V době umělé inteligence reportážní fotografii svítá naděje, domnívá se vítěz soutěže Czech Press Photo
Krédo reportážní fotografie je maximální autentičnost, nemanipulovat a neinscenovat scény. Říká to fotoreportér ČTK a vítěz soutěže Czech Press Photo Roman Vondrouš. Ten zachytil desítky lidí, kteří přišli 26. července 2023 k Obvodnímu soudu pro Prahu 8 podpořit obviněné. „Měl jsem sekvenci deseti obrázků za vteřinu, což bylo zrovna pro tuto situaci strašně důležité, odehrálo se to během jedné a půl vteřiny,“ popisuje v rozhovoru pro Radiožurnál.
Fotografii roku jste nafotil u soudu. Kdybyste ji měl popsat, co na ní vidíme?Vidíme na ní příznivce obžalovaných u Obvodního soudu pro Prahu 8 v justičním areálu Na Míčankách. Přišli je podpořit a po nějaké chvíli se na chodbě ještě před samotnou soudní síní strhla strkanice. Museli tam dokonce dorazit těžkooděnci. Během krátkého časového sledu jsem pořídil tuto fotografii, na které vidíme stěžejní okamžik, kdy vygradovala samotná situace.
Pro rukopis autora je důležité zůstat u toho, k čemu má nejblíže a co mu nejlépe vyhovuje, vypráví Roman Vondrouš. Jak se mění práce fotoreportéra?
Vzpomenete si na ten den, když jste věděl, že půjdete fotit k soudu? Chtělo se vám tam?
No popravdě, moje taková každodenní rutina při práci v ČTK skýtá mnoho i nezáživných akcí. A právě focení u soudu je jedna z nich.
Takže jste netušil, že si odtamtud odnese fotografii, která bude oceněna mezinárodní porotou?
Částečně jsem tušil, že tam k nějakému konfliktu může dojít, protože několik dní před touto akcí k tomu už došlo na jiném místě v Praze u jiného soudu. Nicméně nikdy nevíte, při reportáži si nic nenamalujete. Takže netušil jsem, jak tomu bude a co se stane.
„S technickými možnostmi jsou kladeny větší nároky z hlediska pohotovosti a rychlosti“
Když jste přebíral hlavní cenu za fotografii roku, tak jste přiznal, že si nejste jist, jestli jste vlastně jenom naslepo nezmáčkl spoušť jako u sportovního utkání. Kolik těch fotek bylo?
Když jste zmínil sportovní utkání, tak tam mám nějakou foto pozici, která je v podstatě určena.
Tam samozřejmě děj pozoruji z nějakého odstupu. Kdežto tady jsem byl přímo v té vřavě, která tam nastala, obklopen demonstranty, policisty, dalšími fotografy, takže to je úplně jiná situace.
Fotíte třeba 20 fotek najednou a z toho pak jedna třeba vyjde?
Přesně tak to bylo. Měl jsem nějakou sekvenci deseti obrázků za vteřinu, což bylo zrovna pro tuto situaci strašně důležité, protože když se podíváte na fotografii, tak je tam moment, kdy všichni s těmi aktéry padáme k zemi. A to se odehrálo během jedné a půl vteřiny. Takže sekvence byla důležitá, abych vystihl důležitý moment.
Digitalizace a fotografie
Jak se vaše branže mění? Je to stále tvrdší chléb?
Ono se to především změnilo už samotnou digitalizací, a to už je několik let.
Ale ta vám leccos usnadňuje, ne?
To je pravda. Vzpomínám si doby, kdy se musely tahat vývojnice, chemie a někde se to vyvolávalo.
Cena Czech Press Photo zná vítěze. Nově byla udělena i Cena Radiožurnálu
Číst článek
A pak zase přišly první notebooky, které byly těžké, také objektivy byly těžké. Všechno se to teď zjednodušuje, nicméně možná naopak nároky z hlediska rychlosti, z hlediska připravenosti jsou vlastně větší. Nesmíte nic prošvihnout, protože máte technické možnosti a o to víc jsou na vás kladeny nároky z hlediska pohotovosti a rychlosti.
Konkurence je stále velká. Jak to udělat, aby člověk přece jenom vyfotil ten snímek jinak než ostatní?
Jednoznačně přemýšlet, být připraven, být pohotový, snažit se přemýšlet o samotné scéně jak fotografické, ale i vlastně o tom významu. A pak k tomu přispívá i následná selekce. Těch atributů je strašně moc.
Setkal jste se někdy s tím, že na místě měli lidé odpor k focení?
Ano, třeba za doby covidu jsem se setkal s tím, kdy lidé byli zřejmě i z toho negativního období podráždění.
Ale asi nemáte v tu chvíli čas přemýšlet o tom, jestli se to někomu líbí, nebo ne...
Ono to nejde. Kdybychom přemýšleli o každé situaci, tak bychom my fotoreportéři, ale i fotografové nemohli život zaznamenávat takový, jaký je. Takže bez příkras, s maximální autentičností.
A takové krédo pro reportážní fotografie je nemanipulovat, neinscenovat scény. A proto v době umělé inteligence, když se o tom tak přemítá, jak to s tou fotografií bude, tak reportážní fotografii, která v těch posledních letech skomírá, svítá naděje, že bude podpořená autentičností a že by se jí vlastně mohlo stále věřit.
Jak je to s GDPR? Když fotíte reportáž, tak nepotřebujete souhlas zobrazených?
Byly snahy, aby se lidé nechávali podepisovat, což je nesmysl, protože to není realizovatelné, abyste jako fotoreportér běhal s papírkem, kde napíšete iniciály konkrétního fotografovaného a ještě si to necháte pak podepsat. To prostě není proveditelné.
Máte teď v hlavě nějaký nový projekt nebo výstavu?
S výstavou se nechám překvapit, jestli se nějaká instituce ozve. Následně dál budu pracovat na mých nejoblíbenějších tématech, kde používám subjektivní pohledy, pracuji rád s barvou. To je pro mě vlastně jedna z nejdůležitějších forem. Budu pracovat na dostihách, na Jablonecké přehradě, myslím, že další témata se vyskytnou spontánně.
„Fotoreportéři zachycují život bez příkras a s maximální autentičností“
Kterou barvu máte nejraději?
Neodpovím konkrétní barvou, ale osobně mám rád střet teplých a studených odstínů, žlutá, modrá, červená, zelená, prostě kontrastní situace. A navíc, když to je podpořené nějakým ostrým sluncem, tak to jsem ve svém živlu.
Pro vás tedy černobílá fotografie nemá žádné kouzlo?
Určitě má. Vždyť jsem s černobílou fotografií začínal, nicméně plynule jsem přešel k barvě. A i pro nějaký rukopis autora je důležité zůstat u toho, k čemu má nejblíže a co mu nejlépe vyhovuje.
Jak si dokáže fotoreportér poradit s nedostatkem světla? Poslechněte si celý rozhovor.
