Paradox první. Česku se materiálně daří nejlépe v historii, ekonomika roste nejrychleji v Evropské unii, nezaměstnanost takřka zmizela, a přesto zemí lomcovala nespokojenost. Dokonce tak silně, že volby totálně překreslily politickou mapu. Tradiční pravice a levice, které se střídaly u moci od roku 1993, totálně vyhořely, nastoupily nové strany a hnutí.

Vysvětlit to lze snad jen tak, že lidé v Česku získali pocit, že „nikdy není tak dobře, aby nemohlo být ještě líp.“ A vedeni touto novou „moudrostí“ se ochotně vrhají do neprobádaných politických končin. Co nás v nich čeká, uvidíme.

Paradox druhý. V Česku, kde nejsou prakticky žádní migranti a kde žije jen několik tisíc muslimů, rezonoval strach z obojího natolik, že přivedl k výraznému volebnímu úspěchu protimigrační a protiislámskou stranu. Při pohledu ze zahraničí to vypadalo opravdu bizarně, což doložil titulek analýzy agentury AFP, který zněl: „České volby - Strach z migrantů v zemi bez migrantů.“

Je sice jasné, že strach nemusí mít vždy zcela oporu v realitě, ale i tak je nutno říci, že Tomio Okamurovi se povedl v oboru „politický paradox“ skutečný majstrštyk.

Pocity a emoce namísto rozumu

Paradox třetí. Česko profituje z členství v Evropské unii jako málokterá země, a přesto se Češi letos stali nejeuroskeptičtějším národem z celé osmadvacítky. Podle jednoho z průzkumů je u nás spokojenost s členstvím v EU dokonce nižší než u Britů, kteří z unie odcházejí. 

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

To, co předvádí značná část naší politické reprezentace, se dá už těžko nazvat jen kritikou evropské integrace. Spíše je to jakási variace na „kamenování satana“. Když se něco nedaří, řekne se, že za to může Brusel a je to. Je samozřejmě pohodlné mít po ruce universálního bubáka, ale stejně se náš současný vztah k Evropské unii dá těžko charakterizovat jinak, než úslovím „pálí nás dobré bydlo.“ 

Dalších českých politických paradoxů roku 2017 je celá řada: například v prezidentské kampani sledujeme kandidáta, který tvrdí, že nevede kampaň a přitom je jeho bilboardy oblepená celá země. A jeho voličům to paradoxně vůbec nevadí.

Nebo: o předsednické místo v druhdy nejsilnější politické straně usiluje člověk, který se přímo podílel na její volební katastrofě. To už snad ani není paradox, to je ztráta soudnosti.

A ještě: demokratické a proevropské politické strany napravo od středu vědí, že kdyby se spojily, získaly by kvůli českému volebnímu systému mnohem víc mandátů, než na které dosáhnou nyní a přesto se k tomu nějak zvlášť nechystají. Tady zase paradox hraničí s absencí pudu sebezáchovy. A ve výčtu by se dalo pokračovat ještě dlouho. 

Co z těchto paradoxů plyne? Zhruba to, že českou politiku a společnost začaly v roce 2017 ovládat místo plus minus chladného rozumu pocity a emoce. Inu, občas se to stane, ale na druhou stranu koncentrovaná iracionalita nebývá tím nejlepším majákem v nejisté době. Emoce jsou sice krásná věc, ale alespoň trochu je naředit racionalitou by v roce 2018 možná přeci jen neškodilo.

Petr Honzejk Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít