Konstruktér paradoxů Václav Havel by asi umně dokázal vysvětlit, proč právě Fremr ano, a trval by na svém. Neomylný suverén Václav Klaus by o vlastním výběru vůbec nepochyboval a se senátory by po jejich souhlasném stanovisku nediskutoval. Bonmotista Miloš Zeman by pronesl něco o tom, jak šedivé nuly bez profesních výsledků ostřelují mezinárodně uznávaného odborníka.

Přehrát

00:00 / 00:00

Kateřina Perknerová: Nepolitický svět prezidenta Pavla

Společné všem třem by bylo nejenom to, že by Fremra jmenovali, ale hlavně jejich politická kompetence. V tomto směru byli znalí každého zákoutí domácí scény a jejích aktérů.

Petr Pavel je na tom jinak. Svět politiky mu byl donedávna cizí. Jako voják jím dokonce mírně pohrdal, protože v roli náčelníka generálního štábu se setkával s ministry, jichž si nevážil. Teď se musí rychle učit a pronikat do tajů tohoto odvětví.

Senátoři, kteří se opožděně postavili proti Fremrově členství v Ústavním soudu, možná daleko víc cílí na prezidenta než na samého soudce. Složení ústavní patnáctky mohou výrazně ovlivnit, takže si poměřují s Pavlem svaly. Hlasy se ozývaly nejen proti Fremrovi, ale pár jedovatých šípů bylo vypuštěno i směrem k Josefu Baxovi.

Konzultace skutečných es

Pavel chtěl případným rozmíškám předejít tím, že proces výběru kandidátů nechal na odbornících. Šest osobností pod vedením profesora Jana Kysely posuzovalo návrhy dvou desítek institucí, ať už šlo o právnické fakulty, nebo soudy.

V Konzultačním panelu zasedla skutečná esa, dvě bývalé ústavní soudkyně Eliška Wagnerová a Ivana Janů, bývalá ombudsmanka Anna Šabatová, proděkan pražských práv Marek Antoš, excelentní akademik David Kosař a bývalý senátor Jiří Šesták.

Ti všichni doktora Roberta Fremra prezidentovi doporučili. Jeho soudní praxi museli znát. Věděli, jaké kauzy coby trestní soudce mohl mít před listopadem 1989 na stole. Nebo si to hravě mohli zjistit. Proč to neudělali nebo proč ho navrhli, ačkoliv jim tyto skutečnosti byly známé, je námět pro jiný komentář.

Politická tabula rasa

Tématem této úvahy je postoj Petra Pavla. Svého kandidáta, který těsně prošel senátním hlasováním, obhajoval vlažně. A nakonec jeho jmenování odložil.

Senátoři Marek Hilšer, Hana Kordová Marvanová nebo Pavel Fischer mohou být spokojeni. Jejich argumenty vzal prezident vážně a celý proces pozdržel, aby se o svém muži dověděl víc. To vypadá chvályhodně, avšak zároveň to budí pochyby o Pavlově politické síle.

Jaký vliv bude mít na jeho příští rozhodování nějaká nátlaková skupina? Třeba v otázce manželství pro všechny, Istanbulské úmluvy nebo Green Dealu? Před prezidentskou kandidaturou jeho názory na tato témata nebyly známy, nijak se jimi nezabýval. Možná je viděl jinak, než jak je prezentuje dnes. Možná ne.

Můžeme pouze spekulovat, neboť Petr Pavel je politicky tabula rasa. Byť zatím vystupuje přísně v souladu s Ústavou, vzorově navštěvuje regiony a chová se příkladně, kauza Fremr provokuje otázku, zda je ve všem svém konání autentický a nepodléhá svému okolí nebo – jako v tomto případě – vlivné části politického spektra.

Autorka je redaktorka a komentátorka Deníku

Kateřina Perknerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít