Dnes už si nemůžu dovolit říct to, co jsem běžně mohl v 90. letech, vzpomíná komentátor Bosák
Originální slovní obraty, vtip a nadhled, tak hodnotí diváci komentáře Jaromíra Bosáka. Je to nejen novinář a sportovní komentátor, ale také spisovatel. Fotbalová tvář nové sportovní televize CANAL+ Sport byl hostem pořadu Zálety Aleny Zárybnické.
Kdybyste si měl se svou typickou květnatostí a nadsázkou popsat situaci, kdy jste se do komentování dostal do úzkých, co byste řekl?
Asi když jsem komentoval v Severním Irsku, a komentátorské stanoviště bylo na střeše. Oni nepočítali s tím, že by tam byl i někdo jiný než domácí komentátoři, tak mě posadili na pytle s pískem někde u střechy. Hodně silně foukalo, a já si dělám na fotbalová utkání přípravu hlavně písemnou – tu jsem velmi nerozvážně otevřel a zmizela mi v dáli.
Kdy se při komentování dostal do úzkých? A má ještě nějaký pracovní sen? Poslechněte si celý rozhovor s Jaromírem Bosákem
Když jsem viděl, jak se papíry snáší na tribuně, tak jsem litoval toho, že jsem to připravoval tři neděle. Výhoda písemné přípravy je ale taková, že člověku hodně informací zůstane v hlavě, takže jsem to nějak uhrál. Ale první pocity, když vidíš, jak to odlétlo, to bylo zajímavé.
Vím, že ta nadsázka, se kterou dokážete komentovat, a ta přirovnání, která jsou bystrá, rychlá a vtipná, používáte i v běžném životě. Jsou momenty, kdy vás nenapadne nic a kdy radši mlčíte?
Jsou takové momenty. V tu chvíli si člověk uvědomí, že než plácnout nějakou úplnou pitomost je fakt lepší mlčet. Ono to taky asi přichází s věkem, protože si dokážu představit, že před 30 lety bych tam něco řekl jenom proto, abych něco řekl. To fakt není ta nejlepší cesta k úspěchu.
Jaromír Bosák
Vystudoval fakultu sociálních věd. Jako novinář začínal na radiu Bonton, psal do časopisu Gól. V České televizi je od roku 1994. Jako první komentoval na začátku 90. let vodní lyžování, dnes je jeho doménou hlavně fotbal, ale také třeba i golf. Po roce 2000 byl dva roky šéfredaktorem Redakce sportu. Jeho hlas už ale nezní jenom z České televize, má svou vlastní talkshow Ušák či Nosiči vody.
Kdybyste dělal rozhovor sám se sebou, třeba ve vašem podcastu, jakou první otázku byste si položil?
Kdyby existovalo druhé já, tak bych se zeptal, jak dlouho ho baví to, co dělá. Mě osobně to zajímá a doufám, že to bude ještě dlouho. Už mám nějaký věk, nejsem teenager, a komentátorská práce má své limity. Časem ti přestane fungovat hlava na sto procent, oposloucháte se a přichází nová generace posluchačů a diváků – a ti mluví jinak než já. A také myslí jinak a to je v několika fázích hodně nekompatibilní.
Člověk musí odhadnout, kdy se mu v hlavě rozsvítí a ukážou se dveře, které se musí zavřít zvenku a nevracet se. Když to člověk hledá sám, tak je to složité, protože najde několik polehčujících okolností. Můj nejlepší kamarád má nevděčný úkol, aby mi řekl, ať už zítra do práce nechodím.
Vy si komentátorskou práci prokládáte tím, že děláte rozhovory. Kdybyste si na tu otázku, jestli vás práce ještě baví, nebo jestli skončit, našel tisíc důvodů, proč vedete rozhovory, který by byl ten hlavní?
Žánr rozhovorů mě baví celou moji novinářskou kariéru. Už na olympiádě a jiných akcích jsem je rád vedl. To, že jsem si vymyslel vlastní podcast, mi dost pomáhá. Pro mě je to obohacující, dovím se něco o meteorologii, o horách.
Nedávno jsem mluvil s paní Marii Šabackou, ta mi povídala o polárních krajích a sněhu. Potom si pozvu Jakuba Voráčka kvůli hokeji, poté přijde Ivan Trojan, Vladimír Šmicer. Kdybych žil jen fotbalem, tak bych se zbláznil.
Kolik knih jste napsal? Já se dopočítala šestnácti, ale četla jsem i o vyšším počtu.
Myslí, že jich je osmnáct, pokud počítáme i spoluautorství. Je jich dost.
A která vám dala nejvíce zabrat?
Ta poslední, Zápasy, které změnily můj život. Většina předchozích knih byly deníky, co se dělo na velkých akcích, takže tam témat bylo dost a je to primárně zaměřené na fotbal. Příběhy v sobě mají linku života a já se snažím zápas spojit s něčím, co ho provázelo nebo co mi evokoval.
To už pak člověk musí psát trochu beletrii, nejen faktografii. Chcete, aby to vypadalo a nestydět se za to, takže jsem si s tím hodně hrál. Když jsem tu knížku dokončil, tak jsem byl unavený jak bernardýn.
Za tu dobu, za kterou jste ve fotbale, jsou o tomto sportu nějaké mýty, které pořád vyvracíte?
Zásadní je, že je to prý zábava pro čtvrtou cenovou. To říkají hlavně lidé, co fotbal nikdy nehráli a nesledují ho. Jejich svět může být úplně jiný, takže jim ten názor brát nebudu. Já se v tomto prostředí pohybuju od šesti let do dneška - i když nyní je to spíše truchlohra.
Fotbal sleduje spousta fantastických lidí. Samozřejmě jako ve všech oborech se objeví člověk, u kterého se ptáte, jestli vychodil sedm tříd. Nedá se to soudit podle jednotlivců. Fotbal má problém, že se v něm točí strašně moc peněz a je to nejsledovanější sport, protože je nejjednodušší a není výběrový.
To je negativum, a kde je hodně peněz, tam bývá lákadlo pro lidi, kteří si chtějí urvat co nejvíce peněz. To, co v poslední době předvádí nejvyšší složky vedení FIFA a UEFA, z toho je mi na zvracení. Za to ale fotbal nemůže.
Čeferin skončí v pozici prezidenta UEFA v roce 2027. Překvapivě to oznámil na kongresu v Paříži
Číst článek
Kterou vaši hlášku máte nejraději? A je naopak nějaká, která vám už leze krkem?
Mně to ani moc lézt krkem nemůže, protože já si skoro nic nepamatuju. Já vesele zapomínám proto, abych mohl ukládat nové informace. Někdo mi to občas připomene, že jsem něco řekl. Pamatuji si maximálně jednu, protože mi ji občas připomene někdo z blízkých, tím myslím třeba moji ženu.
To je věc, která se odehrála v Dallasu při mistrovství světa v roce 1994, tam dostal jeden z hráčů dost ošklivě do míst, která jsou velmi citlivá, a já jsem tehdy řekl, že takový zákrok bych nepřál ani nejlepšímu příteli vlastní ženy. To je mi občas připomenuto.
Byla někdy chvíle, kdy jste přestřelil s tím, co jste řekl?
Určitě ano, ale nedokázal bych říct, kdy a kde se to stalo a co jsem řekl špatně. Druhá věc je, že dnes nemůžu dovolit říct to, co jsem si mohl dovolit říct úplně běžně v 90. letech.
Tady dávám za příklad to, že jsem komentoval zápas Švédska, tam hrál Martin Dahlin, jeho matka je Švédka, otec Afričan, takže vypadal jinak, než jsme byli zvyklí u švédských kluků, já jsem po jednom jeho gólu řekl, že takto se raduje typický Švéd Martin Dahlin. Nebylo to, že bych ho chtěl urazit, ale v té době se to tak nebralo.
Kdybych se tímto způsobem vyjádřil dnes, tak mám velký problém nejen u diváků, na sociálních sítích, ale i u vedení televize, to by bylo složité.
Jak zvládá přijímat výhrady od posluchačů? Kdy bude druhý díl jeho knihy? Proč ho mladí lidé označují jako boomera? Proč by ženy měly být sportovními komentátorkami? Má ještě nějaký pracovní sen? Poslechněte si zbytek rozhovoru.
