Hostem pořadu Páteční finiš Kateřiny Neumannové byla trenérka basketbalová reprezentace Romana Ptáčková. Ve sportovní talkshow se rozpovídala o tom, jestli už ji přebolel nešťastný konec na mistrovství Evropy nebo také o dalších talentovaných hráčkách, které rostou pro seniorskou kategorii. Dokáže si od basketbalu úplně odpočinout? Umí si užít dovolenou? Poslechněte si celý rozhovor.

Praha 16:52 26. července 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Už vás přebolel ten nešťastný konec na mistrovství Evropy?
Tohle bude ještě dlouho trvat. Když si na to vzpomenu, tak se mi to pořád zdá jako zlý sen, protože jsem ještě nikdy nezažila, takto dva zápasy po sobě nešťastně prohrát vyloženě v koncovce. Zvlášť ten poslední, kdy bylo do konce strašně málo, tak jsem fakt nikdy neviděla, že by se zápas takto otočil. My už jsme se jednou nohou asi cítili, že jdeme dál, vypadalo to, že končí zápas, pak rozhodčí vrátili ten krátký časový úsek. Je to hodně nešťastná prohra a doufám, že už nás taková nečeká.

Pro koho je to těžší, pro trenérku, nebo pro hráčky?
Jsem přesvědčená, že pro hráčky, protože když jsem hrávala, tak vím, jak to hráčka těžce nese. Vůle zvítězit je obrovská, ale trenér si vždy musí zachovat chladnou hlavu a nadhled. Ne že by to bolelo méně, ale my jako trenéři nemůžeme propadnout nějakým velkým emocím.

Dalo se udělat v tom prvním nebo druhém zápase něco jinak?
Určitě se dá vždy udělat něco jinak. Basketbal je rychlá, dynamická hra a takticky velmi složitá a zpětně vás napadají desítky různých řešení.

Jak probíhají ty momenty, kdy jsou takto sporné okamžiky, co rozhodly zápas?
Během utkání s Maďarskem to už nešlo, protože soupeř si vzal challenge a my už si ji na stejnou situaci vzít nemůžeme. Dozvěděly jsme se ale zpětně z domova, jak to vypadalo na obrazovkách, neměly jsme k dispozici záznam, že to rozhodčí dali takhle chybně pro soupeře. Pak můžete dát jen protest po utkání, což řeší vedení týmu, ale výsledek už se na hřišti nedá zvrátit.

Takže i kdyby protest byl úspěšný a byla uznána chyba rozhodčích, výsledek zápasu to neovlivní?
Myslím, že na FIBA byla zpětně uznána chyba rozhodčích, ale výsledek zápasu už se nezmění.

Co se dá po takovém nešťastném konci na mistrovství Evropy dělat? Jak zamezit tomu zklamání?
Každý se z toho musí nějakým způsobem vymluvit, hráčky o tom určitě hodně mluvily. Byl to ale poslední den, takže každý jel domů a každý si to nějak musel vstřebat po svém. Jak se říká, čas to zhojí, ale myslím, že ještě dodnes to tak úplně není.

Stálo nás to tolik sil. Všechno mě to tak mrzí, smutní basketbalistka Stoupalová po prohře s Německem

Číst článek

S čím ses s hráčkami loučila ty, jako trenérka?
Je hrozně těžké jít po tom posledním zápase do kabiny, protože nás to potkalo dvakrát po sobě, každý má myšlenky jinde a myslí si o tom něco jiného. Řekla jsem jim, že jsem pyšná na to, jak bojovaly celé mistrovství a že takto má bojovat každý sportovec. Nemyslím jen na té reprezentační, ale na jakékoliv úrovni.

Jak to funguje s olympijskými kvalifikacemi v basketbale?
Tenhle tým byl omlazen docela zásadně, chyběly nám navíc dvě hráčky, které mají evropskou úroveň a mohly by být hvězdami. Ty kvůli zranění neodjely, ale o to víc tým zabojoval a semkl se. Hra vypadala velmi slušně. Prvních šest týmů z Evropy se kvalifikuje do další kvalifikace. Extrémně jsem to nestudovala, ale mělo by to být v únoru.

Co vás čeká dál ve vaší práci pro českou basketbalovou reprezentaci?
Momentálně sledování všech mládežnických reprezentací. Nedávno dohrála naše reprezentace do 18 let mistrovství Evropy v Turecku. Pro mě to je nejen povinnost, ale i radost sledovat všechna ta utkání. Ještě nás čeká mistrovství Evropy dvacítek, takže to bude sledování spousty zápasů, ale mně to přináší radost a ani to nepovažuji za práci.

Rýsují se tam nějaké další reprezentantky, na které budete čekat?
Máme docela silné ročníky hráček do 19 let. O tom svědčí i to, že Ema Čechová a Dominika Paurová už okusily seniorské mistrovství Evropy s námi. Jsou tam ještě minimálně další dvě tři kandidátky, které by se mohly dostat do seniorského týmu.

Co nového vám ukázalo skončené mistrovství Evropy dospělých? Jaké poznatky jste si přinesla?
Když jsme tam odjížděly, tak jsem věděla, že tým je hodně omlazen a chybí nám dvě klíčové hráčky. Přesto jsme se dokázaly dostat do nejlepší osmičky. To bylo pro mě poznání, že nasazení, týmovost a chtění může udělat zázraky. Nevím, jestli jsme tam měly i trochu štěstí, ale tomu musíte jít naproti. Bylo to velké poznání, že je možné udělat i s týmem, od kterého si nic moc neočekává. FIBA nám to i zpětně říkala, že od nás nečekaly takové výkony.

V čem se holky potřebují zlepšovat?
Je to dlouhodobě, protože už od roku 2006 mám mládežnické výběry, tak každoročně ve zprávách píšeme, že máme velmi chytré hráčky, tvořivé, ale chybí nám tvrdá hra a důraz. Hrubá síla, to v týmech nemíváme. Dneska taky zápasy rozhodují skvělí střelci z dlouhé vzdálenosti a nemůžeme říct, že bychom jich měli moc. Na tom musíme pracovat, abychom měli střelce, jako byli v minulosti Eva Vítečková nebo Katka Elhotová.

Je výhodnější, aby hráčky hrály v českých klubech, nebo odešly do zahraničí sbírat zkušenosti?
Jednoznačně aby odcházely do dobrých evropských klubů. Čím více tam budeme mít hráček, tím větší budou mít zkušenosti. V současné době v kvalitním evropském týmu hraje jen Julia Reisingerová a příští rok bude hrát Petra Helešínská v Zaragoze.

Pro holku být opravdu vysoká pro normální život není asi nejlepší, ale v basketbalu na nejvyšší úrovni je to potřeba, ne?
Je to potřeba a kdo viděl zápas s Německem, tak když jsme nastupovaly, tak jejich křídla měla 190 a 192 centimetrů, my asi jen 175 a 178 centimetrů. Bylo těžké vůbec rozdělit hráčkám, kdo koho bude bránit. Ztrácely jsme o hlavu, a to nejen na křídlech, ale i pod košem. Nakonec jsme se s tím vyrovnaly a utkání mohly vyhrát, ale bude fajn, když bude vyšších hráček v týmu přibývat.

A nerodí se, nebo nehrají basketbal?
Ani v mládežnických výběrech nejsou. Nevím, jestli je nedokážeme najít, nebo nám je berou jiné sporty. Říká se, že volejbal má spoustu vysokých hráček. Musíme se na to určitě zaměřit.

Zaujalo mě, že jste spolupracovala s trenérem basketbalu Miroslavem Vondřičkou ze Strakonic. Jak funguje spolupráce muž – žena na úrovni týmu, když jsou tam dva trenéři různého pohlaví?
Jsem na to celý život zvyklá, protože jsme trénovala jen s muži. Ženy přibývají na trenérských postech až v poslední době. Na pana Vondřičku mám jen ty nejlepší vzpomínky, v roce 2006 jsme trénovali výběr do 16 let a já na tu dobu strašně ráda vzpomínám. Doteď jsme v kontaktu a je to oboustranné, že se máme rádi.

Proč je méně trenérek žen než mužů?
Je to velmi náročné spojit s rodinou, což znám na vlastní kůži. Pokud chcete mít děti, tak je pro vás priorita rodina, není to práce. Snažíte se to stíhat na stejné úrovni. Ze začátku nemáte takové podmínky, že jste hned profesionální trenérka, musíte stíhat práci, rodinu, trénování. To je ohromně náročné. Když ale zvládnete ten začátek a pak jste profesionální trenérkou, tak se to dá už nějakým způsobem skloubit.

Je něco, co jsi přebírala od jiných trenérů a co je tvoje osobní cesta?
Nebylo to tak, že bych něco přejímala, ale člověk spíš jede to, co on kdysi hrál. Trenéři, co začínají, tak hodně řeší útok a teprve po letech přijdete na to, že základ hry je hlavně bránit. Učím se sledování obrovského počtu zápasů, ať to jsou ženy, ale i mužská liga, Euroliga. Tím se učím.

Jak vnímáš kombinaci psychologie? V ženském kolektivu to musí být hodně důležité...
Je to hodně náročné, ale je to tým od týmu. V Hradci Králové jsem měla štěstí na skvělé hráčky, a naopak jsem od chlapů slyšela, že je těžké trénovat ženy. Podle mě ale jsou ženy více týmové, více obětavé a dokážou zaskočit jedna za druhou. Muži hrají více na svoje triko. Na druhou stranu ano, ženy zase všechno rozebírají, mají snahu řídit vztahy. Pokud se tam najde někdo, kdo není povahově čistý, tak tam může udělat nepořádek v týmu. Když se ale sejdou charakterově skvělé holky, tak je to výhoda.

Basketbalová dáma Hejková vypráví o Eurolize, Rusku, i o křivdách. ‚Nepřipouštět si, že je to těžké,‘ říká

Číst článek

Jak je to s organizací realizačního týmu? Je dobré čistě ženský kolektiv nějak rozbít muži, nebo jsi raději, když je to čistě ženský kolektiv?
Moc to neřeším, jestli to jsou muži, nebo ženy. Myslím, že lidé si potřebují hlavně sednout a neřeším, jestli je to žena, nebo chlap.

Jak to vnímají hráčky, jestli je trénuje žena, nebo chlap?
Pro mě je to těžké hodnotit, museli byste se zeptat jich. Když má někdo dlouho ženu, tak je pak rád, že přijde chlap, a když má někdo chlapy, tak je pak rád, že přijde k týmu žena.

Najdou si hráčky s trenérkou lepší vztah, než by se třeba svěřily trenérovi?
Na klubové úrovni asi ano. Nestane se to za rok, za dva, tři, ale holky, co jsem měla třeba 12 let, tak máme nadstandardní vztahy. Všechno vím, některé mají děti, byla jsem na svatbě. Takové vazby jsou celoživotní.

Tvojí vlastní kariéru přerušilo zranění. Kdy sis uvědomila, že bys chtěla být trenérkou?
To jsem si uvědomila mnohem dřív, než se mi stalo to zranění. Ještě když jsem byla v Bruntále a bylo mi okolo 12 let, tak jsem se zastavila v hale a říkám si, že budu trenérka. Bylo to úplně jasné přesvědčení, v tu chvíli jsem to věděla a ten moment si pořád pamatuji. Nevím, jak jsem na to pak myslela dál, protože na prvním místě byla hráčská kariéra, ale když jsem v 21 letech musela skončit, protože jsem měla přetržený vaz v koleni, tak vím, že jsem se s tím vyrovnávala strašně dlouho. Nebyl to rok dva, ale minimálně pět let. Průběžně jsem ale pomáhala trénovat od nějakých 15 let různé přípravky. I když jsem hrála, tak jsem se prostě někam nacpala, protože mě to bavilo.

Když jsi měla takové sklony, měla jsi tendenci do toho trenérce mluvit?
To se bohužel stávalo, ale myslela jsem to vždycky dobře. Na hřišti jsem byla schopná něco změnit, oproti tomu, co nám říkal trenér, a dnes na to nejsem pyšná. Nebylo to ale tak, že bych stála proti němu, to ne, ale v tom momentu na hřišti jsem chtěla udělat něco lépe. Dneska to zpětně vidím, že to není ideální.

Jak moc je pro trenéra důležité mít zkušenosti z aktivní hráčské kariéry?
Dnes, jak je basketbal strašně složitý, tak je to nutnost. Prvního trenéra v Bruntále, který mě trénoval, tak basketbal nikdy nehrál, měl to nasledované a měl obrovské úspěchy. Myslím, že to jde jen na začátku tak do 15 let, ale pak už určitě ne.

Říkala jsi, že ses těžce smiřovala s koncem kariéry. Co tě nakonec zlomilo, že hlava pustila myšlenku, že špičkový basketbal hrát už nebudeš?
Byl to fakt čas. Trvalo to minimálně pět let a možná, až když se mi narodilo v 26 letech první dítě, tak jsem začala mít hodnoty jinde.

Dá se vůbec na konec kariéry připravit?
Když člověk přemýšlí dopředu, tak se připravit asi dá na to, co bude dělat, ale nedá se na to připravit, pokud se to stane nečekaně, třeba úrazem. Ze dne na den to nepřepnete, ale pokud víte dopředu, že bude končit za dva roky, tak se připravit dá.

Trénovala jsi i Hradec Králové, ale teď už máš na starosti jen reprezentaci. Jaký je základní rozdíl v práci pro klub a pro reprezentaci?
Tohle pro mě bude novinka, že nebudu mít klub, ale jen reprezentaci. Každodenní trénink, co jsem loni měla, tak i když to bylo náročné, člověk ke svému životu potřebuje. Každodenní adrenalin na tréninku, při vedení zápasů, ten letos mít nebudu, tak to se obávám, že trenérovi může chybět.

Je pozice reprezentačního trenéra vrchol kariéry, nebo je do budoucna ještě něco jiného, co by tě motivovalo?
Musím se přiznat, že to nikdy nebyl můj cíl. Neměla jsem trenérské cíle, basketbal mě vždy strašně bavil, mohu říct, že ho miluji, ale neměla jsem ani cíl, že budu trénovat nejvyšší soutěž žen, přišlo to přirozeně. Takto jsem nikdy nepřemýšlela, a proto to ani neberu jako vrchol. Mým cílem je prostě dělat basketbal na jakékoliv úrovni.

Utkání hvězd ozdobila návratem Grinerová. Plné hale v Las Vegas předvedla i dvě smeče

Číst článek

Jaký má pro tebe vliv osobnost hráčky pro tvorbu týmu?
Určitě to není tak, že je důležitá jen hráčská kvalita. Na druhou stranu, když budu mluvit o klubové úrovni, nemáte zase takový výběr hráček, abyste u každé řešili, jaká je povaha. Je ale potřeba, aby hráčky, co jsou v týmu, si sedly a podporovala jedna druhou. Nemám ráda hráčky, co si nedají své body, tým vyhraje a ony hodí kyselý obličej, že to není ideální. Je skvělé, že je jedno, co do týmu přinesete, protože někdo je lepší obránce, ale nedá zase body. Tohle všechno, aby si sedlo dohromady, je strašně důležité a aby si hráčky navzájem nezáviděly.

Mluvíš vždy k týmu jako celku, nebo probíhají i osobní pohovory před každým turnajem?
Když je to v reprezentaci, tak je potřeba si s každou hráčkou promluvit před akcí nebo po skupinkách, co se od nich očekává. V klubu je to tak, že většinou jsou porady směrem k celému týmu, ale když je přes rok problém, tak je potřeba si hráčky pozvat jednu po druhé nebo po skupinkách. Určitě je ale důležité s nimi komunikovat.

Vstupují někdy do hry osobní radosti nebo strasti? Poznáš to na nich, když mají radost nebo se nimi třeba rozejde kluk?
Je to poznat. Někdy do haly vstoupí s úplně jiným výrazem, tak si říkám, co se děje. Když je to i druhý den, tak okamžitě musíte zjistit, co se stalo, a zjistíte, že ta hráčka má třeba nemocného psa a úplně ji to vyřídilo. Je to ale zvláštní, protože třeba já, když jsem měla nějaké starosti mimo, na hřiště jsem to netahala, šla jsem se tam odreagovat a zapomněla na starosti mimo. Pak jsem ale zjistila, že 90 procent hráček to má úplně jinak a vezme si to s sebou, nedokáže to zahodit. Tohle tam rozhodně je a většinou to poznám.

Jsi spíš přísná trenérka, nebo jejich kamarádka?
Rozhodně nejsem kamarádka, ale v žádném případě tam není direkce a velká přísnost. Jsem velký demokrat a mám k nim důvěru, že vždycky na hřišti podají stoprocentní výkon v oblasti nasazení. Vždycky říkám, že jsme tu všechny pro jeden cíl, a to je vyhrát. Vůbec neberu v úvahu, že by někdo tomu nedal všechno. Pak jsem ale maximálně zklamaná, když zjistím, že to tak nebylo, ale dopředu tu důvěru mám. Jsem určitě demokrat.

Souvisí talent hráčky s inteligencí?
Úplně s inteligencí ne, ale rodí se hráčky s lepším herním vnímáním. Nemusí mít třeba dobré výsledky ve škole, ale na hřišti taktiku pojímají velmi dobře. Pak jsou naopak ty, co studují vysoké školy a herní myšlení takové nemají. Říkám tomu herní inteligence, která se neslučuje s tou životní.

Jsi hodně na cestách, sleduješ zápasy, jsi s kolektivem. Jak relaxuješ?
To je docela velký problém, protože mám problém vypnout hlavu. Když jsem o víkendu na chalupě, což je pro mě ten nejlepší relax, tak je pro mě strašně složité si hodinu nevzpomenout na basketbal. S tím mám problém a to bych se potřebovala trochu naučit.

I hodinu máš problém nemyslet na basketbal?
Ano, to mám problém.

Když si sedneš třeba s kávou, tak co se ti honí hlavou?
To, co nás čeká, jaký bude kádr, jak co zahrát. Pořád se mi ty myšlenky vrací. Přítel už to pozná, podívá se a říká, ať na to přestanu myslet a já vůbec nevím, jak to pozná.

Těší tě tohle přemístění o sportu, který miluješ, i ve volném čase?
Netěší, protože vím, že je potřeba vypnout a celý den si na basketbal nevzpomenout, to by bylo super.

Tvé děti taky sportují, ale neskončily u basketbalu. Má to nějaký důvod?
Můj exmanžel hrával fotbal, takže Matěje jsme tahali od narození v kočárku na fotbal, takže neměl chudák na výběr. Dcera do 12 let basketbal hrála, protože si taky myslela, že musí, i když nemusela, protože od mala hezky tancovala. Pak přišel ale bohužel taky úraz kolena a pak se teprve vrhla na tancování a byla úspěšná.

Až budou jednou třeba vnoučata, bavilo by tě trénování malých dětí i v rámci rodiny?
Určitě by mě to bavilo, budu je sledovat, ať si vyberou jakýkoliv sport. Je potřeba si vybrat sport podle toho, na co mají talent, což není tak jednoduché. Když máte talent, tak vás to i baví. Nejtěžší je najít si sport, kde bude úspěšný a bude mu činit radost.

Na co by ses koukala u malého dítěte, abys zjistila, na co má talent?
To je těžké poznat, nejsem odborník. Doufám ale, že podvědomí a osud nakonec přivede to dítě tam, kde je jeho cesta.

Taky jsem se o tobě dočetla, že kvůli nabitému programu nestíháš dovolenou?
To je rok od roku. Někdy se stane, že ano. Stalo se, že jsme skončili 30. dubna a 2. května začínala příprava reprezentace, mistrovství Evropy skončilo 30. července, pak 1. srpna začínala příprava s klubem. Jsou ale roky, kdy to je jednodušší a mám tam 14 dní.

Takže 14 dní na to, abys v klidu přemýšlela o basketbalu?
Nerada, ale asi to tak zase bude.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít