Barevné petky z kontejnerů mizí, vozím si je z cest, říká zakladatelka PET-artu Richterová
Papučka hopová, staropramenka opojná nebo broušenka novoborská. Tak se jmenují plastiky sochařky Veroniky Richterové vyrobené z PET lahví, které jsou aktuálně k vidění třeba na výstavě Nová PET Tropicana v pražské Botanické zahradě. „Lahve se musí umýt, odstranit etikety, vysušit, pak si je ukládám do archivu. Pro svou tvorbu musím mít velké zásoby,“ říká sochařka pro Radiožurnál.
Jste zakladatelkou uměleckého stylu, který se jmenuje PET-art, to znamená, že z vyhozených plastových věcí děláte umění. Mají lidé pochopení, že to je umění?
Bylo to pro mě těžké ze začátku, trvalo mi pár let, než jsem se prosadila, ale jak se to proměňuje v čase, tak teď už to berou. PET lahve používám jako prostředek, abych se vyjádřila. Tak jako někdo používá hlínu, barvy, kov, dřevo, já používám PET lahve.
Osciluji mezi volnou tvorbou a designem, říká sochařka Veronika Richterová, který vyrábí plastiky z PET lahví
V pražské Botanické zahradě můžeme vidět výstavu Nová PET Tropicana. Co všechno tam člověk uvidí?
Jsou to především rostliny, palmy, kaktusy, orchideje, lekníny a různé další rostliny. Věci vznikly dávno před výstavou. Třeba papučka hopová je název, který vymyslely botaničky, kurátorky sbírek ve skleníku Fata Morgana, se kterými jsem spolupracovala. A byla to výborná spolupráce.
Průběžně jsem jim posílala fotografie věcí, a ony jim dávaly vědecké názvy, které ověřovaly, aby skutečně nikde se nevyskytovaly. Takže veškeré moje plastiky mají názvy jak v češtině, tak v latině. Například staropramenka opojná, nebo broušenka novoborská.
A co s exponáty bude, až výstava skončí?
Jako po každé výstavě exponáty vyčistím, zabalím, uložím do svých depozitářů, než poputují na další výstavu. Věci stále používám na výstavách s tím, že kombinuji s novými věcmi, moje výstavy jsou pokaždé jiné, pokaždé je jiná myšlenka nebo poselství.
Barevnost lahví
Jak se rozhodujete, jakou barevnost tomu dáte? Podle čeho se řídíte, jsou to atlasy, kde hledáte inspiraci, nebo je to čistá fantazie? Nakolik je to objekt, který vidíme v přírodě?
Atlasy miluji a ráda si je prohlížím, ale ne že bych se podle nich řídila. Mně to řeknou samy ty lahve, barevnost se řídí tím, co mám k dispozici. Do barevnosti můžu zasahovat natolik, že vytvářím různé kombinace.
K tomu bych řekla, že barevné PET lahve mizí z našich kontejnerů, a to velkým kvapem, takže pracuji s tím, co jsem si za léta pilného hledání nashromáždila. Časem budou lahve jenom průhledné.
Vystřihovaná panenka jako ikona pořadu Zpívánky. V Uherském Hradišti je výstava Kornelie Němečkové
Číst článek
S manželem jste založila muzeum PET lahví. Kde jste do sbírky dostali PET lahve třeba z Trinidadu a Tobaga nebo z Galapág? A jak vypadají?
Petky vypadají roztodivně a získáváme je tak, že si je vozíme z cest, a protože spousta lidí o naší sbírce ví, tak nám vozí z různých exotických destinací. Z toho, co se vyrábí v Čechách, máme všechno. Potom máme velké sbírky z Itálie. Ale zajímavé je, jak se petky proměňují, to všechno by mělo mapovat naše muzeum.
K čemu všemu se lahve v umělecké tvorbě dají využít, když zmíním váš „křišťálový“ lustr ze starých PET lahví?
Osciluji mezi volnou tvorbou a designem, zajímají mě PET lahve jako materiál pro svítidla, jak jsou transparentní. V loňském roce jsem vytvořila tři obrovské křišťálové lustry pro Café Savoy na Újezdě, kde už od podzimu visí a osvětlují historickou kavárnu.
‚Otázka citlivosti‘
Žijete v Buštěhradě, tam jste obnovovali rozpadlou kapličku a je tam vaše mozaika Nejsvětější trojice. Proč máte ráda mozaiky?
To je recyklace, vzniklo to tím, že jsem začala sbírat střepy po ulicích. První mozaiky byly opravdu jenom z toho, co jsem kde našla, a že toho bylo hodně, protože jak si lidé předělávají koupelny, tak bylo dobrým zvykem, že nechali pak hromádku před domem.
Sklo jako téma. Muzeum v Kralupech nad Vltavou ukazuje to nejlepší ze svého depozitáře
Číst článek
Kde vidíte hranici mezi vkusem a kýčem?
Hranice je tenká a je to otázka citlivosti, každý to má jinak. Určitě velmi záleží na tom, v čem člověk vyrůstal. Pokud někdo vyrůstá obklopen kýčovitými soškami, poslouchá kýčovitou hudbu a dívá se na kýčovité filmy, tak asi těžko eliminovat kýč z jeho dalšího života.
Ale rozdělila bych to na kýč, jak ho chápeme historicky, že kýč jsou trpaslíci, tepané lampičky, loukoťová kola na stodole, k tomu bych byla shovívavá, protože to je tvůrčí projev. Mě spíš děsí průmyslový kýč, kdy jsou to výrobky masově vyráběné a dovážené z Číny, kterými se obklopují hlavně ženy v interiérech. A tam vidím hrozný ekologický a geopolitický dopad tohoto chování.
Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.
