Kriminalistka: Někdy se nestačíte divit, jak málo stačí, aby se z obyčejného člověka stal vrah
K tomu, aby se z člověka stal vrah, někdy vede krátká, jindy dlouhá cesta, říká expertka Jiřina Hofmanová v rozhovoru pro Český rozhlas Plus. Kriminalistka se zaměřila na profilování zločinců a absolvovala například kurz americké FBI v Quanticu, také vyšetřovala takzvané orlické vraždy a zaváděla metodu behaviorální analýzy v české kriminalistice. Kromě toho též píše knížky, její zatím poslední se jmenuje Myšlenky zločince v české kotlině.
„Někdy se nestačíte divit, jak málo stačí, aby se z obyčejného člověka stal vrah. Cesta začíná u nespokojenosti s partnerem nebo sociální situací. Poté stačí třeba závidět sousedovi,“ říká kriminalistka Hofmanová.
Poslechněte si celý pořad Osobnost Plus v audiozáznamu. Moderuje Barbora Tachecí
Těmito zkušenostmi prochází kdekdo, ale jen málokdo jde vraždit, dodává.
„Záleží na tom, jaká je vaše osobnost. Jestli vyzrálá, tak po této cestě nesáhnete. Nevyzrálé osobě se nelíbí její život, závidí ostatním. Myslí si, že k tomu, aby něčeho dosáhl či dosáhla, není potřeba tvrdě pracovat, proto vezme jistou zkratku, která může mít i násilný charakter,“ tvrdí.
Hledání důkazů
Podle Hofmanové se důkazy týkají stop, které pachatel zanechal. „Ne všechny jsou fyzické jako daktylky (otisky prstů, pozn. red.) nebo krevní stopy, ale jsou tam i stopy mentální. To znamená, vy si dáváte informace o tom druhém člověku do pomyslného váčku a některé máte třeba z vytěžení nebo z výslechů ostatních osob, které však nemůžete dokázat,“ popisuje.
‚Pět vteřin je ještě dlouhá nahrávka.‘ Specialisté na zvuk pomáhají policii určit totožnost anonymů
Číst článek
„Mentální stopa je to, jak se daný člověk chová, jak reaguje třeba na oběť či na nějaký stres ve svém okolí. Většinou reaguje agresivně – závisí na charakteristice osobnosti toho pachatele. Když vezmete sexuálně motivovanou trestnou činnost jako znásilnění, tak lze rozdělit pachatele podle charakterů dokonce do čtyř kategorií a každá se chová úplně jinak.“
Jak se vraždí v Česku?
Předposlední kniha, kterou Hofmanová napsala, nese název Jak se vraždí v Česku?
„Nepokoušela jsem se v ní o mezinárodní srovnání, nýbrž o porovnání způsobů páchání vražd v České republice v průběhu 40 let. Mě totiž jako analytika a přírodovědce také zajímalo, jestli sametová revoluce přinesla nějakou změnu v tomto ohledu – a nepřinesla,“ říká.
„Naši pachatelé se z hlediska míry násilí zhoršili, ale věková kategorie zůstala téměř stejná. Jsou usedlí a neradi cestují, takže obvykle páchají vraždy v okruhu svých známých. Věková kategorie vrahů se pohybuje mezi 20 až 40 lety a po revoluci se přiklonila k těm mladším.“
Průběh výslechu
V Americe zaznamenali rekordní počet hromadných vražd. Iniciativy tlačí na politiky kvůli regulaci zbraní
Číst článek
Odpovídají televizní detektivky vyšetřování v praxi? „Nejprve musím znát místo činu, které beru jako scénu deliktu. Přijdu tam a snažím se si představit, co se odehrálo. Jestliže se jedná o vraždu, jsem přítomna i pitvě oběti, takže mám podrobné informace o tom, jaká zranění utrpěla a jakým způsobem. Poté si dokážu představit, co se odehrálo mezi obětí a pachatelem,“ popisuje Hofmanová.
„Také si přečtu životopis pachatele – musím vědět, co má za sebou, v jakém prostředí vyrůstal. Připravím se na výslech, který určitě nezačínám tím, že se zeptám na alibi, ale začínám úplně odjinud, co se tomu pachateli v životě povedlo, nebo ne.“
„Do hlavy se zločinci dostanu v okamžiku, když mi odpovídá a já zjišťuji, že dostávám skutečné informace. Může to dát do nějaké mlhy, ale se zkušenostmi z ní dokážete vytáhnout ty správné informace. Nesmí se klást návodné nebo zavádějící otázky,“ říká.
Dodává, že vystudovala přírodní vědy a antropologii, pracovala 16 let za katedrou a při práci se studenty se naučila klást otázky a rozeznávat výmluvy.
Celý rozhovor si můžete poslechnout také v audiu v úvodu článku. Moderuje Barbora Tachecí.
