Baví mě objevovat humor, který pramení z poctivého náhledu na všechny generace, říká filmař Pavlíček
O Tomáši Pavlíčkovi se mluví jako o jednom z nejtalentovanějších českých režisérů komediálního žánru. Za scénář Chaty na prodej o jednom víkendovém rodinném dilematu dostal Cenu české filmové kritiky a i jeho nejnovější počin, strašidelná komedie Přišla v noci, tematizuje generační rozpor. Sám Pavlíček prý má tendence fandit spíš rodičům, řekl pro Český rozhlas Vltava.
To kino se jmenovalo Svět a Tomáš Pavlíček ho měl pět minut od chrudimského bytu. „Na střední škole to byl můj domov, do filmového klubu jsem tam chodil skoro na všechno,“ vzpomíná na svůj kinematografická zážeh. S kamarádem pak točil krátké filmy na kameru vypůjčenou od rodičů.
Když přišel čas na vysokoškolské přijímačky, Tomášův otec syna donutil, aby si přihlášku podal na FAMU.
Tomáš měl strach, že odborná škola v něm lásku k filmu zadusí, nakonec ale poslechl. Přijat byl napoprvé a dnes na studia na Katedře režie vzpomíná v dobrém.
„Nikomu bych tenhle názor nikdy necpal, ale pro mě FAMU znamenala potkat strašně zajímavé osobnosti. V té době na FAMU učila Věra Chytilová, Honza Němec, Ivan Vojnár, Vít Olmer, přicházel Bohdan Sláma. Setkání s každou z těchto osobností a možnost pochopit, jak vnímá film a tím pádem i život, pro mě bylo naprosto zásadní,“ konstatuje.
Důležitá pro něj byla i spolupráce na sérii Jak si nepodělat život (2019), jeho scénář k dílu Nonstop lahůdky tehdy režíroval Jan Hřebejk. Pavlíček se od něj naučil ekonomičtěji přemýšlet o scénáři a lokacích a všímal si také přesného castingu.
Ten je teď chloubou jeho aktuálního, v pořadí třetího celovečerního filmu Přišla v noci, ve kterém spolu s Janem Vejnarem rozehráli strašidelnou, ad absurdum dovedenou komedii o oblíbeném tématu Tomáše Pavlíčka: střetu generací. Vévodí mu divadelní herečka Simona Peková.
‚Ta největší role‘
Kdy jste ji pro sebe objevil?
Na střední škole. Dojížděl jsem do Brna do Divadla Husa na provázku, protože jsem byl fascinovaný divadelními představeními režiséra Vladimíra Morávka. Adaptoval tam čtyři velké Dostojevského romány a jednou za půl roku se hrály všechny čtyři inscenace najednou.
První dějství z Idiota, pak třeba první dějství ze Zločinu a trestu. Excelovala tam právě Simona, procházela mezi všemi představeními a já ji viděl jako neskutečně silnou herečku, která na sebe strhne divákovu pozornost a divák pak od ní oči neodtrhne. Tehdy jsem si říkal, že si zaslouží tu největší roli napsanou přímo pro ni.
Když je někdo statečný a odvážný, máme tendenci to relativizovat, všímá si režisér filmu o Mašínech
Číst článek
Tak tohle jsem měl v hlavě v sedmnácti. Uplynula spoustu let a já na ni trošku zapomněl. Když jsme pak s Honzou Vejnarem začali psát Přišla v noci, dostal jsem pozvánku na představení HaDivadla Naši, které připravil Ivan Buraj společně s Bohdanem Karáskem, a viděl jsem tam Simonu Pekovou ve velmi civilní poloze.
Ona, která může být na dvě stě procent manýristická, hrála tak subtilně! V tu chvíli jsem byl rozhodnutý, že je to nevyhnutelné a musí hrát Valerii v našem filmu.
Ve vašem filmu příliš subtilně nehraje, ale její výkon je skvělý. Jak jste s ní při natáčení pracovali? Čerpala z rysů, které odpozorovala z okolí, v rodině, nebo všechno vychází z její osobnosti?
Simona si přečetla scénář a okamžitě řekla, že do toho s námi půjde. První rozhovor o roli trval asi pět hodin. S Honzou jsme si zapisovali nějaké její repliky a dali je do další scénáře.
Ona si toho během schůzek všímala a povzbuzovala nás, ať si ty zápisky děláme, že je to určitě v pořádku. Přidávala další historky, z jejího osobního života jsme toho nakonec měli hodně.
Zásadní pak byly herecké zkoušky, na place jsem viděl její scénář, kde měla tu škrtnuté naše slovo, tu upravené. Délku a význam dialogů zachovala, ale slovíčka si občas měnila. Říkal jsem si, že když to bude fungovat, nebudu na to na place upozorňovat. A ono to fungovalo.
Marcel Kabát v recenzi v Lidových novinách o vašem filmu napsal: „Přišla v noci je komedie, ale je v ní intenzivně přítomná úzkost, budí jí zdiskreditované trosky rodičovských autorit a paralyzované generaci jejich dětí, které se marně snaží dospět, osamostatnit a reprodukovat. Tvůrci se tu zdá vyhmátli něco podstatného.“ Byli jste si coby autoři tohoto tématu vědomi, nebo jste z počátku šli spíš po vtipných situacích?
Postřehu Marcela Kabáta si hrozně vážím, ale nemůžu říct, že to byla ta první věc, o které jsme Honzou Vejnarem uvažovali. V naší výchozí situaci bydlí mladý pár v relativně velkém bytě, má v něm dost prostoru a najednou se mu tam nastěhuje maminka, která prostor začíná opanovávat. Říkali jsme si, že tuhle situaci musíme co nejvíc využít a vygradovat.
Doktor Béla Tarr. Maďarský velikán kinematografie převzal od AMU čestný titul
Číst článek
Dívali jsme se na ni ale z úhlu každé z postav a tím pádem na sebe narážely různé pravdy.
V určitou chvíli se samozřejmě ukázalo, že tato maminka – i když je hysterická, šílená, manipulativní – žije každou chvíli na maximum, kdežto mladé postavy, které jsou zase velmi hloubavé, analytické a jemné, byly v určitou chvíli dost pasivní a možná si taky neváží komfortu, ve kterém žijí.
Jako by vám z toho vznikla reflexe situace, kdy mladí lidé bydlí ve svém bytě, který zdědili nebo dostali darem, a okolí jim dává najevo, že by měli být svým rodičům či prarodičům do smrti vděční.
Tohle je strašně paradoxní situace. Ano, startovní čáru má člověk s vlastním bytem dál, ale nemůžeme mu to vyčítat. On za to přeci nemůže. A to už je pro mě trošku vtipný. Ze situací, kdy na sebe narážejí dva životní styly, dvě různé pravdy, vzniká humor, který mě baví objevovat. Ostatně taky slýchám, že se mi to žije pěkně, když mám byt od rodičů.
Máte z toho výčitky?
Tak co s tím nadělám. Musím to společnosti nějakým způsobem vrátit. Ale dělám to dostatečně? Nevím. Z toho není cesta ven, je to jen past. Podobnou pastí argumentuje v našem filmu postava Simony Pekové alias maminky Valerie.
Jako důchodce
„Ztracenost mladé generace si docela držím jako téma. Už jsem se nachytal, že spíš fandím té starší generaci, že to má zvládnutější. Jak říká jeden z dialogů mezi dcerou a jejím přítelem: V čem je problém? Vlastně žádný problém není. A v tom je problém,“ odpověděl jste v jednom rozhovoru době, kdy jste do kin před pěti lety uváděl váš předchozí film Chata na prodej. Platí tahle odpověď i dnes?
Teď už si nemyslím, že mladá generace nemá problémy. Naopak, má jich spoustu, akorát je asi náročnější je pojmenovat. Před těmi pěti lety jsem měl v hlavě komentář k raným filmům Miloše Formana. On proti sobě staví generaci dospívajících a rodičů.
Esence češství ve filmu. Chata na prodej nabízí nenáročnou komedii nejen o chataření
Číst článek
A faktem je, že Miloš těm mladým vždycky fandil, je to z jeho filmů vidět. Když jsem psal Chatu na prodej, nachytal jsem se, že oběma stranám fandím stejně. Častokrát jsem byl i na straně rodičů a prarodičů.
Z jakého důvodu?
Asi je to mou láskou k nim. Navíc když se dívám na mladou generaci, je to trochu můj ego portrét. A mně se často daleko líp tvoří, když se vžiju do postavy, kterou nejsem.
Možná jste mentálně o generaci starší.
Vtipné je, že mi spousta lidí říká, že jsem jako důchodce, jako můj tatínek. Nemám diář v mobilu, píšu si ho ručně stejně jako pahýly dialogů. K technologiím mám trochu odpor, takže v tomhle jsem možná starší. Ale jak jsem říkal, z poctivého náhledu na všechny generace pramení humor.
