Hostem pořadu Páteční finiš Kateřiny Neumannové byl vodní slalomář Jiří Prskavec. Ve sportovní talkshow se olympijský šampion z Tokia ohlédl za uplynulou sezonou, kterou prožil nejen na kajaku, ale i na kánoi. Užil si otcovskou dovolenou? Jak moc mu záleží na tom, aby jeho děti sledovaly závody přímo na místě? Jak moc je pro Prskavce náročné cestování s dětmi?

Praha 17:20 5. prosince 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jirko, je pro tebe začátek olympijské sezony nějak jiný než ty neolympijské?
Určitě ano a je to asi ze dvou důvodů. Tím, že jsem si zajistil olympiádu s předstihem na základě výsledků z letošní sezony, tak mám čistý stůl a klidnou přípravu až do Paříže, což koresponduje s tím, co jsme měli do Tokia. Tam se nominace jela v roce 2020, když byla olympiáda posunutá. Není to ale tak, že bych se nepřipravoval na domácí nominační závody, protože mám pořád šanci nominovat se i na kanoi, i když jsou tam kluci trochu bodově odskočení. To ale neznamená, že o to nemohu zabojovat.

A chtěl bys to hodně?
Samozřejmě je to jedna z motivací. Letos jsem byl strašně překvapený, jak se mi na kanoi dařilo, protože jsem to nečekal. Příjemně mě to ale nabudilo, že si říkám, že jsem na kanoi už něco dokázal a že vlastně na kluky není tak daleko. Ty myšlenky jdou jednak na Paříž na kajak, což bude priorita, ale i trochu na nominaci. Moc se na tu sezonu těším, jsem mírně nervózní už teď.

Jaká byla dovolená? Máš dva malé kluky, tak co ti rodina dovolila?
Byla to taková otcovská dovolená. Strašně jsem se snažil o to, aby Terka měla tu dovolenou, protože to se mnou nemají úplně jednoduché. Já můžu závodit dobře, když oni jsou se mnou, takže oni se mnou byli všude, kromě asi dvou závodů.

Když tam nejsou, tak nevyhráváš?
No, bývá to horší, hlavně nebývám tak v pohodě. Pro ně je to opravdu náročné, zejména pro Terezku, která mi musí dát ten klid. Když se pak blíží závody, tak potřebuju víc odpočívat, takže ona chudák je na ty kluky úplně sama. Chtěl jsem jí to trochu vrátit, takže jsem byl takový tatínek na otcovské dovolené. Ráno vstávačka s klukama, snídaně, pak odvézt do školky, pak přivézt ze školky. Bylo to pěkné, ale měl jsem do toho ještě nějaké sponzorské povinnosti, tak toho volna moc nebylo, ale moc jsem si to užil. Terky si vážím o to víc, protože jsem si to všechno vyzkoušel v plné palbě. Kluci už se na mě trochu těšili, až jim dám plnou pozornost, a užívali si to, že jsme byli tři chlapi sami doma.

Takže ti skončila dovolená a ty sis mohl konečně trochu odpočinout?
Trochu jsem to tak cítil, když jsme odjeli do Paříže, to je pravda. Pak jsem tam byl ale tři dny jen s týmem a bez rodiny a už se mi začalo stýskat, takže on ten odpočinek stačí opravdu jen krátce.

Jířo, vyhrál jsi Evropské hry, nominoval ses na olympiádu, byl jsi druhý na mistrovství světa, třetí ve Světovém poháru celkově. Z čeho máš největší radost?
Přiznám se, že jsem moc nevěděl, jak do té sezony vstoupit. Místenku na kajaku jsem měl zajištěnou, pak jsem nastoupil do kanoe a tam dokázal vybojovat právoplatné místo v týmu. Tím se sezona ze sedmi velkých závodů nafoukla na 14, protože duplikuji disciplíny. V první půlce se mi extrémně dařilo na kajaku a i na kanoi jsem získal jednu medaili ze Světového poháru. Říkal jsem si, že mi to funguje dokonale a sezona nemůže být lepší, když jsem tři ze čtyř závodů na kajaku tři vyhrál včetně Evropských her. Měli jsme nastavený hodně těžký klíč pro přednominaci na olympijské hry. Spočívalo to ve vybraných závodech, tak podle té bodové hodnoty jsem měl dobře nakročeno k olympiádě.

Kajak kros nebezpečný je, myslí si trenér slalomářů Kubričan. Dolomitenmanna bere jako motivaci

Číst článek

Nevím, jestli mě to trochu svazovalo, ale ta druhá půlka začala perfektně na Lipně, ale pak jsem se necítil na vodě úplně dobře. Přijeli jsme do Londýna, tam jsem proti plánu zařadil víc odpočinku a na závodě jsem uspěl, byl jsem druhý, zajistil si účast na hrách. Bylo to těžké nejen v hlavě, ale i mediálně, protože mi novináři připomínali, že stačí, když budu do čtvrtého místa, a mám olympiádu. Nešlo se nad tím nezamyslet, člověk to v hlavě měl, takže to byl závod, kterého si nejvíc vážím ne kvůli výkonu, ale pro zvládnutý tlak. Samotná jízda nebyla bůh ví co, ale byla dostatečně dobrá, aby stačila na druhé místo na mistrovství světa a hlavně jsem si tím zajistil Paříž. Celkově to mentální nastavení nebylo takové, byl jsem fakt unavený a dokázal jsem to přetočit v povedený závod.

Od tebe se očekávají jen velké věci, protože jsi vyhrál olympiádu. Dá se Jirka Prskavec porazit, když zajede skvělou jízdu?
Určitě se dá porazit, ale záleží na trati. Když se mi to v Troji opravdu povede, tak asi neprohraju. Maximálně s českým závodníkem, ale nedokážu si představit, že někdo ze světa by mě doma porazil, když mi to vyjde. V Londýně musím právem pochválit Joe Clarka, mého anglického konkurenta, který je tam skoro neporazitelný. Jaká tam byla trať, tak ten čas, který zajel, tak mně by muselo vše vyjít do puntíku, abych se tomu přiblížil. On vyhrál skoro o dvě vteřiny a to je velký rozdíl. Takových závodníků, kteří doma vyhrají skoro vždycky, tak těch je víc.

Jak diskutujete s tátou o tréninku? Táta je trenér, který rozhoduje a ty jsi sportovec, který dělá, co rozhodne? Nebo spolu vedete diskuse?
Vedeme diskuse o celkovém plánu asi tak rok dopředu. Máme standardně zajetý tréninkový týden v objemové nebo předzávodní fázi. Na každém tréninku si ale řekneme, hele, já se dnes cítím dobře, tak dáme ještě dvě jízdy. Naopak někdy mě třeba táta stáhne, že řekne, hele, mě už se to nelíbí, tak ať si raději něco neuděláš, tak dnes ubereme. Je to taková přirozená diskuse, do které přibíráme ještě našeho sportovního doktora Jirku Dostála, který mi trochu v posledních letech pomáhá s laděním formy před závody. Je to společná diskuse nás tří. Já to říkám z pohledu závodníka, Jirka z pohledu doktora a táta z pohledu trenéra a snažíme se najít shodu.

Dělali vám s tátou někdy problémy vaše role? Jaké to třeba bylo, když jsi byl náctiletý nadějný kajakář?
Je pravda, že by asi tohle období bylo pro nás pro oba těžké. My jsme ale v té době odjeli do Kanady, já jsem řeč v té době neuměl, žili jsme tam dva roky a pokecat jsem si mohl tak nějak jen s těma rodičema. Tohle období jsme zvládli. Co se týče rozdělování rolí, tak s tím nikdy problém nebyl. Vždycky jsem byl součástí skupiny, nikdy jsme nebyli jen my dva, ale byli tam i ostatní.

Byl na tebe táta tvrdší než na ostatní?
Neřekl bych. Táta není vznětlivý typ, spíš mi dá najevo, že ho to štve. Možná to bylo o to těžší pro mě, když jsem udělal nějaký průšvih, že jsme třeba šli na pivo, když jsme neměli. Vždycky jsem věděl, že je naštvanej, ale vyříkali jsme si to. Já jsem od juniorů měl v hlavě asi víceméně jen ten slalom, byla to priorita. Táta je taky lehce blázen do sportu, takže jsme měli společné téma a řešili pořád, i doma. Přetočilo se to až s narozením mých dětí, kdy on se pořád ptá na vnoučky a já o nich strašně rád mluvím. Do role, že sport není to hlavní, se to přetočilo až po mých dětech.

Jak táta prožívá tvé velké závody? Poznáš na něm nervozitu?
Strašně moc. Třeba v Tokiu jsem měl obrovský problém ho od sebe odehnat. On má tendenci, abychom nic nepodcenili. Jdu na záchod a on mi musí držet pádlo, aby mi ho nikdo nevzal a nic se s ním nestalo. To už pak na něm člověk cítí, že to přehání. Je to ale obrovská podpora a je dobré tam mít člověka, se kterým si můžu promluvit ještě před závodem. Mám tu výhodu, že se jdu pak rozjet na vodu a těch 20 minut jsme tam úplně sám.

Letos jsi zkusil Světové poháry na kanoi a hned z toho byly medaile. Co byl ten impulz, proč jsi do toho šel?
Přesně ani nevím, protože je to relativně dávno. Před Tokiem jsem řekl, že chci zkusit jezdit na singlkanoi, pokud v Tokiu vyhraju. Řekl jsme to i pár kamarádům a Terce. Když se to pak stalo, tak jsem to pak říkal tátovi, že zkusíme toho singla, a nadšený úplně nebyl. Zezačátku to bylo fakt strašný, protože spousta našich závodníků, když začne, tak zkusí někdy singla, já na tom byl asi pětkrát, protože to byl vždycky kajak. Jak jsem ale na singlu začal jezdit, tak jsem se rychle posouval dopředu.

Na kajaku jsem se neměl v technice kam posouvat, většina lidí se mě snaží napodobit a já už neměl prostor, kam růst. Na singlkanoi se mi líbilo to, že jsem byl strašně špatný a hrozně rychle se posouval. Měl jsem tam to, co mi v kajaku chybělo. Tak jsem odjezdil tu loňskou sezonu, bral jsem si to i na Světové poháry, že jsem si dal trénink na kajaku a pak si trochu zablbnul na kanoi. Povedlo se mi tím navýšit čas na vodě, zároveň jsem se asi naučil i věci, které jsem si pak přenesl do kajaku, což jsem nečekal. Na začátku sezony jsem si říkal, že to není vůbec špatné, že jsem na testovacích závodech porazil i dobrý český kluky, tak jsem se těšil na ty nominace. Tam se mi povedlo zvítězit a to jsem vážně vůbec nečekal. V nejhezčích představách jsem si říkal, že bych si zkusil jeden Světový pohár, když by to někdo z kluků vynechal. Probojoval jsem se do toho týmu a na prvních závodech získal medaili. Říkal jsem si, co tu dělám, že to jsou kamarádi z jiné disciplíny. Bylo to hrozně rychlé, během měsíce jsem se z lůzra dostal na stupně vítězů ve Světovém poháru.

‚Medaile není jen moje.‘ Prskavec vypráví o rodině, fenoménu Zátopek, ale i o azylu pro Cimanouskou

Číst článek

Chtělo by se říct, že když máš talent, tak se mu bráníš...
Nemůžu říct, že bych tomu nedal ten čas. Pořád jsem na tom ale dva roky a bylo to fakt nečekané. Na singlkanoi udělám daleko více chyb, protože nemám automatické zpracování jízd, abych dokázal zachránit nějakou chybu, takže občas závod nevyjde. Ze sedmi závodů byly tři super, dva slušné a dva jsem úplně zkazil. Těším se, jestli to postupné zlepšování bude dál pokračovat. V jednu chvíli se to asi musí zarazit.

Nebojíš se, že by ti mohly na závodech dojít síly?
Největší problém je to na Světových pohárech, kde je program zkrácený, takže nějaké dny jezdím dopoledne na kajaku a odpoledne na kanoi. Z fyzického pohledu jsme vůbec necítil, že by mě to limitovalo, ale z toho psychického je to fakt náročné. Když jsem jel závod Paříži, to bylo hodně pozdě v půlce října, tak jsem toho měl dost. Říkám si, že čím je ten závod větší, tak pak je daleko větší čas na regeneraci.

Jířo, jsi táta od dvou kluků. V čem se ti změnil sportovní život po narození dětí?
Jsem určitě pyšný táta, tím bych začal. Změnilo se toho spoustu, už s narozením Jiříčka se mi priority v životě přeskládaly a najednou nebyl sport to první, ale první bylo, aby byli kluci zdraví a to platí dodnes. Možná mi to umožnilo se na sport podívat trochu víc z dálky, nekoukal jsem na to tak, že je další závod to nejdůležitější, ale spíš tak, že tohle je ještě nějaký můj zbytek kariéry, ale tohle jsou priority. Dokázal jsem tu sezonu daleko lépe naplánovat, že tam jsou určité výkyvy ve výkonnosti, které jsou potřeba. Jsem starší, mám i jiné povinnosti, takže vše do sebe pěkně zapadlo. Dokážu pak upřednostnit ty velké závody a na ně směřuje ta forma.

Jméno Jirka je jakási linka, která prochází vaší rodinou. Jiřík je nejmladším pokračovatelem kanoistické dynastie?
To uvidíme, to bude záležet na něm. Na závodech většinou jezdíme vlastním autem a na něm už jsou dvě moje lodě a jedna Jiříčka, který už na vodu taky chodí. Po tréninku říká, že chce taky, takže letos začal, hlavně s dědečkem, a vždycky si pak jezdí na lodičce.

To má dobrého trenéra...
Má dobrého učitele. Já jsem říkal, že vlastní děti asi nikdy trénovat nebudu, protože máme v rodině lepšího trenéra.

V rodině kanoistů Fuksů trénuje taky dědeček, tak to by se mohlo zopakovat.
Je to tak, tak bych to viděl i do budoucna, protože děda se na to opravdu těší.

‚Nejezdím proti klukům, jezdím proti vodě.‘ Přindiš neřeší, kdo bude na olympiádě, ale chce se posouvat

Číst článek

Cestuješ s rodinou. Jak zvládáš organizaci rodinného cestování se dvěma malými dětmi?
Už před dětmi jsme měli vždycky trable s cestováním, protože vzít do letadla tři a půl metru dlouhou loď v osmi kusech není žádná sranda a ten, kdo je na přepážce z toho má noční můry. Nicméně potom, co jsem začal cestovat i s dětmi, tak si říkám, že ty lodě jsou vlastně v pohodě. Reúnion je ještě docela dobrý, tam jsme byli s Jiříčkem jednou, když mu bylo půl roku, tak to ještě nerušil celé letadlo. Tam to bylo takové, že to byl jeden dlouhý let přes noc a kluci spali. Letos jedeme do Austrálie a to jsou dva dlouhé lety, nějakých 20 hodin v letadle a asi to bude pro všechny náročné. Nedovedu si ale představit, že bych měl odjet na dva měsíce a být sám bez rodiny. Mám štěstí, že mám silné partnery, kteří mi umožňují, abych tu rodinou sebou mohl brát.

Vnímáš je během závodu, že jsou na břehu, nebo potřebuješ být ve své bublině?
Vím o nich. Když mi nedají pusu před startem, tak to nemůže být dokonalé. Když byli kluci malí a ještě leželi v kočárku, tak běhala Terka okolo s naším psem a to jsem slyšel štěkání okolo trati a podvědomě jsem to vnímal. Jednou jsem jel výjimečně sám a v půlce trati jsem si uvědomil, že neslyším to štěkání a že mi to hrozně vadí, že tam nejsou. Vnímám je a to pro mě hrozně důležité, aby tam byli.

Jaké jsou v Paříži tratě a jak ti sedí kanál?
Ještě nemáme finální variantu. Koryto bude stejné, ale jsou tam mobilní překážky jako v Troji. Tři měsíce před olympiádou přijde Mezinárodní kanoistická federace a přestaví to, aby neměli Francouzi tak velkou výhodu. Trať je poměrně dost podobná pražské Troji, tak by nám měla sedět. Mám s Francií ale nevyřízené účty, protože na všech tratích ve světě jsem relativně dokázal získat medaile, ale ve Francii nikdy. Je to kolébka vodního slalomu, je tam asi největší vodácká základna, tratí je tam spoustu, ale já tam nikdy, ani v juniorech, nezískal medaili. Věřím, že Paříž by mohla být zlomová a že přivezu odtud pěkný výsledek.

Jsi sportovec, ale i student. Jsou nějaké konkrétní plány toho, co budeš dělat v životě po sportu?
Je to strašně těžké. Dokončil jsem bakalářský titul, magisterské studium se mi táhne od té doby, co se narodily děti. Mám to o víkendech a volit mezi dětmi a školou je těžké. Vždycky jsem byl přesvědčený o tom, že budu taky dělat trenéra jako táta. Čím jsem toho ale dosáhl víc, tak vidím, že možná na to nebudu ten nejlepší. Asi bych měl moc velké nároky na své závodníky a to není dobře, protože motivace musí pramenit hlavně ze závodníka.

To bychom přišli o trenéra, který má velké nároky...
Tomu věřím taky, ale nároky by měl mít v sobě. Závodníky musí zdravě motivovat a neměl by tam být ten přehnaný tlak.

Myslíš, že takové závodníky nemáme?
Těžko říct, věřím, že jo, ale je to vždy jeden z deseti, ze sta. Nejsem si ale úplně jistý, že jsem na to ten pravý, i když se tam moje kroky asi budou zezačátku ubírat. Určitě bych nechtěl rovnou skákat do seniorské kategorie, chtěl bych si tu cestu vyšlapat od mladších.

Počkat si na svoje kluky...
No to ne, ti budou mít ze začátku toho nejlepšího trenéra, mého tátu. Uvidíme, jestli zůstanu u trenéřiny, nebo půjdu jiným směrem. Baví mě mentální koučink, ale nevím, jestli bych pro to byl ten pravý. Je dobré, když mentální kouč má vlastní zkušenosti s tím, jak se dokázal z nějakého problému dostat a překonat ho. Já o sobě nemohu říct, že bych v kariéře měl trable s psychikou. Tohle bude můj směr hned po sportu a dál se uvidí.

Bude Paříž poslední olympiádou?
Já doufám, že nebude.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít