Psaní knih je prekarizované, pro lidi z chudších poměrů to nedává smysl, kritizuje spisovatel Torčík
O matce, otci, dědečkovi, ale také o šikaně, alkoholismu nebo o vyrovnávání se s odlišnou sexuální orientací, o tom je román Rozložíš paměť Marka Torčíka. Na jednotlivé součástky v něm rozebírá nejen vlastní vzpomínky, ale i jakousi kolektivní paměť celé rodiny. „Napsat knihu vyžaduje strašně moc odhodlání a sebeobětování. Pro lidi z chudších vrstev to nedává smysl, když z toho nakonec nemají žádné peníze,“ kritizuje v pořadu Mozaika na Vltavě.
Píšete: „Zvláštní na téhle vzpomínce je, kolik různých verzí existuje.“ Na kolik je pro vás propojené téma autofikce a paměti?
Úplně. Mám pocit, že literatura všeobecně je hodně propojená s pamětí a každé psaní existuje víceméně v něčí paměti. A autofikce, tím, že přiznaně vychází z života autorů, tak je možná o to víc intenzivněji propletena.
Paměť je nespolehlivá. Přišlo mi fér přiznat, že všechny ty věci vychází ze mě a jsou to jen mnou zkreslené vzpomínky, říká Marek Torčík. Poslechněte si celý rozhovor
Literárně jste debutoval básnickou sbírkou Rhizomy. Jak dlouho jste přemýšlel o tom, že svou osobní zkušenost chcete zachytit jako román, jako prózu?
To jsem nevěděl úplně do poslední chvíle, než to vyšlo. Jestli to vůbec chci, nebo ne. Protože pro mě to není tak moc osobní zkušenost, jako spíš text. Já jsem se docela odosobnil tím, že jsem to napsal. Ta kniha vznikala asi čtyři roky.
Dá se to brát i jako forma autoterapie?
Ne, já jsem k tomu určitě nepřistupoval terapeuticky. Pro mě to bylo mnohem víc z pocitu naštvání ze světa kolem, z toho, že ty věci, které do jisté míry probíhaly v roce 2007 – protože kniha se odehrává ve dvou rovinách, v minulosti, v roce 2007, a v roce 2021 – se od té doby moc nezměnily.
Nebylo to pro mě moc terapeutické, spíš naopak.
Přesto je to určitý způsob vlastního vyrovnávání se sebou samým. Když jdete s kůží na trh, komu dáváte Rozložíš paměť přečíst jako první?
Samozřejmě lidem, kterých se to týká. Rodina…
A co na to říkali?
To bych popravdě nerad rozebíral. Důležité na tom je, že je to můj pohled na věc. A tím, že paměť je nespolehlivá, tak mi přišlo fér přiznat, že všechny ty věci vychází ze mě a jsou to mnou zkreslené vzpomínky.
Napsala knihu Žiju bez dětí. ‚Ne všechny máme být matky. Žádná toho nelituje,‘ říká moderátorka
Číst článek
To je totiž stejně důležité, co člověk vypráví, i to, co se člověk rozhodne nevyprávět.
Na paměti mi přijde zajímavé, jak si vyprávíme a předáváme historickou paměť. Moc nevíme, kdo třeba píše učebnice dějepisu.
Když máte „pravdivé vzpomínky“, ty, které si pamatujete, a přepisujete něco do textu, tak jak moc se jako autor rozhodujete, co se má lišit, nebo co má zůstat tak, jak se to opravdu stalo?
Vždycky je to náhodné. Přemýšlel jsem hodně o tom, abych měnil vlastně všechny kromě sebe samotného. Abych já byl ten, kdo je upřímný. Protože já jsem jediný, kdo o tom může mluvit. A můžu předat to, co si myslím o druhých lidech. A to mi určovalo tu knihu.
Přepisoval jsem vzpomínky především pro to, aby někam mířily, spíš než že bych měnil jednotlivé situace, aby byly co nejpravdivější. Šlo mi o to ukázat, co mají jednotlivé situace společného.
Jako třeba alkoholismus. Nebo misogynie s homofobií, které jsou součástí jednoho velkého problému – že přistupujeme k lidem, kteří nejsou my, jako k menším lidem. Jako k lidem, kteří nejsou tak lidští jako my.
Traumatizující čtení
Kolik člověk musí mít načteno, aby se sám pustil do psaní knihy? Vůbec té první knihy.
Já si myslím, že nemusí mít načteno nic. To mě vlastně trošku štve na literární kultuře, že máme tendenci být snobi. Určovat lidem, co mají číst, jak mají číst. Samozřejmě člověk by měl číst.
Dostat se ke světským je malý zázrak, chci nabourávat předsudky, říká literární dokumentaristka Hladká
Číst článek
Je dobré si přečíst Marka Torčíka?
To nevím. Já si myslím, že jsou lidé, kteří by si to číst neměli, protože to v nich možná může otevřít bolavá místa.
A kteří to jsou?
To je těžko říct. Pro mě je spousta témat, které můžou být traumatizující pro někoho si o nich číst.
Pro mě třeba bylo do jisté míry traumatizující si číst první knihu Édouarda Louise, protože to bylo částečně něco, co jsem si sám zažil. A vlastně bych to ani nepotřeboval číst, protože to moc dobře znám.
Takže mi to u Rozložíš paměť přijde jako stejný princip. Není potřeba si číst o něčem, co jsem si prožil a už to prožít nechci.
Mimo střední třídu
Literární teoretici psali i o tom, že právě s vaší knihou se dostávají do českého prostoru témata a zkušenosti, které tady nebyly. Kolik dalších autorů může v následujících měsících a letech vynést něco, o čem se ještě nepsalo, nemluvilo?
Já myslím, že spousta. A nejsem určitě první, kdo je vynáší. Před tímto rozhovorem jsme se bavili o Houbařce od Viktorie Hanišové.
Je spousta jako autorů a autorek, kteří vnášejí důležitá témata. Hana Lehečková s Poupátky, předloni tuším, přinesla zkušenost sexuálního zneužívání dětí.
Ženské tělo je od určitého věku neviditelné, protože nenaplňuje ideál krásy, říká spisovatelka Vlasáková
Číst článek
Pro mě je důležité, že tenhle fenomén je spíš v tom, že se mění literární pole, to, kdo píše. Že to jsou autoři a autorky, kteří pochází z jiného prostředí, než je pražská střední třída. Nebo vzdělaní lidé a z velkých měst.
Což je vlastně to, proč tady ty hlasy moc nemáme. Protože v Česku se snad jenom pět procent autorů a autorek uživí psaním. A je to tak strašně jako prekarizovaná činnost, že nedává moc smysl, aby se lidi z chudších poměrů nebo z prekarizovaných vrstev se věnovali psaní, které zabírá hrozně moc času. A nakonec z toho nemají žádné peníze.
Proč bych to měl dělat? To chce strašně moc odhodlání a sebeobětování něco takového udělat. A myslím si, že se to trošku mění.
Já mám dost výhodu, že se literatuře věnuju i ve své denní práci a vlastně mě to nevyčerpávalo tak, jako kdybych pracoval manuálně.
Což si myslím, že se snad brzo změní. Protože i přes Asociaci spisovatelů se řeší status umělce a další podobné věci. A snad to pomůže v budoucnu ke zlepšení situace a přinese to nové hlasy.
