Litomiský na Borech zachránil Havla. Po kriminálu šel do boje s režimem jako mluvčí Charty 77
Jana Litomiského v roce 1981 odsoudili na tři roky za podvracení republiky. Putoval na Bory, kde při výměně prádla klábosil např. s Jiřím Dienstbierem a Václavem Havlem, potkával se s Dominikem Dukou. Jednomu z nich zachránil život. Přinášíme druhý díl Příběhů 20. století o Janu Litomiském.
Jan Litomiský zachránil život v únoru 1983 Václavu Havlovi. Havel se s vysokou horečkou a zápalem plic dusil na vězeňské marodce, shodou okolností se tu léčil s lehkou virózou i Litomiský a ten ztropil před bachařem scénu, aby vězně Havla okamžitě převezli do nemocnice. Havel se už do vězení nevrátil, byl ze zdravotních důvodů předčasně propuštěn.
Litomiský na Borech, kde zachránil Havla. Po kriminálu šel do boje s režimem ještě ostřeji jako mluvčí Charty 77
Osmdesátiletý Jan Litomiský žije od svých 22 let na Vysočině v obci Vyskytná u Pelhřimova. Obývá krásný dům, bývalou dostavníkovou a četnickou stanici, která chvíli za komunismu sloužila jako škola, kancelář národního výboru, obřadní místnost pro svatby. Soudruzi usoudili, že dům je pro jednu rodinu moc velký a část si prostě zabrali.
Od konce 60. let sem přijížděly desítky lidí, disidentů – oponentů komunistického režimu. Máničky, undergroundoví hudebníci, písničkáři, literáti, křesťanští intelektuálové, teologové, filozofové, kdokoliv, kdo měl odvahu. Státní bezpečnost mívala před domem dva hlídkující esenbáky, později nainstalovala kameru snímající vchod do domu ve Vyskytné. Příchozí policisté perlustrovali, některé odváželi k výslechu do nedalekého Pelhřimova.
Jan Litomiský v lednu 1977 podepsal Chartu 77, o dva roky později se stal členem VONS, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Příslušníci Veřejné bezpečnosti z Pelhřimova a krajská správa Státní bezpečnosti z Českých Budějovic prováděli proti němu všemožné akce – vícekrát byl zatýkán, vyslýchán, obtěžován domovními prohlídkami, pravidelně držen osmačtyřicet hodin, někdy i déle, v tzv. cépézetce – cele předběžného zadržení.
Bez zastání
Jan Litomiský jezdíval do práce asi 15 kilometrů do JZD v Dolní Cerekvi u Jihlavy trabantem. Pravidelně ho za ním v závěsu doprovázelo auto s tajnými policisty. Když vystoupil, zastavili a šli za ním.
Po areálu JZD se estébáci pohybovali podle libosti. V kanceláři vyslýchali jeho kolegy, například jeho nadřízeného hlavního agronoma družstva Františka Komárka. Ten se s Janem přátelil, proto od něj věděl (Jan Litomiský mu to bez okolků prozradil), že podepsal Chartu 77 a je členem VONS.
Komárek rozuměl a sympatizoval s Litomiským jako prý řada dalších zaměstnanců JZD, líbilo se jim, že se Jan zastává nespravedlivě pronásledovaných, ale nějak si prý ani nepřipouštěli, že by se jich to nějak týkalo, že by se i oni mohli stát disidenty.
Estébáci Komárka dvakrát pozvali na pohovor. Vyptávali se, s kým se Jan Litomiský setkává, co čte, zda se někdy nezmínil o fašismu. František Komárek se Paměti národa svěřil, že ho estébáci nutili k něčemu, co říci nechtěl.
Pochopil z jejich otázek, že Litomiského chtějí obvinit z propagace a šíření fašismu. To ale estébákům striktně odmítl. Popisoval jim svého kolegu jako skvělého odborníka agronoma, milého, kamarádského, spíše tichého a všeobecně oblíbeného kolegu.
Komárek říká, že tušil, že Litomiského brzy zase zatknou, dělávali to prý často, obvykle na tři dny v době výročí například konce 2. světové války či v druhé půlce srpna na výročí osmašedesátého, a pak agronoma Litomiského zase pustili.
Z televize nebo rozhlasu se Komárek dozvěděl, že chartisty zavírají. A tak když 17. února 1981 Jana Litomiského znovu zatkli a už se z cépézetky nevrátil jako obvykle, nebyli jeho kolegové z JZD nijak zvlášť překvapeni. Jakási komise JZD pak rozhodla, že již není jejich zaměstnancem, Komárek však pochybuje, že by kdy nějaká taková komise zasedala.
Statečné chování Litomiského mělo prý na zaměstnance JZD v Dolní Cerekevi dopad. V případě Komárka prý ten, že jeho manželka, která už dva roky procházela přijímací lhůtou jako kandidátka KSČ, se rozhodla do strany nevstoupit. A to pak prý spustilo mnoho zlé krve, různých předvolání, vysvětlování a jiných nepříjemností, vyprávěl pan Komárek.
Kriminální činy
Estébáci během domovních prohlídek v chalupě ve Vyskytné objevili například v posteli zapadlou občanku básníka a disidenta Andreje Stankoviče, který za Janem Litomiským často a rád jezdíval. Rázem z toho byl estébácký zápis a protokol.
4. ledna 1980 vtrhli policisté do chalupy po silvestrovské oslavě a zajistili další „předměty doličné“ – účastníci oslavy napsali z legrace pohlednici adresovanou Babraku Karmalovi, prezidentovi Afghánistánu, čerstvě dosazenému sovětskými okupanty, který předtím působil jako vyslanec v Československu.
Šlo o pohlednici s medvídky z animovaného seriálu Pojďte, pane, budeme si hrát, na níž medvídci střílejí z děla. Také vytvořili legrační koláž, jejímž ústředním motivem byl prezident Gustáv Husák. A už z toho koukal kriminál.
Litomiského drželi ve vězení a chtěli ho obvinit z trestného činu snížení vážnosti prezidenta. Litomiského ale prokurátor nakonec propustil. Státní bezpečnost mu během jiné domovní prohlídky podstrčila fotografie nahých dívek a obvinili ho z šíření pornografie, ve sklepě pak nalezli několik gramů výbušniny, která byla ovšem nefunkční. Jednalo se o náložku „tritol“ používanou např. za první republiky v kamenolomech.
Litomiského chtěli obvinit z nedovoleného ozbrojování. Oba pokusy o obžalobu z kriminálních činů prokurátor smetl ze stolu jako nepodložené. Litomiského poslali za mříže jako mnohé další členy VONS za „podvracení republiky“.
Před soudem v roce 1981 proti Litomiskému svědčila spojovatelka z pošty, která Litomiského šmírovala. Sdělila, že Litomiský telefonoval do Vídně a sděloval cosi o špatném zacházení s vězni.
A to byla pravda. Jan Litomiský pravidelně sděloval do Vídně novináři Ivanu Medkovi do vysílání Hlasu Ameriky zprávy VONS o nespravedlivě pronásledovaných. Jana odsoudili ke třem letům a dvěma rokům tzv. ochranného dohledu.
Peklo na Borech
Na Jana Litomiského čekaly na Borech těžké vězeňské podmínky. V celách pobývalo až 30 vězňů často odsouzených za násilné trestné činy. Spalo se na palandách, mezi nimi úzká chodbička. Vězni neměli žádné soukromí. Borský kriminál byl kromě jiného pověstný těžkou vězeňskou prací na tzv. „šatonech“, vězni brousili skleněné součástky.
Jan Litomiský pracoval na místě brusiče, všude stříkala voda, musel pracovat v tempu stroje, ze kterého vytahoval skleněné předměty a brousil. Když vězeň nestíhal, pokazil výrobek, velitelé potrestali celou směnu, vězni pak viníka zbili. Jan si v tomto pekle odseděl tři roky.
Z vězení napsal bratrovi Vladimírovi moták tohoto znění: „Ona to tady skutečně není žádná legrace. Tak se modlím slova žalmu 104: ‚Uvodíš tmu i bývá noc, v níž vybíhají všichni živočichové lesní. Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali z rukou Boha silného pokrmu svého.‘ A připomínám si, že i ta temnota je od Hospodina a on také určuje její meze. A to bych si přál, abyste porozuměli a přijali i vy všichni doma.“
Jana Litomiského z vězení propustili po třech letech v únoru 1984, čekaly ho však další dva roky tzv. ochranného dohledu. Podmínky estébáci stanovili velmi tvrdě: nesměl opouštět katastr obce Vyskytná, pětkrát týdně se musel nahlásit na policii. Litomiský trval na tom, že chce navštěvovat evangelické bohoslužby v sousední obci. Policisté souhlasili s podmínkou, že o návštěvu kostela musí dva týdny předem písemně požádat.
Stal se mluvčím Charty 77
V roce 1986 Jana Litomiského ve Vyskytné navštívil jeho přítel, disident a chartista, filozof Martin Palouš, a poprosil ho, zda by nepřijal funkci mluvčího Charty 77. Mluvčí se stavěli do popředí protikomunistické pozice. Janu Litomiskému ještě zbývali dva měsíce ochranného dohledu, nemohl z vesnice, proto odmítl.
Následující rok zopakovanou nabídku pokorně přijal. Pracoval jako lesní dělník, později jako topič v hotelu Axa. Když ho vyhodili i z kotelny, přijal od západních podporovatelů stipendium na překlad spisů Martina Luthera do češtiny.
Jeden z jeho překladů – O světské vrchnosti – vyšel v samizdatu a po roce 1989 i knižně. Jméno Luther – zdá se – k Janu Litomiskému sedí, všimli si toho lidé z undergroundu, zvláště Mejla Hlavsa z kapely Plastic People tuto jeho přezdívku úspěšně rozšířil.
Jan Litomiský byl po sametové revoluci Občanským fórem kooptován do městského zastupitelstva v Pelhřimově a zvolen předsedou Městského národního výboru.
Na Silvestra roku 1989 spoluzakládal s Václavem Bendou Křesťansko-demokratickou stranu, později sloučenou s ODS, zvolili ho do parlamentu, později pracoval jako vedoucí odboru na úřadu v Pelhřimově, v letech 2006 – 2010 zastával funkci vládního zmocněnce pro lidská práva. V roce 2002 mu byla udělena Medaile Za zásluhy.
