Splnil jsem si vysněný cíl, říká Houser o medaili ze Světového poháru. Na snowboard přešel od fotbalu
Hostem pondělního pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byl snowboardcrossař Radek Houser. Jak si užil sezonu, ve které zajel životní závod, když na Světovém poháru obsadil třetí místo? V čemu mu pomáhá tým, kde je hlavním tahounem Eva Adamczyková? Kdy se naplno rozhodl, že dá přednost snowboardcrossu před fotbalem?
Na zlato Michala Novotného z roku 2009 jsi navázal až ty letos v Kanadě. Jak vstřebáváš ten úspěch v podobně bronzové medaile?
Stále a pořád. Je to nával emocí a myšlenek, co se mi honí hlavou. Je to něco, čeho jsem chtěl vždycky dosáhnout, a proto jsem se snowboardcrossem začal. Pro celý tým okolo trenéra Marka Jelínka to musí být nepředstavitelné, ta doba, co uplynula od zlata v roce 2009. Já to vnímám z pozice sportovce, který dělá vše pro to, aby dosáhl vysněného umístění. Já v roce 2009 ani nevěděl, že snowboardcross je, já s ním začal až v roce 2017. Pro mě je to i cennější, že jsem přispěl do historie disciplíny a zase ji trochu zviditelnil.
Jaké byly v Kanadě podmínky. Sedlo ti to?
Podmínky byly super, hlavně v závodní den. Den předtím se míjel vítr se sněhem. Mně jízdy od začátku nevycházely podle představ a hlavou se mi honily myšlenky, že třeba upadnu. Byly tam překážky, které byly o dost větší než na předchozích Světových pohárech. Šlo o to, jestli překážku přejedeš, nebo na ni spadneš. To se mi stalo v první kvalifikační jízdě. Nakonec jsem to jel zpočátku trochu opatrněji, tak se vše povedlo. Podmínky nám sedly i do mázy a servisman Tomáš Kašpar předvedl super výkon, snowboard jel parádně a já mohl soupeřit s těmi nejlepšími a bylo to jen na mně. Začalo to vycházet od semifinále, kde jsem od startu do cíle vedl, přestal dělat chyby a bylo to super.
Očekávání před finále tedy nebyla příliš vysoká?
Když už jsem se dostal do finále, tak jsem věděl, že jedno místo mě dělí od pódia. Nepřemýšlel jsem nad tím, že chci vyhrát, ale nad jízdou předtím, že když předvedu stejnou jízdu, tak mohu uspět. Od startu se to dařilo, byl jsem druhý, nakonec mě předjel jen jeden kluk. V cíli to bylo těsné, ale o to cennější a pro mě výhra v ten den.
Nemohu si nevšimnout tvých blonďatých vlasů. Tvůj tým si dal sázku, že se obarvíte, pokud to cinkne v sezoně. Byl někdo proti?
Nikdo zásadně proti nebyl, bylo to kolektivní rozhodnutí, když jsme seděli uprostřed sezony v Gruzii u večeře. Věděli jsme, že je to blízko, kluci mají šanci, protože Kryštof Choura ve Svatém Mořici byl ve finále a dojel čtvrtý. Začali jsme vymýšlet nějaké hecování, že si něco provedeme. Pro nás je to výzva, když jsme motivovaní, že do toho jdeme všichni, tak v tom nebude nikdo sám, ale obarvíme hlavu všem. Nikdo se necukal, ale nevím, jaké to mělo ohlasy u ostatních. Dcera od servisáka nebyla moc šťastná, ale už si prý zvykla. Byl jsem ještě u kadeřníka, dal mi to do pořádku, tak je to snad lepší.
Snowboardcrossařku Adamczykovou čeká dovolená v zámoří, celý tým překvapil vlasy na blond
Číst článek
Medaile u mužských snowboardcrossařů necinkla 15 let. Dokázal bys popsat důvod, proč se tak dlouho čekalo?
Popravdě nevím, jestli mám dostatek zkušeností z historie, protože jsem začal až o dost později. V mužské kategorii na světové úrovni jsou jezdci hrozně vyrovnaní. I příliv mladých jezdců tvoří velkou konkurenci a závody, až na pár výjimek, jsou jak na horské dráze. Věřím, že to byla buď smůla, ale netuším, co se vše mohlo stát. Vyrovnanost mezi závodníky, kdy musíte počítat s tím, že do vás může někdo narazit a nespoléháte jen na vlastní schopnosti, tak je hrozně neovlivnitelná. Tyhle věci nejdou předpovídat a mohou zamezit v dalším postupu. To je asi jedna z příčin dlouhé doby bez medaile. I ta doba prospěla k vyvinutí techniky a nebylo to zbytečné. Dá se od toho krásně odrazit a využívat věci, co jsme vyvinuli.
Jako třeba?
Používáme nové techniky při přejíždění překážek. Hodně využíváme práci paží, hodně se pracuje s těžištěm. Dříve byly i tratě daleko složitější a víc se chybovalo. Teď, jak jsou trochu problémy se sněhem, tak se dělají jednodušší a jezdci dělají daleko méně chyb a vyrovnává se to. Je to o rychlosti. Když je dostatek prostoru, tak jsou tratě delší. Občas trať jezdci sedne a občas vůbec. Na jednom závodě bylo pár závodníků v malém velkém finále a ve druhém závodě se skoro nekvalifikovali. Konkurence je velká.
Rozdíl v trati udělá tolik, že by se to dalo porovnat s tenisovým zápasem na antuce a na trávě?
Čím větší překážky a čím větší jezdec, tak je pro něj jednodušší je zdolávat. Nižší jezdci jsou lepší na malých a rychlých věcech. Trenér říká, že je to znatelný rozdíl, a vidím to taky tak. Když jsou věci menší, tak stíhají dobře a jsou rychlejší než ti vysocí.
Jsou v týmu nějací další kluci, kteří budou schopni konkurovat?
Teď jsme to poskládali do toho tria. Ještě nám jeden kluk chybí, Matouš Koudelka, ten je po zranění a přidá se k nám. Fungujeme tak dobře, absolvovali jsme spolu hodně soustředění a i to nás posouvá, že je nás víc a doháníme se. Sdělujeme si zkušenosti a dojmy a to nás hodně posouvá. Tahle sezona byla výsledkem, že jak Jan Kubičík tak Kryštof Choura si zajeli své životní výsledky ve Světovém poháru.
A pomůže spolupráce s Evou Adamczykovou?
Určitě. Když jsem začínal, tak jsem od Evky hodně čerpal a byly doby, kdy mě Evka předjížděla. Ona má techniku tak vytříbenou, že se od ní dá hodně okoukat. Mně osobně hodně pomohla, když jsem nakoukával techniku, co po mě chtěl trenér, tak jsem koukal na Evku, abych si to zpracoval a dokázal to použít.
Na síti
Svého hosta se ptá bývalá tenistka, stříbrná medailistka ve čtyřhře z LOH 2012 v Londýně a dvojnásobná grandslamová šampionka ve čtyřhře Andrea Sestini Hlaváčková. Poslouchejte každý čtvrtek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
Radku, patříš mezi nejúspěšnější české snowboardcrossaře. Popiš mi tvé začátky na prkně.
V jednu dobu, kdy to začalo hodně frčet, tak jsem to chtěl vyzkoušet. Do té doby jsem hrál fotbal a jezdil na lyžích, to mi bylo tak 12 let. Začal jsem jezdit s pevným vázáním, s lyžákama a chytlo mě to. Do 18 let jsem kombinoval fotbal s lyžováním, tak jsem se věnoval snowboardingu jen bokem. Kolem 21. roku jsem zjistil, že mě fotbal tolik nenaplňuje a s lyžováním skončil už dříve. Zalíbila se mi disciplína snowboardcross a můj táta, který je funkcionář ve svazu, tak se zná s trenéry Markem Jelínkem a Petrem Knappem. V domnění, že mě pošle, abych načerpal zkušenosti v Jeseníkách, tak nečekal, že mě to tak chytne. Začal jsem s nimi jezdit, viděli potenciál, ale nebylo to se mnou jednoduché. Z fotbalu i z lyží jsem měl dobrý základ pro nové pohyby.
Táta byl i lyžařský trenér, ne? A lyže tě nechytly?
Ano, trénoval. Lyže mě chytly, lyžoval jsem do 18 let na republikové úrovni. Jednou jsem byl dokonce v celkovém žebříčku na šestém místě. Moc mi to ale nesedělo, byl to moc velký dril. Táta byl můj osobní trenér, a ne že by panovala nějaká nevraživost, ale dal jsem se na snowboarding. Teď už si z toho dělá legraci a říká nám ticháči, že máme ticho v hlavě.
Jak se ti hodí průprava z fotbalu ve snowboardcrossu?
Kombinoval jsem hodně fotbal a lyžování a tím, že to jsou sezonní sporty, tak se to doplňovalo. Po zimě jsem trochu strádal ve fotbale, protože mi chyběla příprava s balonem a jiná lokomoce taky hrají roli. Fotbal, jak je založený na běhání, změny směru, dynamika, často se to prolíná s atletikou, tak to je dobře propojitelné do snowboardcrossu. Řešíme s trenéry, že dynamika je v tom sportu rozhodující. Když chce být sportovec úspěšný, musí být dynamický.
Jak často si teď jdeš zakopat?
Teď jsem byl asi po roce a půl. Na soustředění si občas kopneme. Po sezoně jsem se vrátil na pár dní do rodného Třebíče a kluci mi minulý rok k narozeninám dali přestup z třebíčského klubu do Stařeče, to je taková vesnička. Byl jsem na přátelském zápase, hrál jsem asi 70 minut a bylo to super, ale hrozně náročné. Vůbec jsem si neuvědomil, jak dokopaný a dolámaný můžu po fotbale být. Po víkendech mě vždycky bolel celý člověk, ale bylo to fajn, zakopal jsem si zase s kámošema.
Trenér snowboardcrossařů Jelínek: Eva nám dala prostor, aby letos v sezoně vynikli i ostatní členové týmu
Číst článek
Jaké jsou v Česku podmínky pro snowboardcrossaře?
Pokud bych se chtěl měřit se zahraniční konkurencí, tak nejsou úplně ideální. Střediska jsou zaměřené hodně pro rodiny s dětmi, což je fajn. Nejsou ale asi prostory pro výstavbu tratí, protože prostor a množství sněhu a to je v posledních letech problém. Střediska jsou ráda, že si zasněží sjezdovky, aby mohla vůbec fungovat a málokdy se stává, že je něco pro nás. Skiareál Dolní Morava funguje velice dobře a každoročně nám vychází vstříc. Je to vlastně jediné středisko, které nám umožňuje trénovat. Už má za sebou i pořádání několika evropských pohárů a FIS závodů. Díky tomuto středisku můžeme něco natrénovat i u nás, ale většinu času trávíme v zahraničích na ledovcích.
Kde nejčastěji?
Teď se nám osvědčilo středisko Les de Alpes ve Francii. Jezdíme tam na jaře a bývá tam první Světový pohár. Loni se nám podařilo vycestovat do Austrálie, to bylo taky super...
Do Austrálie na hory?
Ano, tak jsem si říkal, kde je tam budeme hledat, ale nakonec jsme je tam našli.
Ty podmínky sněhové, které se nejen v Česku zhoršují, se mění. Slýcháš ve vašem sportu nějakou novelizaci, jak to uchopit? Co by se dělo, kdyby sníh vůbec nebyl?Zatím jsem nic neslyšel. Dělám si z toho legraci, na instagramu kolují videa, že v Peru je jezdec, který jezdí i závody v Evropě, tak tam má půjčovnu snowboardů a dělá překážky na písku. Teoreticky je tam určitá šance, ale já doufám, že se to nestane. Bez sněhu si nedovedu představit, že bychom fungovali. Teď frčí docela i zimní haly, kde jsme trénovali loni v Madridu. Španělský tým postavil startovní sekci a určitě je taková varianta taky dobrá. Jeden kluk, co se stará o mládež, tak jezdil do Nizozemska a zjistil, že tam to má super podmínky pro letní přípravu, aby děti strávily nějaký čas na sněhu. Není tam moc lidí a je to docela levná varianta.
Takže ta slavná sjezdovka v dubajském nákupním centru nebude raritou?
Už není ojedinělá a začínám slýchat o dalších, které existovaly, ale nikdo o nich nevěděl.
Je pravda, že se čeští fanoušci možná dočkají Světového poháru na Dolní Moravě?
Je to tak, taky doufáme a doufáme, že hlad po medailích bude jak z mé strany, tak i Johnyho a Kryštofa, protože schopnosti na to máme. Když si vše sedne, tak jako v Kanadě, tak můžeme ještě překvapit lepším umístěním. Co se týče Světového poháru na Dolní Moravě, tak je to dlouho očekávaná akce z naší strany. Hovořilo se o začátku ledna, ale ještě to není potvrzené. Snad se to vyvede a čeští fanoušci nás budou mít příležitost vidět naživo. Sport v televizi je fajn, ale atmosféra v cílovém prostoru, abyste zjistili, jak to funguje, tak z pohledu fanouška je to super příležitost.
Bylo by to pro domácí závodníky výhodou?
Určitá výhoda to je. Ukazuje se, že závodníci z pořadatelských zemích se dobře umísťují. Tam, kde se pořádá závod, tak probíhá trénink. My trať na Dolní Moravě známe, i sněhové podmínky, takže nás servisák bude lépe připraven, než když se jede do zahraničí. Je to domácí prostředí, cítíte se uvolněně, opadne stres, že cestujete někam, je ve větší fyzické pohodě.
Před třemi lety už měl Světový pohár na Dolní Moravě být, ale nestalo se tak kvůli covidu. Jak moc to tehdy zamrzelo a proč to trvalo tři roky?
Zamrzelo to určitě. Je tam spoustu okolností, které hrají roli, jestli se uskuteční. Hlavní důvod je areál, ten to musí být schopný zabezpečit. V resortu na Dolní Moravě probíhají rekonstrukce a doufám, že se to povede. Byly tam dva Evropské poháry a tohle bude další meta, aby se to ještě víc zpopularizovalo.
Jaké je tvoje zkušenost z olympiády v Pekingu?
Pro mě byl celkový ten proces hrozně rychlý. Na závodech na Dolní Moravě jsem byl na lanovce, měl jsem uprostřed závodů, měl jsem u sebe telefon...
Uprostřed závodů můžeš mít telefon?
Zrovna nám sváželi bundy a jak se člověk obléká, tak jsem to nevnímal. Na lanovce byl čas, volal mi Marek Jelínek, tak jsem to zvedl. Začal zjišťovat, jestli mám splněná kritéria, abych mohl jet na olympiádu. Byl jsem zmatený a ptal se proč a on říká, pojedeš na olympiádu. Jan Kubičík si nešťastně zlomil kotník na sjezdovce, takže se hledala náhrada, měl jsem splněná kritéria a mohl jsem zaskočit. Začalo se řešit, kdy mám odjet, kde být a kde se nechat otestovat na covid. Vše se povedlo, objel jsem doktory a odletěl jsem. Po příletu přišli znova doktoři, pak z olympijského týmu a začali mi vysvětlovat, že mě otestovali pozitivně a našli hraniční hodnotu. Otestovali mě ještě jednou a zase tam byly ty hodnoty. Tím můj olympijský sen zničehonic skončil, protože mě pak odvezli na hotel, kde mě ubytovali do karantény a tam bylo pravidlo, že po třech po sobě jdoucích testech, které budou negativní, tak mě mohou pustit. Po příjezdu na hotel mě otestovali, to byl první negativní test.
Hned po příjezdu? A nemohli tě vrátit?
Bohužel ne. Další den, to jsem byl taky negativní a ten poslední den, kdy se jel závod, to byl můj poslední testovací den, ale výsledky byly se zdržením...
To je jak špatný film...
Ano, ani jsem nevěděl, kde jsem, a byl jsem rád, že mám alespoň kontakt s lidmi z Olympijského výboru. Skončil závod a druhý den mi řekli, že můžu letět domů, protože týmový závod s Vendulou Hopjakovou nemohl být, protože ona si zlomila ruku.
Nebylo ti to přáno...
Ne, nebylo mi to souzeno. Pak mi zbylo jen si sbalit nevybalené věci a letět domů.
O to větší musí být chuť na další olympiádu, ne? Jaká je šance českých snowboardcrossařů se tam dostat?
Kdyby se už počítala tahle sezona, tak bychom mohli jet všichni tři a to by bylo super.
Bylo by to možné?
Ano, protože na národ jsou čtyři místa ve startovním poli. My jsme v pořadí s Kryštofem do třicítky, Johny je 35. Kritéria bychom pro letošek splnili, ale ta nadcházející sezona může být úplně jiná. Konkurence roste i co se týče mladších jezdců. Spoustě z nich je 19 až 20 let a dostávají se docela do popředí. Máme ale na to schopnosti a prostředky, abychom se tam mohli podívat všichni
A kvalifikační sezona bude ta příští, nebo přespříští?
Ta příští 2024/2025. V roce 2025 bude mistrovství světa ve Svatém Mořici, takže během toho probíhá kvalifikace a částečně probíhá i na podzim 2025, kdy se dá dokvalifikovat.
