Případ klánovického vraha byl majstrštyk, dělali jsme na tom dva roky, říká kriminalista Mareš
Třetí série Případů 1. oddělení, cyklus Devadesátky, minisérie Docent nebo dvě rozhlasové hry. To vše má na kontě bývalý kriminalista a dnes filmový scenárista Josef Mareš, který byl dlouhá léta vedoucím pražské mordparty. „Vyšetřovat vraždy byl můj životní sen, jste v prostředí, kde se něco děje. Jeden den jste mezi bezdomovci, druhý mezi bankovními úředníky,“ vypráví pro Radiožurnál Josef Mareš.
Kolik procent vyšetřovaných vražd byli lidé, kteří byli skutečně do něčeho zapletení, a kolik z nich bylo nevinných?
Těch nevinných obětí je míň, ale tím více je vám to líto, protože to je člověk, který žil normálním, klidným životem, a pak buď potkal nějakého blba, nebo byl prostě v nesprávný okamžik na nesprávném místě.
Nehraju si na expolicistu, jsem civilní občan s nějakými vzpomínkami, říká scenárista a bývalý kriminalista Josef Mareš
Musíme to vyšetřit a toho pachatele zastavit, protože když zabije nebo zavraždí osobu, tak nikde není napsáno, že potom nezabije jiného, takže musí být potrestán. Ale ty nevinné oběti, to vás zasáhne. Těch je naštěstí míň.
Nezáviděl jste někdy kolegům ze starších detektivek, jak pěkné měli místo činu? Paluba na luxusní zaoceánské lodi, Orient expres, vila na útesu…?
Určitě jsem záviděl Columbovi. Ten to měl nádherné – krásná vila, žádná řezničina, navíc inteligentní pachatelé, kterým když naznačil, že udělali chybu, přiznali se.
Vždycky jsem si říkal, jak by se Columbo choval, kdyby viděl vraždu bezdomovce v nějakém doupěti, protože on ve filmu na všechno sahal, chodil tam s tím svým doutníkem. Tam by se asi ušpinil.
Byla jsem překvapená, že asi polovinu vražd policie uzavře do dvou dnů. To jsou chvíle, kdy vrah zůstane na místě, nebo se přijde sám udat?
To jsou nejjednodušší chvíle, když člověk sám zjistí, co udělal, a volá záchranku, policii a čeká na nás na místě. To je vražda v afektu.
Takže raději žádné hádky s ženami v kuchyni. To říkal doktor Plzák.
Já to opakuji také… Nemusí to ale být tak, že přijedeme na místo a je tam pachatel. Nemusí tam vůbec být, ale stopa je horká a už to cílí na jednoho člověka, takže se zadrží a do těch dvou dnů to vyřešené je, i když to třeba vypadá, že to bude zapeklitý případ.
Scenárista seriálu Případy 1. oddělení: Diváci nadávají? Počkejme tři roky, třeba se hodnocení zlepší
Číst článek
Když to nemáte do týdne, deseti dnů, kdy už máte všechny výsledky, předběžné informace o tom, co se našlo na místě činu, jaký byl poškozený, jestli mu někdo vyhrožoval...
Pokud do deseti dnů nevidíte světlo na konci tunelu, je to složitější případ, který se může dělat měsíc, dva. Ale měli jsme i případ – bude to v pondělí od osmi v televizi – který se dělal dva roky.
Co to je za případ?
Je to případ klánovického vraha. Hledač pokladů byl zastřelen na místě, a to je ta nejhorší varianta, kdy máte pachatele a poškozeného, kteří se vidí až v okamžik vraždy. A pak dělejte něco dál, najděte chlup na dlani.
Byl to majstrštyk, který se nám povedl. Ale trvalo to. V televizi to trvá 60 minut, ale v reálu to trvalo dva roky.
Jak se chová člověk, který je vinen? A proč se říká, že je nejdůležitější první výslech? Poslechněte si celý rozhovor.
