Smrt zastřelením může být i příjemná, jako by vás švihli bičíkem, popisuje rozhlasák invazi v roce 1968
Jaká je česká zkušenost s Ruskem a Sovětským svazem ve 20. století? Otřesná. Gulagy, rozčarování, zklamání, otroctví, vojenské násilí, lži a vydírání. Výstižně popsal své zkušenosti ve zpravodajském hlášení z roku 1946 štábní kapitán pěchoty Ludvík Souček: „Společným znakem všech ruských pracovníků jest, že nedovedou dobře pochopit, že se u nás musí říditi platnými zákony… Mám dojem, že toto nepochopení vyvěrá z jiných zvyklostí v SSSR.“
Rozhlasový dokument Příběhy 20. století k 55. výročí srpnové okupace přináší nejen historickou rekonstrukci srpnových událostí 1968, ale i vyprávění pamětníků, kteří o české zkušenosti s Ruskem, respektive Sovětským svazem mají co říci. Zazní vzpomínky lidí, kteří byli zraněni sovětskými vojáky nebo se stali svědky násilí ze strany Rudoarmějců.
Znakem ruských pracovníků jest neúcta k zákonům, varoval po válce český zpravodajský důstojník
Dne 20. srpna 1968 kolem 22.00 vysílal rozhlas zprávu: „Nakonec strohé oznámení z cestovní kanceláře mládeže. Její partnerská organizace sovětský Sputnik zrušila bez udání důvodů příjezd dalších skupin sovětské mládeže.“
Za necelou hodinu kolem 23.00 bylo Československo přepadeno Sovětským svazem. V noci na 21. srpna budilo obyvatele ze spánku takřka nepřetržité hučení letadel a burácení tanků. Mnozí si mysleli, že jde o bouřku nebo vojenské cvičení.
Do Československa vtrhla vojska pěti zemí Varšavské smlouvy s půl milionem vojáků a šesti tisíci tanky ze SSSR, Maďarska, NDR, Polska a Bulharska. Na politickém školení jim sovětští velitelé vysvětlili, že „jedou zachraňovat bratrskou zemi, kterou prý přepadli imperialisté ze Západu“.
Lidé nasazovali životy
Vyděšení a zmatení obyvatelé vycházeli do ulic, hrozili na vojáky pěstmi, skandovali hesla volající po svobodě, snažili se vojákům vysvětlovat, že jsou okupanti, ulice zaplavily tisíce plakátů.
Jsou popsané tragické osudy, kdy si lidé stoupli před vojenská vozidla a vlastními těly bránili jejich průjezdu. Vojáci zastavili, ale na rozkaz velitele pak protestující přejeli. Stovky lidí mířily k budově rozhlasu. Z vysílání zaznívaly výzvy ke klidu.
Rozhlas takřka nepřetržitě informoval o situaci, vysílal stanovisko vládnoucí komunistické strany, která invazi odsoudila jako nezákonný a nepřátelský akt. Pokyn k obraně země vydán nebyl, protože velení armády prohlásilo: „Vojenská obrana naší země je zcela nemožná.“
Největší střety mezi obyvateli země a okupačními vojsky probíhaly právě před rozhlasem. Od brzkého rána protestující, převážně mladí lidé, stavěli před budovou rozhlasu barikády ze všeho, co bylo v dosahu, včetně tramvají a nákladních vozidel. Sovětské tanky překážky prorazily a vojáci do davu stříleli ze samopalů.
Jeden z obránců barikády vyšplhal na tank a začal mávat československou vlajkou. Řidič se ho neúspěšně snažil setřást manévry se svým strojem. Nakonec byl tento člověk podle nepotvrzených pramenů zastřelen sovětskými vojáky. Kdosi krumpáčem prosekl jednomu tanku nádrž s naftou a tank zapálil. Hořely i okolní domy.
Není známo, kdo pustil do davu nákladní auto, které zranilo desítky lidí, několik lidí zabilo. Sověti vstoupili do budovy rozhlasu a hledali, odkud se vysílá. V rozhlasovém archivu se zachovaly dojemné výkřiky redaktorů ze studia: „Loučíme se s vámi, toto budou asi poslední slova. Slyšíme střelbu…“
‚Ruky věrch!,‘
26letý Jiří Kolda pracoval na ministerstvu dopravy. V noci z 24. na 25. srpna 1968, během okupace Československa sovětskými vojsky, měl noční službu na dispečinku. Ministerstvo obsadili sovětští vojáci, hledali zbraně.
Do kanceláře, kde klimbal pan Kolda, vstoupil sovětský voják se samopalem.
„Když řekl: ‚Ruky věrch, sjuda, sjuda,‘ věděl jsem, že ho mám následovat. On udělal neuvěřitelnou chybu. Místo aby šel za mě, začal přede mnou ustupovat. Zády narazil do rohu stolu. A protože měl prst na spoušti, nataženo a odjištěno, tak v křeči zmáčkl spoušť a z jednoho a půl metru směrem na mě vypálil dávku ze samopalu,“ vzpomíná Kolda.
„Podle stop a nábojnic, co se našly, to bylo asi patnáct dvacet ran. Pro mě bylo obrovské štěstí, procházel jsem dveřmi, a abych se do nich s nataženýma rukama vešel, trochu jsem se natočil. Tak mi rány vešly do hrudníku pod hrudní kostí, ale vyletěly ven, i když centimetr od srdce. Měl jsem roztříštěné žebro. Jak jsem padal, zachytil jsem střelu do ruky, prostřelil mi paži, z toho mám následky. Strašně jsem samozřejmě zařval. Bolestí, úlekem,“ popisuje a pokračuje:
„A můžu potvrdit to, jak se říká, že člověku se v takové chvíli odvine nazpátek celý život od toho okamžiku až na první vzpomínky z dětství. Ztratil jsem vědomí, dopadl na kolena, vrazil do kancelářské skříňky, a tím pádem se probral. Jinak musím říct, že smrt zastřelením může být celkem příjemná a bezbolestná, je to jako by vás někdo švihl bičíkem. Ostrá palčivá rána, ale vlastně necítíte bolest.“
„Pak jsem se probral: Tak fajn, žiju. Ruku jsem si dal před ústa, zkusil jsem zakašlat, zkoušel jsem, jestli nemám v ústech krev. Pořád jsem si říkal: Oni odejdou, otec je lékař, já se doplazím k telefonu a zavolám pomoc. Jen jsem zaslechl, jak tam vletěl nějaký jiný voják, asi důstojník. Ten ruský vojáček asi věděl, že udělal chybu, tak řekl: On mě napadl se zbraní v ruce,“ popisuje své těžké zranění Jiří Kolda.
Sovětští vojáci ho pak odvezli do parku Stromovka, kde jej nechali několik hodin bez pomoci. Až když se po Koldovi začali ráno shánět kolegové z ministerstva, ošetřili ho v polní nemocnici a dovolili, aby pro něj přijela česká sanitka.
135 lidí zavražděno
Během srpnových dní zemřelo 135 bezbranných lidí, zemřeli při dopravních nehodách zaviněných okupanty, zastřeleni nebo přejeti vojenskou technikou a podobně. Nejmladší měl dva roky, nejstarší 82. Stovky lidí byly raněny.
Dne 27. srpna se vrátili z Moskvy političtí představitelé země, kteří podepsali takzvaný moskevský protokol. Popřeli ideu pražského jara a přijali „internacionální bratrskou pomoc SSSR“. První tajemník ÚV KSČ Alexandr Dubček pak vystoupil v rozhlase s poraženeckým projevem.
„Najdeme prostředky, které povedou k normalizaci poměrů… Musíme dbát, aby situaci nevyužily takové síly a tendence, kterým je cizí socialismus,“ prohlásil.
Sovětská vojska zůstala na území Československa více než 20 let až do roku 1990, poslední vojáci odešli v červnu 1991. Komunisté znovu zavedli cenzuru, uzavřeli západní hranice, zrušili nezávislé spolky, přijali takzvaný pendrekový zákon, provedli čistky, nutili obyvatele, aby přijali fráze o „bratrské pomoci“, obrovskou moc opět získala Státní bezpečnost. Nastalo období, které nazýváme „normalizace“.
