V NHL máme málo hráčů, což je vizitka českého hokeje, říká generální manažer výběru do 20 let Černý
Hostem středečního pořadu Na place byl generální manažer hokejové reprezentace do 20 let Otakar Černý. Jak vzpomíná na hokejové začátky na Kladně, ale i roli generálního manažera právě ve středočeském klubu? Co všechno má na starosti u reprezentačního kádru? Jak probíhá komunikace mezi kluby a manažerem ohledně nominace hráčů na světový šampionát? Co českému hokeji chybí, aby se znovu zvedl?
Generální manažer hokejistů do 20 let. To jsou ti hráči, co nám dělají radost. Když neběží vánoční pohádka, nerozbalují se dárky, tak se dá koukat na mistrovství světa. Je to i letos stejné datum na přelomu roku?
Je to tak každý rok a letos je to konečně po čtyřech letech v Evropě, takže se to dá sledovat i za normálního času. Ale ten prosinec je tradiční termín, začíná to 26. prosince a končí 5. ledna.
Poslechněte si generálního manažera reprezentačního výběru hokejistů do 20 let Otakara Černého v pořadu Na place
A jak to mlaďáci zvládají, když jsou tam Vánoce, Silvestr a člověk by měl být s rodinami?
Musím říct, že ti mladí to nesou úplně úžasně, protože pro ně je to jednou, kdy vypadnou z tradičního rituálu. Máme zaběhlé tradiční rituály, které se přenášejí z generace na generaci a oni si to užívají strašně moc. Vlastně i trenéři, kteří se tam docela střídají, takže jediný, kdo už sedmé Vánoce není doma, tak je generální manažer a to jsem já.
A jak ten to nese?
Prostě jsem si škrtnul Vánoce, prostě jsem Grinch.
A rodina na to?
Ti už si zvykli.
Fakt?
Tatínek není doma, nedá se nic dělat.
Jaké držíte Vánoce? Americké, české...
Českého Ježíška, všechno možné.
Já létám do Španělska, tam si děti rozbalí dárky ráno od od Papa Noela, který je dá v noci předtím do komína. To mi přijde úžasné...
No, nevím, my se držíme raději té tradiční verze.
Takže přecpanej přijdeš ke stromku, rozhodíš dárky, chvíli na ně koukáš a pak musíš jít vlastně trochu chrápat?
Já vlastně už nevím, možná to změnili a ani mi to neřekli.
Oto, tvůj táta se jmenuje stejně jako ty a většina posluchačů ho bude znát z České televize jako zarytého publicistu, sporťáka, Kladeňáka. Táta, Kladno, Ota, ty Ota... Má to nějakou souvislost vedl tě odmala ke sportu?
Já ještě doplním, že i můj děda se jmenoval Otakar a můj syn se jmenuje Otakar. Oblíbená hláška v naší rodině byla, že děláme Otakary, až se nám jeden povede. Doufám, že ten poslední se nám povedl. Vyrůstal jsem na Kladně, hrál od malička hokej s Jardou Jágrem, Pavlem Paterou a viděl z první řady zrod legendy. Táta tam tehdy dělal technického vedoucího a od mala mě k tomu vedl. Takhle jsem se dostal ke sportu.
Vždycky mě bavilo pozorovat trenéry, přiznává Plekanec. Fungování u národního týmu je pro něj čest
Číst článek
Ty jsi odehrál něco přes 60 zápasů. To mi sedí tak na dvě sezony?
Bylo to trochu víc, protože jsem neodehrál všechny zápasy. Byla nějaká zranění, takže jsem byl asi tři nebo čtyři sezony z kraje 90. let na Kladně, pak jsem hrál za Brno a pak ještě chvíli nějaké nižší soutěže. Začal jsem pak trénovat a dělat generálního manažera na Kladně, kde jsem byl devět let.
To tě praštilo pak do rypáčku, že ti hokej přestal jít? Poznal jsi to, nebo to někdo poznal za tebe?
Neměl jsem tak obří talent jako Jarda Jágr, ale to neměl nikdo. Měl jsem velkou kliku, že z kraje 90. let tam hráli na Kladně za áčko kluci a já se tam jako devatenáctiletý měl měřit s Milošem Hořavou, nebo z Drahomírem Kadlecem. Ti byli v té době o deset let starší než já a byli to reprezentanti. Tihle všichni po sametové revoluci odešli a najednou tam bylo místo pro nás pro mladé. Přišel Pavel Patera, David Čermák, Tomáš Mikolášek, Ota Vejvoda. My jsme v roce 1993 vedli ligu a prohráli až s Olomoucí v semifinále. Mužstvo se omladilo a byli jsme úspěšní. Pak už mi to tolik nešlo, přišel nový manažer pan Pospíšil a ten mě vytrejdoval do Brna. Pak už jsem se nedokázal vrátit na tu nejvyšší úroveň.
A tam to bylo jaký?
V Brně to bylo skvělý, s Kometou jsme postoupili do extraligy.
Fakt? Takže Zetor asi, viď?
Ne, to už byla v té době Kometa. Byl to rok 1994, takže žádná Rudá Hvězda ani Zetor.
A ty jsi hrál na jaké pozici?
Defenzivní obránce. Já jsem mlátil ty šikovnější hokejisty.
Stoupal sis před brankáře, když tam byl někdo nepohodlnej, a dával jsi jim čočku?
Přesně tak, krátké krosčeky do ledvin. Tam, kde končí chrániče, to jsem uměl moc dobře.
Měli na tebe pifku?
No jasný, ale tehdy byla úplně jiná pravidla. Dneska už by to nešlo, dneska se píská všechno.
Na place
S hosty hlavně ze sportovního prostředí si povídají čeští herci a nadšení sportovní fanoušci David Novotný, Ladislav Hampl a Pavel Nečas. Poslouchejte každou středu od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
To je ale dobře, ne?
Jo, ale hokej se diametrálně změnil. Třeba ty materiály, co se používají. Hokejka to je úplně jiná věc než ta naše dřevěná Artistka 401, ta vážila snad pět kilo a dneska hokejka váží pět deka, když to přeženu. I brusle šly dopředu, ti mladí kluci toho umí mnohem víc, než jsme uměli tehdy my.
A je to o technice, nebo kolik času na tom stráví? Ty jsi začínal už v pěti letech?
To je ale normální, to dnes děti začínají všechny.
Rodiče vstávají, nosí velká zavazadla na zimáky...
Protože hokej je komplikovaný sport, musíš se naučit bruslit a to je složité. Na fotbal můžeš dát dítě ve 12 letech, protože běhat nějak mí každý. Aby člověk začal hrát hokej, tak musíš zvládnout bruslení na takové úrovni, abys nad tím nepřemýšel, aby to bylo jako chůze nebo jízda na kole, běh a to trvá.
Takže čím dříve, tím lépe?
Ano, protože když tam přijde dítě v deseti letech, tak ti kluci už mají pět let náskok. Už těžko může zapadnout do party.
Ale jsou takoví talenti, co někam přijdou a oni to udělají?
V hokeji to moc tak nefunguje. Říkám všem svým kamarádům, dejte děti v pěti v šesti letech na školičku bruslení, ať se naučí bruslit a pak si můžou vybrat. V deseti začít hrát hokej už prakticky skoro nejde.
Oto, ty máš jako generální manažer na starost hlavně trenéry?
Mám na starosti vše, co se týče věcí mimo led. Na ledě to mají na starosti trenéři, ti dělají výběr hráčů, skauting hráčů, a já řeším veškeré logistiky, technikálie atd.
Jak moc se ti hrnou do tvých rukou trenéři, kteří chtějí tu mládež vést?
To je jeden z problémů českého hokeje, protože máme opravdu málo dobrých. U dvacítky dobří kluci jsou, protože je to pro nás u chlapů druhý nejdůležitější nároďák. Co se týče hráčů, tak máme největší množství hráčů ze Severní Ameriky, kde hrají juniorské soutěže. Tam musí probíhat skauting na dálku a to je složitější, než kdyby hráli u nás. Je jich tam každým rokem čím dál tím víc.
A tím, že tam hrajou, tak jsou prověření a způsobilí za tu dvacítku hrát?
Většinou je to tak. Dvacítka je nejstarší juniorský nároďák, takže ti kluci už hráli třeba mistrovství světa do 18 let. Vždycky někdo vyskočí, ale že bychom měli tuny talentů, to zase ne.
Máš někoho, kdo tam posílá lidi, aby na ně dávali pozor? Když máš kluky v české lize, tak máš o nich lepší povědomí.
Skauting je strašně důležitý, ale teď se hodně pracuje s daty, tak posledních pět let. Fungují na to různé programy, které sestříhají jednotlivá střídání hráčů a trenéři tam nemusí fyzicky jezdit. Přesně pak vědí, kolik měl daný hráč střídání, jaké bylo, protože ten program to dokáže rozstříhat. Šetří to čas. Data máme, kolik má střel ze slotu, detaily o jeho hře. To všechno dnes máme.
Je tohle ten wow efekt, že něco takového existuje? Můžeš se jen zaměřit na jednoho hráče a skoro ke všemu se dostat?
Úplně na to nevěřím, není to samospásné a vždy tam musí být know-how trenéra, protože musíš pak mančaft poskládat. Nemůžeš mít samé náčelníky, musíš mít i indiány a to je o té chemii. Musíš ty kluky trochu poznat osobně a na to nám slouží ty kempy, co máme před mistrovstvím světa. Začínáme už v červenci, víš, kdo jaký je, na jakou roli se hodí, kdo je schopný skousnout, že hraje ve čtvrté pětce. To je to know-how trenérů, které do toho musíš dát, aby to ve finále fungovalo.
Jak se to poznává? Víš od těch trenérů, do jakého šuplíku sáhnou?
To je dané velkou mírou zkušeností těch trenérů. Když koučuješ 20 let, tak už na to máš čuch, přístup a umíš hráče motivovat. Je to ale poměrně složité. Někteří trenéři s daty moc nepracují, protiví se jim to. Někteří jsou tomu naklonění víc.
Převládá spíš to, jaký je ten kluk jako člověk?
To ne, ale je to jeden z faktorů. Musíš ty hráče trochu navnímat a poznat osobně. Nejde to dělat jen podle čísel. Je to alchymie, protože si do toho někdo zraní, někdo onemocní. Abys byl úspěšný, tak se ti musí sejít tisíc věcí a pak to třeba klapne.
Když ti někdo vypadne z první lajny, tak jak je těžké ho nahradit?
Ono je to v podstatě stejné jak u dvacítky, tak u áčka. Když máš Davida Pastrňáka, tak je velký rozdíl, jestli ho tam máš, nebo ne. My máme ještě Jirku Kulicha, který ještě spadá do té věkové kategorie, ale už hrál za Buffalo NHL. Hraje AHL, takže nevíme, jestli nám ho pustí, protože už je to profihokej. Je to velký rozdíl, jestli máš Kulicha a nebo nemáš Kulicha.
To je pak tedy na tobě ta komunikace?
Ano, komunikace s týmy. Když se jedná o juniorské týmy Canadian Hockey League, tak jsou ochotní nám je pustit. Pro tu organizaci je to čest mít někoho na mistrovství světa. Ale v momentě, kdy třeba ten Jirka Kulich pendluje mezi farmou a NHL, tak už je to profihokej a Buffalo kouká jen na sebe, a ne na to, jak bude hrát česká dvacítka.
A ty teda žhavíš telefony, nebo tam musíš i letět?
To ne, komunikace probíhá týmově. Venca Prospal je v Rochesteru, takže tam máme svého člověka. Ten ale nerozhodne, jestli Kulich pojede, nebo ne. Napíše se oficiální žádost a pak se uvidí, jak to dopadne.
Umíš v tom bruslit i tak trochu politicky?
Zkušenosti mám, ale není to věc, která se dá naučit tak, že mi každý manažer pustí kluka. Je potřeba jim vyjít vstříc, konkrétně v té CHL, ale tam jsme nikdy problémy neměly.
Takže nějaké hokynaření?
Takhle úplně ne, ale oni vědí, že když třeba zaplatíme klukům letenky, tak jsme solidní. Oni pak jsou ve finále rádi, že jejich hráč může být na mistrovství světa do 20 let.
V Naganu jsem spoléhal na kluky, že vždycky dají o jeden gól víc, než já dostanu, ohlíží se Dominik Hašek
Číst článek
Potřeboval by český hokej takovou globální pumelici, jako bylo Nagano?
Tak určitě!
A jaká je k tomu cesta?
Cesta je k tomu trnitá, protože vychovat dobrou generaci hráčů trvá strašně dlouho a nám se to moc v poslední době nedaří.
Máš ale jména, třeba David Pastrňák... je jich ale asi málo, co?
Pro srovnání, v roce 2000 jsme měli v NHL třeba 70 až 80 hráčů, dneska jich tam máme jen 21.
21? To je velký propad...
Je to obrázek a vizitka českého hokeje. Nemáme v NHL vůbec beky, jsou tam jen čtyři.
Máme tam hodně gólmanů...
To jo, máme hodně gólmanů, ale jenom jednu bránu.
Jak vylepšit tenhle stav? Co se pro to dá udělat, aby se nám z 20 zase stalo 70?
Když to vezmu zeširoka, tak já hodně často jezdím do Severní Ameriky a zajímám se o jejich systém. To je to základní, v čem zaostáváme. V Kanadě je jednoznačně oddělený profesionální sport. NHL, AHL a pak jsou organizace, které se věnují jen mládeži. Je to 60 organizací, které hrají v malých městech, haly pro pět tisíc lidí, taková malá NHL. Ten tým se věnuje jen tomu, nemá dospělé a to je zásadní věc. O tom mluvil už pan Luděk Bukač před 20 lety, že by se to mělo oddělit a dodnes to nemáme. I když sametová revoluce byla před 34 lety, tak jsme ten systém nijak nepřenastavili, jako to mají třeba ve Švédsku, kde jsou sportovní gymnázia a to se nebavím o Americe, kde je ten systém neskutečně propracovaný. Na financování sportu všichni žehráme. Měli jsme Sazku, jak to s ní dopadlo, to víme, teď máme Sportovní agenturu, ale každý rok se stejně třeseme, kolik peněz ve státním rozpočtu na sport zůstane. Nejposlednější věc je infrastruktura. Ve městě Toronto je 200 zimních stadionů...
Opravdu? Tam ale teda snad není nic jiného...
Je tam televizní věž a okolo jsou stadiony. Ale ne, u nás máme asi 160 stadionů v celé republice. Je to jedno s druhým, takže ta situace je složitá.
No jo, ale v Torontu nemají fotbal a tak dále. U nás je číslo jedna fotbal, hokej je dvojka. Tím, že hokej neměl dlouho větší úspěch, proto jsem zmínil to Nagano, aby mladí kluci měli ty vzory. Hrajou si malí kluci na rybníku na Pastrňáky?
Na Pastrňáky určitě, protože Pasta je takový vzor i tím, jak se chová a extravagantně obléká. Je aktivní na instagramu a sociálních sítích, takže pro mladé je vzor určitě. Pochází z chudých poměrů a odmakal si to. Talent je vždycky deset až dvacet procent, ale když nejsi ochotný absolvovat tu dřinu, tak to nikam nedotáhneš.
Jak mlaďákům říkat, že to, co vidí, tak je výsledek dřiny? To na těch sítích Pastrňák moc nezmiňuje...
Ale jo, dává tam příspěvky, jak chodí i do posilovny a jak se připravuje před sezonou. Já jsem jako Husákovo dítě, generace dnešních padesátníků, byli jsme hladoví. Dneska ty děti moc hladové nejsou, nechci znít jako stařec, ale my jsme věděli, že jsme měli jedinou šanci hrát hokej, abychom mohli vyjet ven, něco dokázat a nemusel chodit do Poldovky.
Jak ale donutit někoho, aby byl hladový?
Nemůžeme se na to moc vymlouvat, protože Švédsko, Finsko, to jsou bohatší společnosti, než jsme my a ty děti tam prostě makají. Je složité najít balanc ve výchově, aby mělo dítě to, co chce, ale na druhou stranu ho vést k pracovitosti. Zažívám to se svým desetiletým synem dnes a denně.
Jasně, ale to jsou hodně hokejové státy. Severní Amerika, Švédové, Finové...
To jsou úspěšné státy, co se týče počtu hráčů v NHL. Nemůžeme se měřit s USA a s Kanadou, protože to jsou z hlediska populace daleko větší země, než jsme my. Finů je ale pět milionů, Švédů je deset milionů a s těmi bychom se měli měřit.
Čeká nás dospělé mistrovství světa v Praze. Kdyby tam uhodilo, připomněly se medailové časy, pomohlo to by to k tomu, abychom získali více hladových?
Strašně by to pomohlo a věřím, že to dopadne dobře. Spíš teda doufám, ale měl jsem tu čest loni pracovat s Radimem Rulíkem a jeho týmem u dvacítky a vím, že ta kvalita na straně trenérů je vysoká a dokážou kluky zblbnout. Vracíme se ale k tomu, jak je důležité mít i Davida Pastrňáka.
Netrčí ale ta jeho individualita až moc? Jak dospět k tomu, abychom takových hráčů měli víc?
To je otázka, na kterou jsem ještě nenašli odpověď. Je to tak složité, ale vidím problém v tom, že my jak chceme všechno hrozně dohnat, tak zahltíme ty nejmenší děti šíleným počtem tréninků na ledě. S oblibou říkám, že jsme mistři světa do 13 let. Ve Švédsku a Finsku vůbec netlačí na pilu, nechají děti hrát, ale pak jim v 15 letech naloží. My už jim ale nemáme v 15 letech kam víc nakládat, to by ten týden musel mít deset dní. V tom vidím trochu problém, že to tam tlačíme zbytečně moc a potom ty děti vyhoří. Ve 13 letech přijdou a řeknou, hele fotr, mě už to na zimáku nebaví bejt každej den jak blázen.
Problém je spíš vytváření měkkých osobností, říká mentální kouč o slovech trenéra z uniklé nahrávky
Číst článek
Sport přestane být zábavou už moc brzo, začne být povinností...
My ty děti moc brzy úzce specializujeme, měli bychom jim dát prostor, aby k hokeji dělali ještě jiné sporty, ale hry, protože je hrozně těžké naučit je herní inteligenci. Měl o tom krásný článek Venca Prospal, který trénuje v Rochesteru, že to vnímá jako velký problém i u kluků, kteří mají krůček do NHL. Jsou výborně vydrilovaní, mají super skills, ale když pak mají vidět hru, jako to viděl Pavel Patera a dnes ji vidí třeba i David Pastrňák, tak je to problém. David hrál v dětství tři čtyři zápasy za den, nechodil nikam běhat dokola na ovál. Hrál hokejbal, tenis, hokej. Vychovávat hráče, atlety, všeobecný sportovce, to je ten apel.
Jde to u nás udělat jako v té Severní Americe, že se zaměří vyloženě na mládež? Je tady ta možnost?
Možnost tady není skoro žádná. Máme tady tak zkostnatělý náš přestupní řád, kde jsou tabulky, každý hráč má účetní hodnotu, jsou tam dotace atd. Moc si to neumím představit.
Muselo by se co?
Museli by to chtít oddělit majitelé klubů. Dneska to účetně oddělené je, fakticky je to ale pospolu.
Nebo udělat hnízdo trenérů, co se budou věnovat jen mládeži, aby metodika byla jen jedna...
Tohle máme, na tom hokejový svaz pracuje a materiálů je spousta. Záleží ale i na trenérech, co si z toho vezmou, jak moc jsou vzdělaní. To je ale ta potíž, protože dneska je dostupných materiálů na sociálních sítích, webech, všude je toho tuny. Kdo se vzdělávat chce, tak je to strašně jednoduché.
