Zakázaná hra Lijavec. StB pro Cimrmanovu komedii vytvořila samostatný svazek s krycím názvem Sprcha
„Hra s opravdovým deštěm,“ je v podtitulu hry Lijavec, klidně by ale mohl znít: zakázaná hra. Komedie původně nazvaná Herberk se stala jedinou, jejíž uvádění komunističtí cenzoři zatrhli. Působila totiž jako alegorie na tehdejší režim. Její složitý zrod i vyškrtnutí z repertoáru si zaznamenal do deníku Zdeněk Svěrák.
„Pražské kulturní středisko, pod které teď patříme, si přeje, abychom napsali novou hru, a to hned,“ píše principál Divadla Járy Cimrmana. „Napsali jsme ji přes prázdniny na chalupě a nazvali Herberk. Odevzdali jsme ji v září 1979 a dlouho, dlouho čekali, až ji orgány schválí.“
Nový ředitel došel k závěru, že vtipy na esenbáky na jeviště nepatří, zapisuje si Zdeněk Svěrák do deníku. Poslechněte si reportáž
Psal se rok 1980 a poklidné časy měly souboru skončit. „Koncem roku hrajeme v Břeclavi Hospodu Na mýtince, pak jsme s Miloněm Čepelkou na návštěvě u spolužáka Kaněry, vracíme se do hotelu příjemně povzneseni a netušíme, že toho dnes umřel Franta Petiška.“
Herec Divadla Járy Cimrmana, povoláním obvodní lékař v Brandýse nad Labem, jinak ale významný básník známý pod pseudonymem František Vinant, zemřel 14. prosince 1980. Jako silný kuřák podlehl infarktu. Bylo to první úmrtí v souboru.
„Franta měl pohřeb ve Strašnicích. Z divadla přišli skoro všichni. Jen Láďa Smoljak lyžoval. Bože, jak mě tím naštval! Byl to doktor jeho dětí, on ho do souboru přivedl. Na pohřby bychom si měli chodit,“ líčí své rozhořčení nad reakcí nejbližšího přítele v deníku Zdeněk Svěrák.
Hra s krycí název Sprcha
Společně pak pokračovali v práci na hře Herberk, kterou mezitím museli přejmenovat na Lijavec. Původní název totiž znamená „velký nepořádek“, což by mohlo v publiku evokovat, v jakém stavu je společnost v normalizovaném Československu.
„Kulturní středisko si přeje novou předváděčku. Předvádět komedie úředníkům je vůbec neradostná činnost, ale to, co jsme zažili 7. ledna 1982, bylo tristní.“ Ředitel Pražského kulturního střediska Maršík udělal přísný výběr soudruhů, kteří smějí přijít, a těm výslovně zakázal se smát. „Soudruzi zákaz poctivě respektovali.“
Nakonec hru cenzoři povolili. „Přesto si při pohledu na ředitele Maršíka kladu naivní otázku, proč musí o kultuře a zábavě rozhodovat právě člověk bez jakéhokoli kulturního chování a beze stopy smyslu pro humor. Asi jiného nemají.“
Lijavec měl premiéru 22. ledna 1982. Na žádné repríze ale nechyběli diváci z řad Státní bezpečnosti. Na hru dokonce vznikl samostatný svazek s krycím názvem Sprcha.
„Od nového ředitele Pražského kulturního střediska Richarda Němce jsme si hodně slibovali. Projevil přání, abychom napsali další hru, a vzápětí dodal, že se nic nestane, když tu poslední – Lijavec – přestaneme hrát. Došel k závěru, že vtipy na esenbáky si můžeme vyprávět soukromě, ale na jeviště nepatří.“
Hlavní postavou komedie je totiž poručík rakousko-uherské tajné policie Pihrt, který až příliš připomíná agenta StB. Celá hra působí jako alegorie na Československo počátku osmdesátých let.
„Sezona 1983/84 je památná derniérou Lijavce. Konala se 23. října 1983 v brněnské Redutě,“ říká poslední záznam o hře Lijavec deník Zdeňka Svěráka. Na jeviště se zakázaná hra mohla vrátit až po třech sezonách.
