Filmoví Bratři vyprávějí příběh odbojové skupiny kolem Ctirada a Josefa Mašínových. Sledují jejich rodinné zázemí, aktivity po roce 1948 a útěk z komunistického Československa v roce 1953. Česká filmová a televizní akademie snímek navrhla jako kandidáta na oscarovou nominaci.

Premiéry Pavla Sladkého Západní Berlín 7:00 26. října 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Příběh bratrů Mašínových je v Česku dobře známý, ale shoda na hodnotě jejich odkazu nepanuje, a to jak mezi historiky, tak mezi veřejností.

Bratři Mašínovi, synové nacisty zavražděného generála a účastníka druhoválečného odboje Josefa Mašína, vytvořili v roce 1949 odbojovou skupinu. Dali si za cíl škodit komunistickému režimu na území Československa se zbraní v ruce. Shromažďovali zbraně a při té příležitosti se dopustili několika vražd, aby jim v tom nemohl nikdo zabránit anebo nebyli prozrazeni.

Než ale mohli provést jakoukoli větší a významnější akci, byli donuceni se soustředit na odchod z Československa na Západ. K tomu došlo v roce 1953, kdy překročili hranice do východního Německa a zamířili do Západního Berlína. Doufali, že se tam budou moct připojit k západním armádám a dál bojovat proti komunismu.

Na útěku a v boji proti přesile

Snímek Bratři jako by se chtěl soustředit na faktické, dramatické jádro událostí, a tím být jednak divácky atraktivní, jednak zároveň trochu stranou hodnotových diskusí. Režie nenechává postavy dlouze filozofovat o tom, že zlu se neustupuje, vyjadřuje to spíš odhodlanými, zarputilými tvářemi Jana Nedbala a Oskara Hese v hlavních rolích.

Nevěnuje ale prostor ani výčitkám, které by snad bratři mohli mít, když ubodají svázaného a omámeného člověka nebo kradou auto doktorovi jedoucímu k pacientovi.

‚Spíš vás odsoudí za nakopnutí psa než za vraždu indiána.‘ Scorseseho nový film je mistrovské dílo

Číst článek

Ve svých nejlepších pasážích, především v poslední třetině, jsou Bratři thrillerově napínaví a dosahují fyzických diváckých účinků. To když skupina utíká v Německu před obrovskou přesilou armády a policie a bojuje o holý život. Na stíhání Mašínů mělo být nasazeno až 20 000 mužů. Takových „westernů Studené války“ skutečně moc není.

Film opomíjí sporně, marně až potenciálně absurdně vyznívající aktivitu odbojové skupiny se zapalováním stohů, při které Mašíni těžce zranili dobrovolného hasiče. A naopak připojuje smyšlenou postavu původem sudetoněmeckého vyšetřovatele, jemuž sousedé upálili zaživa manželku a on rezignovaně působí ve službách komunismu.

Má filmu přidat na ambivalentnosti, která samotným přímočarým bratrům Mašínovým schází. A schází i všem těm zupáckým a brunátným tvářím komunistických oficírů, kteří během hovoru s oběťmi například jedí. To je inscenační postup, který by se měl českým filmařům oficiálně zakázat nějakou vyhláškou Státního fondu kinematografie, abychom si od něj konečně odpočinuli.

Tomáš Mašín, režisér filmů Tři sezony v pekle, Němá tajemství nebo Wilsonov, je vzdáleným příbuzným bratrů Mašínových. Film natočil podle scénáře jednoho z nejvyužívanějších českých mainstreamových scenáristů Marka Epsteina, který kombinuje náměty na komedie s historickými dramaty, podepsaný je pod scénáři filmů jako Šarlatán, Ve stínu, Anděl páně 2 nebo Roming, abychom jmenovali to lepší, ale i slabší z jeho dílny.

Epstein vyšel z námětu Barbary Masin, dcery Josefa Mašína. Ta už příběh o dramatické cestě ven z totalitního Československa prezentovala v knize Odkaz.

Nositelé odkazu

Právě odkaz jako by byl klíčovým slovem pro všechno, čím jsou Bratři nad rámec dramatických událostí ze žánru thrilleru až (studeno)válečného filmu.

Ctirad a Josef mají v největší úctě svého otce, jeho neústupnost a ochotu k obětem. Generálův dopis, nalezený při malířských pracích ve věznici, kde ho nacisté umučili, je jejich dojemnou relikvií.

Když komunistický režim perzekvuje rodinu, jejich odhodlání k akci to jen posílí. Se svým vztekem se snaží pracovat racionálně a metodicky. Jak film líčí, pasivně, ale odhodlaně trpí jen jejich matka (Tatiana Dyková) s podlomeným zdravím, což do značné míry spadá do laciného dramaturgického stereotypu mužských filmových dobrodružství, kontrastovaných ženským trpitelstvím a oběťmi.

Mašínovi jsou podle filmu „nositeli pochodně“, kteří nezradili, a to ani za cenu obětí na životech svých blízkých i nepřátel. Představa, že by film zůstal stát „objektivně a střízlivě“ nad polarizovanou diskusí o tom, zda byli Mašíni „sprostí vrazi, nebo hrdinové zasluhující nejvyšší státní vyznamenání“, se tím pádem jeví být pomýlená.

Film bratry ukazuje jako hrdiny, kteří jednali – někdy i krutě – z nutnosti. Prokázali nespornou odvahu a vytrvalost, která se ovšem vlivem okolností fakticky redukovala na jejich vlastní cestu za svobodou, nikoli na pomoc národu. Jestli se ta realizuje dostatečně v podobě odkazu, že je třeba pokračovat v boji o vlastní svobodu navzdory totalitě až do konce sil, je věcí interpretace.

Bratři neselhávají v dramatickém líčení útěku. Ale i velmi dramatické filmy dokážou nabídnout hutnější potravu pro přemýšlení, než je hrdost na nositelství odkazu. I pro americkou Akademii filmového umění a věd to, odhaduji, bude málo. I když by si Tomáš Mašín mohl filmem zacházejícím solidně s produkčními hodnotami i akcí říct o nějakou zaoceánskou práci.

Snímek Bratři má v českých kinech premiéru 26. října 2023.

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít