Neměli bychom zapomínat, že literatura umí často úspěšně předběhnout dobu, říká Denemarková

S románem Hodiny z olova v roce 2019 zvítězila v hlavní kategorii Cen Magnesia Litera. Na svém spisovatelském kontě má ale Radka Denemarková řadu dalších oceňovaných titulů zejména románového charakteru. Jak dokáže literatura zaznamenávat, co je ve vzduchu? A jaká cesta vede k úspěchu české autorky v zahraničí?

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Spisovatelka Radka Denemarková | Zdroj: Profimedia

V jednom rozhovoru jste řekla, že kdybyste ztratila v psaní posedlost, tak toho necháte. Jste tím pádem pořád psaním posedlá?
Zatím mám štěstí, že se mi to nestalo. Víc prorůstá takovéto tržní myšlení do všech oborů, včetně umění, kde se považuje za literaturu třeba něco, co já považuji za produkt nebo čtivo nebo pouhé psaní. Pokud by se mi tohle stalo, tak s tím přestanu. A myslím, že to je právě ta odpovědnost vůči talentu. Ta posedlost je ale tady stále a musím říct, že spousta lidí mi závidí, jaký žiji nezávislý svobodný život. Ale žít s tím talentem není úplně jednoduché, protože to není úplně výhoda pro praktický život.

A setkala jste se s nějakou fází vyhoření, že vám třeba přestala práce dávat smysl nebo jste nevěděla, jak přesně v tom pokračovat dál?
Vždycky jsem samozřejmě nesmírně vnitřně poničená, když dokončím knihu, a to je pro mě zásadní. Hlavně v posledních letech považuji formu románu ještě za neprozkoumanou. Ale když jsem unavená, to je jako když i pole, které se obdělává po sklizni, si musí odpočinout, ale odpočívám si jinou prací. Buď překládám nebo píšu esejistické texty nebo články.

Román Citlivý člověk vyšel v angličtině. Překlad představil v Londýně sám Jáchym Topol

Číst článek

Ano, vy děláte mimo psaní ještě spoustu jiných věcí, a tak jsem se chtěla zeptat, jestli se dá v Česku jenom psaním uživit?
Úplně to neumím posoudit, protože moje životní cesta je skutečně vždycky mimo všechny kategorie. Jsem na volné noze od roku 2004, takže se uživím, ale můj příběh je taky o něčem jiném, protože největší úspěch jsem zaznamenala v zahraničí. Došlo k překladům knih, zvou mě i zároveň na diskuse k různým závažným tématům. Je to, musím říct, ten úspěch v zahraničí, třeba s posledním románem Hodiny z olova, skutečně uragán.

A kdo nebo co je pro vás při psaní největší inspirací?
Život sám, protože si u stolu můžu vymyslet mnoho témat, ale vždycky přijde život sám a témata mi vnutí. Tu dobu, ve které žiju, jsem si nevybrala. A samozřejmě žijeme v nesmírně napínavé době. Těch témat je tolik, že o ně zakopávám. Mám naopak strach, protože už mi není dvacet, abych ještě stihla napsat to, co napsat chci.

‚Román umí říct pravdu‘

Také jste v jednom rozhovoru řekla, že literatura nemá uspokojovat dav, ale otevírat oči. Myslíte si, že je pro toto v Česku prostor, že o to lidé mají zájem? Narážím tím například na situaci s dezinformacemi a fakt, že lidé často odmítají vystoupit ze své názorové bubliny a kriticky přemýšlet.
Teď jste vlastně narazila na dvě věci, o tom bych mohla mluvit hodiny a hodiny. Pro mě je zásadní, když budu mluvit o literatuře, že například román skutečně umí říct pravdu. Umí přemýšlet v kontextu. Čím více bují dezinformace, různé fake news a nesmysly, tak si myslím, že literatura má zásadní slovo.

Zapomínáme na jednu věc, že literatura, skutečně ta zásadní, často předbíhá dobu. Myslím si, že to je úkol literatury, zaznamenávat to, co je ve vzduchu. Sice se říká, že už všechno bylo napsáno, ale vždycky v každé době je něco nového ve vzduchu a nikdy nebyla taková doba, kdy by technologie, teď myslím nejen internet, ale takové ty státy samy o sobě, jako je Twitter, Facebook a Google, ovlivňovaly celé lidstvo. Dokázaly ovlivňovat dav.

Víme z psychologie z různých pokusů, že i když tady bude stát bílá svíčka, je bílá, tak jakmile dav řekne, že ta svíčka je černá, tak jedinec, který tu pravdu ví, se přizpůsobí. S tím dezinformace pracují. Proto mluvím o tom, jak funguje jednotlivec a masa a dav.

Myslím si, že nastala doba, kdy skutečně jedna věc je svoboda projevu, která končí v momentě, kdy přichází nenávist, a ta nenávist taky znamená, že na konci může být smrt, vraždy z nenávisti. Lež musí být trestná a každý musí mít odpovědnost za to, co napíše a co řekne. Myslím si, že se to stane.

Jsem strašně ráda, že žiju v době, kdy například muži, kteří ještě před dvaceti - třiceti lety považovali za normální obtěžovat nebo znásilňovat z pozice moci své podřízené, to už je dneska nemyslitelné. Tehdy to byla norma. To znamená, že to je moje naděje - že to, co si myslíme, že je dneska norma, se za pár let změní.

Mluvila jste o tom, že právě v zahraničí jste hodně mluvili přes knihy o situacích,  dezinformacích, dění ve světě. Ale myslíte si, že je na to v Česku prostor? Protože jste sama řekla, že mnohem populárnější jste v zahraničí. Vnímáte, že v Česku způsob otevírání očí literaturou má svoje místo?
Myslím si, že má, ale je to velice rozdělené v tom smyslu, že tady často lidé nechápou nebo nechápali, co dělám, proč to dělám a hlavně, že to beru vážně, protože samozřejmě každý malý stát a malý jazyk je trošku vězení. A mám pocit, že mi to nestačí. Když mám říct, kde je můj domov, tak vždycky říkám, že mým domovem je celý svět. A samozřejmě nacionalisté hned začnou křičet, jak něco takového můžu říct a já to nejen říkám, já to žiju. To znamená, a to se týká celé východní Evropy, nejen České republiky, že přece jenom jsme tady vždycky několik kroků za těmi zásadními otázkami, takže to dobíháme. Ale mění se to.

Rozdělila jsem si, že pro mě jsou tady důležití čtenáři a čtenářky, kteří jsou inteligentní a citliví. Zbytek mě nezajímá. Mám to tady ráda, ale musím říct, že Česká republika je pro mě trošku jako když máš chalupu. Když jedeš na chalupu, tak si tam odpočineš, potkáš jenom sousedy nebo přátele, ale ty zásadní boje a zásadní život je někde jinde.

Jak se vy jako autorka, řekla bych apelativních nebo varovných románů, díváte na to, že nejen, že se třeba s některými tíživými tématy, se kterými pracujete, nic nemění k lepšímu, ale ještě naopak lidé propadají dezinformacím nebo vlády podnikají opačné kroky. Jak se na tohle všechno díváte? Není to demotivující?
Vůbec ne. Myslím si, že to je náš paralelní svět. I když bych byla jediná na světě a držela třeba určité hodnoty. Kdyby to byl jeden jediný hlas proti celému davu, tak ten jediný hlas ukazuje třeba těm, kteří jsou na pochybách, že lze svět vnímat jinak a mít jinou perspektivu. V tom si myslím, že je naopak literatura v současné době daleko důležitější.

Hledání životní cesty 

Mezi studenty jsou oblíbené Fuckup Nights, což je koncept, při kterém osobnosti mluví o věcech, které se jim v kariéře třeba tolik nepovedly. Máte taky nějaké věci, které se vám nepovedly, ale třeba vás posunuly dál a teď se jim dokážete i zasmát?
Teď myslíte v osobním životě nebo v kariérním životě?

Exil je dobrá zkušenost. Pohodlně se v něm ale člověk necítí, popisuje spisovatelka Zgustová

Číst článek

V kariérním životě.
Není to, jestli se povedly, nebo nepovedly. Mě nejvíc posunuly třeba krize v osobním životě, ale v tom pracovním je to nějaký vnitřní maják, který nikdy nezklame. To znamená, že jsem se třeba tehdy rozhodla věnovat se literatuře ve vědeckém prostředí, ale zjistila jsem, že mě to vůbec nezajímá, protože vědecké prostředí samozřejmě musí na to umění mít nějaké nástroje a jazyk, ale to zásadní nikdy nemůže postihnout. Takže tam jsem okamžitě pochopila, že to je pro mě slepá ulička, že chci psát.

Nebo když jsem pak pracovala v divadle a překládala, tak jsem taky zjistila, že můj hlas je v oblasti literatury, nikoliv v oblasti divadelních her, i když jsem taky jednu napsala, ale to měl být původně román. Já potřebuji ten mnohohlas románu. Takže tomu neříkám, že by se to nepovedlo, to jsou slepé uličky, které tě navedou na tu hlavní cestu.

Je důležité si právě uvědomit, kde je v životě hlavní cesta, a musím říct, že s tím souvisí i risk, nebo schopnost riskovat. Pamatuju si, že když jsem se rozhodla opravdu radikálně v roce 2004 jít na volnou nohu a věnovat se jenom literatuře a ničemu jinému, tak jsem okamžitě dala výpověď, jak v Ústavu pro českou literaturu, tak v Divadle Na zábradlí. A musím říct, že tomu nikdo nerozuměl, protože to samozřejmě byla skvělá práce, ale já jsem si říkala, když to neudělám v tom věku, neudělám to nikdy a ztratím to, co je pro mě zásadní, a to je smysl mého života.

Byla jste si tedy těmito kroky jistá, nebo jste o tom taky pochybovala. Zpětně to tedy hodnotíte asi pozitivně?
Samozřejmě jsem o tom pochybovala, protože jsem u nikoho neměla podporu, ale musela jsem si sama se sebou sednout a říct si, kudy půjdu, a i s tím, že pokud by se ukázalo, že to nepůjde, nebo že se neuživím, tak bych se samozřejmě musela rozhodnout jinak. Je zajímavé, že všichni lidé, kteří mi tehdy říkali, že to je takový risk, a jdu do neznáma, tak po letech, když přišel úspěch, mi všichni říkají, že to tehdy věděli. Samozřejmě nevěděli. Ale to je právě důležité, že žijeme ve světě, kde, a to jsou i ta média, se každý chce přizpůsobit někomu, ať se to týká vnějšku nebo hodnot.

Žijeme taky v době tržního hospodářství, takže všude je chamtivost a peníze jsou na prvním místě, a kde mluví peníze, mlčí pravda, to je vždycky tak. Ale lidé zapomínají, že mají pravděpodobně jenom jeden život, a ten čas není nekonečný. Všichni umřeme, to znamená, že je důležité, čemu v životě věnujeme svůj čas.

Propojení mimo systém 

Na závěr bych se chtěla ještě zeptat, jak si zachováváte pozitivitu a radost, protože dění ve světě a témata, která v knihách otevíráte, nejsou jednoduchá. 
To je těžké. Samozřejmě je pro mě obrovská radost ten obří úspěch v zahraničí, protože mám pocit, že teď sklízím, zvlášť tento rok. Takže v Čechách už moc nejsem a příští dva roky taky nebudu.

Hercule Poirot s novými korektními výrazy. Knihy Agathy Christie budou vycházet v přepracované verzi

Číst článek

Velká radost pro mě je, že se mi vrací to, co jsem zasela na těch dvou políčkách, kterým jsem se věnovala celý život, a to je literatura a výchova mých dětí Ester a Jana, ze kterých jsou opravdu skvělí dospělí. To je jedna věc.

Druhá velká radost je propojení s osobnostmi z celého světa, kdy si navzájem pomáháme. Takže teď se s Evelyn Schalk, rakouskou novinářkou, snažíme dostat naši kamarádku z Afghánistánu. Když má někdo problém v Číně, když má někdo problém v Bělorusku, když má někdo problém na Ukrajině atd. Ty spojnice, lidské kontakty, fungují. A to je vlastně radost, že my nemůžeme bojovat se systémy nových totalitních forem nebo autoritářských režimů, ale můžeme se propojit mimo. To je takový paralelní svět a na to se nabalují další a další lidé, protože najednou vidí, že jsou opravdu jiné hodnoty.

Žiju ve světě, ve kterém když něco dělám zadarmo nebo pro radost, tak jsem pro lidi jako z jiné planety, protože všichni myslí tím tržním způsobem, který nás všude na světě vede do pekel. A velká radost je i v jedné věci, myslím v kontextu toho, že vždycky v dějinách lidstva byly temné doby, ale vždycky se objevily jednotlivé osobnosti, které zvrátily průběh, nebo tváří v tvář tomu nejhoršímu ukazovaly, co je to dobré. A velkou radostí jsou mladí lidé. Vlastně všude vidím mladé lidi, kteří třeba skutečně ukazují na klimatickou katastrofu, kteří to vnímají. A vždycky jsou mladí lidé, kteří vycítí jako jediní ten hlavní problém doby, proto mají rebelovat.

Musím říct, že vám a kolegům držím palce, protože to, co potřebujeme a budeme potřebovat, jsou nezávislá média, která mluví pravdivě. Proto také nezávislá média všude na světě v totalitních zemích jsou jako první zakázaná a skvělí novináři jdou jako první do vězení. Takže, já vás potřebuju. 

Rozhovor vznikl v rámci semináře podcastové tvorby, který se ve spolupráci s Českým rozhlasem vyučuje na Fakultě sociálních věd UK.

Nina Váchová , zuj Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme