Na stopě československých legionářů: bitva o Kazaň, boj o přístup k Moskvě i ruský státní poklad
Přesně před sto lety, na začátku září 1918, svedli českoslovenští legionáři spolu s ruskými bělogvardějci bitvu o Kazaň. Ze strategického hlediska byla jednou z nejdůležitějších epizod bolševické revoluce a občanské války. Kdyby Rudou armádu porazili, otevřela by se jim cesta na Moskvu. Obě skupiny ale nakonec prohrály a musely ustoupit na východ. Po jejich stopách pátrají v rámci seriálu Sto let československých legií reportéři Českého rozhlasu.
Do jednoho z hlavních míst kazaňské bitvy, vesničky Dolní Usloň, musíme lodí. Malá plavidla odplouvají z kazaňského říčního přístavu několikrát denně a míří na protější břeh řeky Volhy. Ta je kvůli přehradě značně rozlehlá, a tak nám cesta trvá skoro půl hodiny.
Vystupujeme u starého dřevěného mola, které zažilo ještě zlaté časy lodní dopravy na Volze. Tehdy lodě s pasažéry pluly po celém toku až do Kaspického moře, protože řeka byla vedle železnice prakticky jediným způsobem dopravy.
Když přišla revoluce a občanská válka, říčních kutrů se zmocnili bojující strany, legionáře nevyjímaje. Na paluby natahali děla a kulomety, a lodě tak sloužily jako improvizovaná bojová plavidla.
V Dolním Usloni čeká historička Angelika Rejstová, která toho o vesnici a sto let starých událostech ví snad nejvíc. „Místní lidé mají v paměti, jak legionáři prošli ve vojenské formaci vesnicí a obsadili Kazaň. Místní byli zvyklí na život za cara a vůbec nechápali, co se kolem nich dělo,“ ukazuje dochovanou fotografii českých legionářů pochodujících mezi nízkými chaloupkami.
Začalo to nečekaným úspěchem. Před 100 lety vznikl sbor Československých legií
Číst článek
Například legionář Jan Dvořák v pamětech vzpomíná, že tu žili muslimští Tataři a obě strany měly zpočátku strach. Po pár dnech se ale oťukali a legionáři u Tatarů kupovali potraviny, hlavně sýr.
Památník
Jdeme pořád do kopce, kolem domků, z nichž některé jsou vystavěné ještě podle staré receptury: ze dřeva, kamenů a malty s příměsí mléka a vajíček. Jsou tak prý skoro nezničitelné. Mnoho původních staveb se ale nedochovalo, protože po stavbě přehrady už po druhé světové válce se několik spodních řad domků muselo přestěhovat nahoru do svahu.
Nakonec se celá naše skupinka vyškrábala na horu Sokolku, až k památníku československých legionářů. Jsme rádi, že tu s sebou máme paní Angeliku, nic totiž není značené a někteří naši čeští předchůdci bloudili v kopečcích nad řekou Volhou celý den.
Památník, jehož autorem je akademický malíř Pavel Holý, věnovala v roce 2013 Československá obec legionářská ve spolupráci s odborem pro válečné veterány českého ministerstva obrany 59 legionářům padlým v bitvě o Kazaň. Už ho ale stihl někdo počmárat.
„Vandalové se nezastaví před ničím,“ kroutí hlavou paní Angelika. Některé památníky ale dopadly hůř, například ten v bajkalském Kultuku má uraženou hlavu. V Samaře zase už léta stojí jen podstavec a místní úřady odhalení pod různými záminkami všelijak zdržují.
Ztracená cesta na Moskvu
V srpnu se tu československé jednotky Kazaně zmocnily překvapivým útokem. Postupovaly spolu s armádou takzvaného Komuče – ústavodárného shromáždění neboli prvního protibolševického kabinetu vzniklého v nedaleké Samaře. Velel generál Vladimír Kappel. Nejtěžší boje tehdy probíhaly právě na vrcholku, který dostal jméno po sokolech, které zde předci zdejších obyvatel užívali k lovu, v minulosti odsud také bandité přepadali lodě plující kolem.
Kromě památníku tu jsou ještě viditelné stopy po zákopech a betonový podklad, který sloužil k uchycení dalekonosného děla ostřelující Kazaň a blízkou železnici. Podle Angeliky Rejstové právě tady rozhodla bitva o Kazaň.
„Lenin pak poslal telegram, že hora musí být libovolným způsobem dobita, věc si vzal pod kontrolu sám komisař pro vojenství Lev Trockij a nakonec bílí skutečně ustoupili,“ říká Rejstová. Bolševici tehdy útočili doslova z vody, ze země i ze vzduchu, tedy z lodí na Volze, na břehu a házeli bomby a granáty z letadel. Legionáři a bělogvardějci nakonec ze Sokolky ustoupili a 10. září 1918 ztratili Kazaň úplně.
Rudí si oddechli, protože v opačném případě by se jejich nepříteli otevřela cesta po železnici na Moskvu, kde mohli být za jediný den. A kdo ví, jak by potom dopadla celá jejich revoluce. Podle kazaňského historika Alberta Valiachmetova, který se československou účastí v ruské občanské válce dlouhodobě zabývá, využila účasti legionářů v této operaci bolševická propaganda.
„Mohla tvrdit, že legionáři lžou o tom, že se chtějí jen přemístit na východ a ze země odjet. Tohle byl postup západním směrem a sovětští propagandisté měli munici, že Čechoslováci jen maskují své plány a útočí na Moskvu s cílem převzít moc,“ říká Valiachmetov.
Replika vlaku československých legionářů vyrazila na svou pouť po Česku
Číst článek
Jak to bylo s pokladem?
V Kazani pak začal další a zřejmě největší česko-ruský spor kolem působení československých legií, kauza ruského zlatého pokladu, který při ústupu vzali Čechoslováci sebou.
„Šlo o zlato a další cenné materiály, nominální hodnota se cení na 650 milionů rublů ještě ve starých cenách. Vrátilo se jen 409 milionů. Třetina se ztratila, mluví se o vyvezení za hranice nebo o tom, že tato částka byla použita jako výplata spojencům za uniformy a zásobování,“ říká Valiachmetov.
„Bylo tam zlato v bedničkách i obyčejných vojenských batozích, a po celou dobu ho střežil hlavní účetní Nikolaj Petrovič Kuljatko,“ vzpomínal v roce 1970 legionářský velitel 10. pluku Mikuláš Číla, který pak zlato předával bolševikům. Jeho slova jsou zaznamenána na archivní nahrávce Českého rozhlasu.
„Neztratilo se nic, ani zrnko zlata, ani dukát zlata, bylo to předáno za naprosto korektního styku se sověty, za přátelského a korektního styku mezi námi,“ dodal Číla.
Přesto se o celou věc dodnes vedou spory. Téma zlatého pokladu stále láká ruské novináře a dokumentaristy a dnes se možná s ještě vyšší četností objevují materiály, které Čechům krádež části ruského zlatého pokladu vyčítají. Historii jako takové, stejně jako českým vztahům s Ruskem by prospělo, kdyby se celou věc podařilo objasnit. Otázkou je, jestli k tomu je na obou stranách dostatek vůle.
Článek je součástí série reportáží, které na stanici Český rozhlas plus mapují cestu československých legionářů hlavně v evropské části Ruska. Zatímco současný tým Českého rozhlasu Ivan Studený, Martina Pouchlá a Alexej Maximov se zaměřil spíše na dění na Transibiřské magistrále, Šárka Kuchtová a Tomáš Vlach zmapovali formování legií v ukrajinském Kyjevě, dění v Penze, kde bolševici agitovali do rudé armády a Češi tu bojovali proti Čechům i boje o Samaru a drtivé české vítězství v bitvě u Lipjag. Dále pak boje o Simbirsk a Kazaň, stopy internacionalisty a spisovatele Jaroslava Haška, dění na uralské frontě a osobnosti českého generála Radoly Gajdy a ruského kontroverzního vládce Alexandra Kolčaka. Návštívili i Jekatěrinburg, Krasnojarsk, Irkutstk a Bajkal a zajeli do sibiřské Čity za vnučkou legionáře Jana Šerého.
