Trestní oznámení jako součást politického života v Česku
V uplynulém týdnu došlo k několika událostem, které naši sklenici vody pořádně rozbouřily. Byl to hlavně audit Evropské unie stran dotací pro Agrofert.
Tady je třeba jednoznačně konstatovat, že úřední zvyklosti musí jít stranou, pokud se nemáme všichni zcvoknout. Vše je třeba zveřejnit, pokud veřejný zájem nemá být pouhá floskule. Vedle téhle kauzy je tahanice kolem ministra kultury pouhá groteska.
Smutná, nicméně celostátně významná. Jaksi stranou se krčí drobná událost pražská, nicméně s oběma předchozími spojitost má a o té chci mluvit.
Je to trestní oznámení. Že visí nad Andrejem Babišem, to je stokrát ohraná deska a nemá smysl to připomínat. Ovšem trestní oznámení se objevilo i v kauze výměny ministra. Prezident republiky se zdráhá ministrovu demisi přijmout, dokud se trestní oznámení nevyřeší. Trestní oznámení se tedy stává zavedenou součástí politického života v České republice.
A jde to hodně hluboko, jak vidíme na oné pražské záležitosti. V ní jde o to, že se na radě města Prahy hlasovalo o otázce, zda Libeňský most opravit, nebo strhnout a postavit nový. Ono to časově a nákladově asi vyjde plus minus autobus, ale to je jedno. Ukázalo se, že se hlasovalo tajně. Proč tajné hlasování v režii hlasatelů průhlednosti, tedy Pirátů? Z obavy před eventuálním trestním oznámením.
Opožděné reportáže
Že se trestní oznámení na Andreje Babiše vleče tak dlouho se všemi negativními dopady na atmosféru v zemi, to je šílené a skandální. Že prezident republiky zase ohýbá Ústavu a vymlouvá se na podané trestní oznámení, to je šílené tuplem. Ale že se na magistrátu – a jistě i jinde – kalkuluje s eventuálním trestním oznámením na hlasování, to je šílené na kvadrát.
Mimoděk si vzpomínám na dnes zapomenutou knihu Opožděné reportáže od Ladislava Mňačka. Ta má 55. výročí od prvního vydání. Byla to první oficiálně publikovaná věcná kritika komunistického systému. Opakuji, šlo o systém řízení státu, nikoli o výstřednosti smrtelného vyřizování účtů režimu.
Mňačko popisoval, jak vedoucí pracovníci státních podniků žijí ve strachu, že je za rozhodnutí zavřou.
Bác ho, půlstoletí je pryč a radní se tetelí strachem, že je za hlasování zavřou podle některého z těch tisíců vzájemně protichůdných paragrafů. Celkem právem, mnohý příklad známe. Takže – hlasujte, ale pod peřinou, tajně.
Marný nářek zaostalých Čechů
Petr Holub
Cesta vede přes vztahy
Tereza Šimůnková
Přihlášky na střední školy ve stylu padouch, nebo hrdina
Petr Hartman
Stane se školství a zdravotnictví Achillovou patou Fialovy koalice?
Lukáš Jelínek