historie bychom neměli zapomínat.

Nesnášenlivost našich konzervativců vůči všem, kteří jsou jiní, oslavování národa jako nejvyšší hodnoty i nenápadné hnědnutí této části politického spektra, by mohlo liberální demokracii postupně podkopat stejně, jako se to stalo v Polsku a jak se to děje v současnosti na Slovensku.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Vávra Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít