Prostředníček bych na promo fotkách už asi neukazoval, říká v rozhovoru Noodles z The Offspring
Zřejmě jako jediná kapela má frontmana s doktorátem, miliony lidí po celém světě formovali členové skupiny během puberty a většinu peněz určených na natáčení videoklipu jednou utratili za grilování. I to patří k legendární punk-rockové skupině The Offspring, která se 12. června vrací do Česka se svou novou deskou Let The Bad Times Roll. Nejen o ní mluvil v exkluzivním rozhovoru pro Radiožurnál kytarista Kevin Wasserman alias Noodles.
Vaše album Smash z roku 1994, které odstartovalo váš úspěch, mimo jiné doprovázela fotografie pro média, na které jste měli všichni vztyčený prostředníček. Později jste prozradili, že to mělo znamenat: F*ck you, we did it! Jak by vypadala taková fotografie dnes?
Tehdy to byla hodně specifická situace. Cítili jsme se jako kapelní David, co porazil Goliáše hudebního světa. Punk-rock nikdy nebyl ze své podstaty moc předurčený k masové popularitě, ale nám se stejně nějak povedlo prorazit.
Navíc celý punk-rock obecně dost vychází z takového myšlenkového nastavení ala „F*ck you, we did it.“ Takže spíš než že bychom se chtěli nějak chvástat, jsme tím prostě jen chtěli říct, že nám nikdo nebude říkat, co můžeme a nemůžeme dělat.
A to sdělení cítíte pořád stejně? Ptám se proto, že hudební kritici často píšou o tom, jak kapely stejně jako lidé s postupujícím věkem zvážní, zmoudří a jsou elegantnější, ale vy jste prý pravý opak - čím starší, tím divočejší. A nikdo z nich si netroufá říct, jestli je to v případě punk-rockové kapely největší problém, nebo naopak absolutní výhra.
Jo, to je asi trochu pravda. Není to asi ani výhra ani problém, prostě to tak je. Ale třeba to konkrétní ukazování prostředníčku na fotkách k novému albu už se mi zpětně jeví trochu směšně.
Teď prostředníček ukazujeme spíš pomyslně tehdejším kritikům, kteří říkali, že punk-rock nemá šanci přežít. A podívejte. Jsme tady, i po třiceti letech jezdíme a hrajeme koncerty s Green Day nebo Rise Against. Myslím, že punk-rock člověka tak nějak přirozeně udržuje mladého.
Dali by se tedy v tomto případě parafrázovat Jethro Tull, kteří říkají: You're never too old to rock and roll, if you're too young to die (nejste nikdy tak staří na rock and roll, když jste moc mladí na to, abyste zemřeli, pozn. red.)? Funguje to tak i s punk-rockem?
Rozhodně v to doufám. Od malička se člověk setkává s tím, že ho chtějí zasadit do nějaké škatulky ideálního lidství. Čisté boty, hezký tradiční účes, pěkné oblečení. A na to kašlu. Do téhle škatulky se prostě nevejdu.
A doufám, že nikdy neztratím tuhle touhu po zpochybňování věcí, které mi nedávají smysl. Když o to přijdu, tak asi ztratím i punk-rockerského ducha.
Po dvou letech se vrací hudební festivaly. Chybí ‚bedňáci‘, partneři a peníze, stěžují si organizátoři
Číst článek
Právě s Rise Against, o kterých jste mluvil, jsem natáčel rozhovor před několika dny a mimo jiné jsme se bavili o vztahu punk-rocku a názoru. Tento styl byl vždycky dost známý tím, že se nebál odrážet v textech společensko-politická témata. Myslíte si, že je má spíš komentovat a glosovat nebo mít vyloženě ambici pozitivně ovlivnit lidi?
Žádná fixní pravidla tam asi nejsou a být nemají. Mezi punk-rockery se najde hodně poetických umělců, ale také spousta těch, kteří jsou prostě jen ožralí blbci. Ale rozhodně si myslím, že by ten vliv na lidi neměl být primární záměr.
Když člověk píše píseň s tím, že chce změnit svět, tak je to, jako kdyby dával dostavník před koně. Píseň prostě musí vzniknout přirozeně a ne jako nějaký kalkul.
A jak řešíte to, když je na nějaké téma, o kterém třeba má vzniknout píseň, v kapele víc odlišných názorů? Narážím tím třeba na očkování, protože v tomto případě jste nebyli jednotní.
No, to se hádáme. Naštěstí máme většinou hodně podobné názory, nebo se o všem dokážeme rozumně pobavit. Dexter a já prostě vakcínám věříme.
Dexter má doktorát z molekulární biologie, bylo by divné, kdyby nevěřil.
Přesně tak. Navíc se specializuje právě na viry. Ale je pravda, že o tom očkování jsme se museli v kapele prostě s Petem pobavit. Už jen kvůli turné, protože bez očkování by nemohl cestovat.
V jednom rozhovoru, na který jsem před nedávnem narazil, vysvětlujete kontext a význam řady vašich písní. Pro hodně hudebníků jsou právě tyto skutečné významy hodně citlivé a moc je nechtějí rozebírat. Máte nějakou píseň, o které byste takto nikdy mluvit nechtěli?
Za sebe můžu říct, že asi ne. Když někdo chce vědět, jak jsme to mysleli, tak mu to prostě řeknu. Zároveň jedna z nejlepších věcí na hudbě je, že se může každého dotknout jinak. Vezměte si třeba píseň Gone Away.
I když to není náš největší hit, tak se hodně fanoušků dotkl víc, než jakákoliv jiná naše skladba. Protože je prostě o ztrátě někoho, koho milujete. A každý si do toho může dosadit tu osobu, kterou potřebuje. Nebo i zvíře, cokoliv.
Před chvílí jste mluvil o tom, že se hudba nesmí dělat jako kalkul. Vy jste prý na úplném začátku nevěřil tomu, že můžou Offspring jakkoliv prorazit. Není ale to právě důvod, proč se to nakonec stalo? Dnes je hodně běžné, že mladé kapely naopak chtějí prorazit tak moc, že dělají hudbu v podstatě jako produkt, aby šli na ruku nějaké domnělé poptávce.
To máte bohužel pravdu. Vidina úspěchu v hudbě je hrozně lákavá, je asi hodně složité tomu odolat. Zároveň zradit vlastní přesvědčení nebo mu třeba i „jen“ uhýbat je cesta do pekla. Člověk by měl hudbu dělat primárně tak, aby ho těšila.
Když ho netěší, pochybuje o ní nebo jí dělá jako produkt, nemůže to být dobré. Nikdy. Třeba zmíněná deska Smash byla jediná z těch dosavadních tří, která uspěla. Ale nedělali jsme vůbec nic jinak. Prostě se mezi lidmi chytla.
Politika do punk-rocku patří. S Rage Against the Machine už si nás nepletou, říkají Rise Against
Číst článek
Když už mluvíte o začátcích Offspring, Dexter vás prý do kapely pozval mimo jiné kvůli tomu, že jste byl starší a mohl ostatním kupovat pivo, je to pravda?
Jo, něco pravdy na tom je. Bylo mi tehdy 22 a v Kalifornii vám musí být 21. Takže je možné, že ze mě můj věk udělal v jejich očích lepšího kytaristu, než ve skutečnosti jsem.
V Praze teď svým fanouškům představíte své nejnovější album Let The Bad Times Roll. V překladu by to bylo něco jako Nechte špatné časy, ať se valí. Narážíte v názvu na nějakou konkrétní věc, která vás osobně třeba trápí nejvíc, nebo je to myšleno právě takto obecně? Protože texty i videoklipy odkazují na vícero současných problémů - závislost mladých lidí na telefonech, ale i války, migrační krize atd.
Ano, těch věcí je tam víc. Rozhlíželi jsme se po světě a z každé strany se na nás valily nějaké strašné věci. V Jižní Americe, v Hong Kongu nebo teď Ukrajina. To, co tam dělá Putin, je prostě strašné.
A hlavně se to pořád zhoršuje. Podívejte se i na Maďarsko nebo Británii, tam mají taky spoustu podobných bláznů. A když jsme psali tu desku, tak jsme si pořád říkali: „Proboha, co se to děje? To je pořád horší a horší.“
No a nemělo by se právě z toho důvodu zabránit špatným časům, aby se valily?
To je dobrá poznámka, takhle nás o tom ani nenapadlo přemýšlet. Samozřejmě chceme, aby se to zlepšilo a nechceme, aby se to valilo dál. Spíš by se to mělo odvalit pryč.
V jednom z vašich největších hitů Kids aren’t alright, který mimo jiné odkazuje na skladbu od The Who Kids are alright, se zpívá: „Chances thrown, Nothing’s free, Longing for used to be,“ (v překladu: Zahozené šance, nic není zadarmo, stýskat si po tom, co bylo…). Přestože tyto věty patří kamarádům z dětství vašeho frontmana Dextera Hollanda a vás úspěšný život potkal, je něco, po čem si přeci jen taky stýskáte?
Pár takových věcí asi je. Obecně jsme v kapele dost nostalgičtí, ale řekl bych, že nám všem trochu chybí objevování nových věcí. Když jsme začínali, bylo nové všechno. Jezdili jsme na koncerty v malé dodávce, spali na zemi, kde bylo zrovna volno.
A tak to bylo třeba i s evropskými tour. Žádná už nebude taková, jako byla ta první. Možná i proto některým kritikům přijde, že nestárneme do elegance. Protože se chceme pořád aspoň trochu držet v této objevitelské životní etapě.
