Kapr, nebo velryba? Psycholog o tom, jak vzniká stres na Vánoce a proč některým blízkým stačí volat

Praha 21. prosince 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Čím jsou pro vás Vánoce?
Jsou pro mě důležitým svátkem, kdy si odpočinu. Mám ho spojený s přelomem roku, kdy hodně bilancuju a plánuju rok následující, takže jsou vlastně takovým dvojnásobným svátkem.

V podcastu Balanc jste mluvil o tom, že jsme si z Vánoc udělali psychologický problém. Skutečně si odpočinete?
Použil jsem plurál, ale nemyslím si, že to platí pro celou populaci. Nicméně překvapivě velká skupina lidí stres z Vánoc – ukazují to i různé předvánoční výzkumy veřejného mínění – skutečně popisuje, a to nejenom kvůli uklízení a nakupování dárků, ale třeba i z pohledu návštěv. Opravdu jsou výrazně stresovaní. Děsí se třeba toho, že musí navštívit někoho z rodiny a tak dále. Takže ano, myslím si, že určitá část populace si Vánoce opravdu vytváří způsobem, že se jich děsí, že se z nich stresuje. A myslím si, že to je zbytečné. 

Každý třetí, kdo odpovídal v loňském průzkumu agentury Median, si myslí, že stres a shon jsou významným symbolem Vánoc. Jak se to stalo?
Moje teorie je, že je to konzumeristicko-hedonistická teorie aplikovaná právě na Vánoce. V naší kultuře věříme, že čím více, tím lépe. Nástroje, jak dosáhnout radosti a vybočení z každodennosti, jsou samozřejmě dobré – dát si dobré jídlo, zastavit se, navštívit druhé, popovídat si, trošku víc uklidit, zkrátka udělat situaci výjimečnou. Ale přehnali jsme to. Chceme to mít ve všech oblastech, ve všech faktorech – od jídla přes návštěvy, dárky, úklid.

Myslíme si, že čím víc, tím líp, ale naše životy jsou už tak dost obsazené. Jednak stresem a jednak přepychem a luxusem. Každý den máme většinou na talíři maso. Tak co chceme na Vánoce? To už bychom si museli dát velrybu nebo šimpanze, aby to bylo něco netradičního. Naši předkové samozřejmě definovali luxus zcela jinak. Takže si myslíme, že musíme náš už hodně vysoký standard ještě více zvednout, a to přináší stres. Zaprvé je to spousta přípravy a spousta úsilí, a zadruhé to nevede k radosti.

Kdy tohle období začíná?
Myslím, že pro mnoho lidí to začíná až adventem. V supermarketech a v obchodních domech třeba pátkem, kdy jsou ty slevy, tak možná už někdy tehdy...

Black Friday v listopadu. Mám pocit, že v supermarketech to začíná už v říjnu…?
Kdybychom se zeptali lidí, tak je to, že vánoční písně hrají příliš brzy, spíš obtěžuje. Myslím, že psychologicky to člověka udeří se začátkem adventu, když se začnou přeměňovat náměstí. To už se trošku začneme připravovat.

S tím asi souvisí váš pojem ‚supermarketová spiritualita‘. Co to znamená?
Supermarketová spiritualita je trošku dehonestující název. Samozřejmě pro něco, co není špatné. Chceme žít na spirituální rovině, ale pokud nejsme zakotvení ve vymezené tradici, tak si náš přístup ke spiritualitě sestavíme z různých tradic. To v první fázi hledání lepšího života není vůbec špatné. Děláme to tak všude jinde – ve vztazích, v práci… prostě experimentujeme. Dehonestující název supermarketová spiritualita potom používáme spíše proto, že se s tím někteří lidé spokojí, protože to je snadné.

Duch Vánoc

Zmiňoval jste hedonistický aspekt Vánoc. Jak naplnit Vánoce něčím hezkým, hlubokým, duševním, když člověk není věřící?
Přidal bych k tomu druhý faktor – jeden je hedonisticko-konsumeristický a druhý magicko-ritualistický. To je v naší duši strašně hluboko, když čteme, co to je magický rituál, nebo to, co se v tradičních kulturách opakuje, třeba za slunovratu nebo kdykoliv jindy. Každý večer se musí přinést oběť, aby se něco stalo – aby zítra vyšlo slunce, aby se nám rok vrátil, aby se zastavila neúroda. Magická úroveň je v tom, že se bojíme něco neudělat, protože nám to má přinést štěstí. To je přítomné i ve vánočních tradicích, zkazkách a pověstech. Mnoho lidí se na nevědomé úrovni bojí narušit ‚tradici Vánoc‘. Podle mě to jsou zbytečnosti, pokud to člověka nenaplňuje. Pokud ho to naplňuje, ať to samozřejmě dělá tradičně. Ale i když to mnoho lidí nenaplňuje, přesto se to bojí opustit, protože to je nabité magickou ritualistickou úrovní. Ale vysvětlují to ve smyslu, aby to druhým nevadilo. Když to uděláme jinak, už to nebudou Vánoce. 

Například ritualita stresu z nezvaných hostů, z povinných návštěv…?
Ano. Než by to zrušili a museli se třeba vymluvit nebo museli být konfrontováni s tím, že někomu zavolají a řeknou mu nepříjemnou zprávu, že nepřijdou, raději to udělají, protože se to o Vánocích dělá. O to větší stres z toho mají. Třeba se návštěva nepovede… Ale udělají to, protože mají pocit, že to k Vánocům patří. To tam ale nepatří, ani spirituálně. Patří to k nim jen proto, že jsme si na to zvykli. Když jste se ptal na otázku, jak si má Vánoce udělat člověk, který spirituální rovinu takto neprožívá, tak bych řekl, že úplně jakkoliv, ale ať jsou pro něj smysluplné. Pro něj, pro jeho rodinu nebo pro místo, kde žije. Pokud to bude o tom, že se zavře s knihou na chatě a bude jíst konzervy, tak proč ne? Pokud je to pro něj vybočení z normality… To je svátek – udělat to jinak, uvědomit si život z jiné perspektivy. 

Takže buď si dá velrybu, nebo se zavře na chalupě s konzervou a s knihou…?
Všechno je možné.

Ale když se zavřete na chatě, budete sám. A já se vždycky vzpomenu na slavný výrok Kevina z filmu Sám doma, že na Vánoce nemůže být člověk sám…?
Ano, to jste krásně připomněl. Třetí rovina, která nám do Vánoc vstupuje strašlivým způsobem, je ta romantizující, kterou máme z pohádek a filmů. Když to uděláte jako ve filmech, že si vystrojíte stůl, uděláte všechno – zažijete Love actually naživo… No nezažijete, protože to vymyslel scenárista. Je to iluze. Ale mnoho lidí si představuje, že pokud tento prožitek nebudou mít, tak to zkrátka nejsou Vánoce. To znamená, že od nich mají falešná očekávání, která nezažijí, protože například celý rok netrénují, nekontaktují se s lidmi, nechodí na návštěvy. Potom se návštěva nevyvede. Když nemám spirituální ponor, nemůžu očekávat, že právě o Vánocích se to povede, když to celý rok netrénuji. Tato falešná očekávání jsou právě převzata z různých kulturních obsahů, a setkávání je jedním z nich. Proč by člověk nemohl být sám o Vánocích, když mu to vyhovuje?

Na Vánoce (ne)může být člověk sám

Dobře, ale pak jsou lidé, kterým to nevyhovuje, a osamění se může znásobovat. Mohou se dostávat i do velmi špatných duševních stavů, protože zůstali sami. Ale společenská norma říká, nebuďte sami…?
Ano, je to tak. Ale zase si musíme uvědomit, že se jedná o malou skupinu lidí. Určitě tím netrpí většina. Kdyby byli sami, tak si možná spíš odpočinou. Malá skupina lidí samotu skutečně prožívá, ale tam je třeba si uvědomit, že to přece není problém Vánoc, ale celého roku. Samotu seniorů nevyřešíme tím, že tam přijdeme 24. prosince zazpívat s dětmi. Tím se jejich samota možná jenom prohloubí, protože si uvědomí, že jim zbytek roku nikdo zazpívat nepřijde.

Podle mého názoru je tento přístup často trošku pokrytecký. Pomáhat osamoceným lidem bychom měli 365 dní v roce, a ne si z toho zrovna o Vánocích dělat další položku v seznamu, co všechno musíme stihnout. Když to řeknu možná trošku ošklivě, tak osamocení každého z nás je především náš problém, psychologicky. Samozřejmě chápu, že někdo do toho spadne, když mu někdo zemře nebo ho někdo opustí těsně před Vánoci. Takovému člověku potom musíme pomoct, pozvat ho a tak dále. Ale pokud je někdo osamocený dlouhodobě, měl by za to převzít odpovědnost a uvědomit si, jaké jsou příčiny toho, že je osamocen. 

Není to moc sobecký náhled na docela podstatný problém?
Myslím si, že je to náhled, který můžeme aplikovat úplně na všechno. Když se někomu nedaří vztahy, měl by se zamyslet, proč se mu nedaří. Když se někomu dlouhodobě nedaří v práci – nehovořím o krátkodobější krizi, ve které se můžeme každý ocitnout –, máme odpovědnost za svůj život, a měli bychom se zamyslet, co vede k tomu, že jsem osamocen. Myslím, že to není sobecké. Uvědomění je těžké. Často se tomu vyhýbáme, a právě proto jsme velice rychle ochotní to nazvat sobeckým. Tím, že rozptýlíme někoho ze samoty, samotu nevyřešíme. Tím jen rozptýlíme jeho samotu.

Máte pocit, že náš přístup k svátkům se změnil po covidové pandemii, kdy jsme mnohdy museli být sami? Že jsme pak třeba začali více vyhledávat společnost, že jsme příbuzenstvo vídali mnohem radši? Nebo jsme si naopak zvykli být v samotě…?
Vůbec na to nemám názor. To bychom museli udělat nějaké sociologické šetření. Spíše bych se ptal, jaký vliv mají na setkávání moderní technologie. Hovořím teď o návštěvách, které se uskuteční jednou za rok. Mnohé z nich se dneska mohou odehrávat právě pomocí moderních technologií. Zavoláme si, a nemusíme tak jet třeba na druhý konec země. Nemyslím si, že je to nutně špatně. Často se tyto spíše formální návštěvy povedou tehdy, když jsou krátké. Po několika hodinách už nám někteří členové rodiny začnou vyprávět své různé teorie, rasistické, a kdo ví jaké…

… kdy už se vztahy spíše boří.
Tam potom přesně vznikají stresogenní vzpomínky, proč na návštěvu další rok nechceme. Kdyby byla návštěva krátká, byla by vydařenější. Ale když někam jedeme, dáme do toho úsilí, je to třeba velká dálka, nezůstaneme tam hodinu. Takže si myslím, že použití moderních technologií pro spojení se s lidmi, se kterými zase nemusíme být nutně v osobním kontaktu, vůbec není špatné. 

… Že si tam popovídáme s lidmi, ke kterým máme blízko, než se v nich projeví fašista…?
Zní to hrozně, ale i tak to může být. Myslím, že konkrétně s fašismem je to ještě trošku jinak… Myslím, že existuje hranice, do které to můžeme tolerovat a chápat, že má někdo určité porozumění světu nebo je třeba méně vzdělaný. Když jste použil slovo fašista, tak myslím, že je tam hranice, od které už nemůžeme udržovat vztahy jenom proto, že je příslušník naší rodiny. To si myslím, že jsme zpátky u magicko-ritualistické úrovně našeho přemýšlení. Být v kontaktu s někým jenom proto, že má stejné příjmení jako já, je přece hrozné. Musíme si uvědomit, že ve jménu rodiny se často páchaly hrozné věci. Nezbožšťujme si v tomto smyslu rodinu.

Jak to, že se tohle děje jen na Vánoce a ne na jiné svátky?
Řekl bych, že je to pro velkou část populace jediný tradiční svátek. Jsme prosyceni křesťanskou kulturou a ta má svátků tradičně víc. Ale pro běžného člověka, který nepraktikuje víru, příliš nerozumí Velikonocům – z nich už si bereme opravdu jen minimum –, jsou Vánoce srozumitelné a snadno pochopitelné. Jsou hluboké, díky tomu se na ně snadno napojí. Proto se na ně podle mě tak soustředíme.

Jak ubrat?

Jak najít odpočinek a udělat si Vánoce po svém? Někdy je to složité.
Rada je jednoduchá – odkládat a nepřibírat. Myslíme si, že můžeme život vést pořád stejně a ještě k tomu přidat vánoční věci. To je nesmysl. Proto bylo před každým velkým svátkem období půstu. Když jíte jednodušší jídla, máte méně pohodlí a méně komfortu, tak potom vám stačí se jen vrátit na původní úroveň a je to radost. Klíčové slovo, jak si odpočinout, je ubrat. A ubrat ideálně už před Vánocemi. Nemyslím jenom v práci nebo v úkolech, ale ubrat ve všem – v komfortu, v luxusu a tak dále. 

To pak ale člověk se sebou svádí obrovský vnitřní boj… Jak má člověk ubrat?
V naší společnosti je to dokonce tak, že velká část toho, co souvisí s Vánocemi, se přesunula do doby adventu. Jsou různé vánoční večírky, a v době vánoční už každý odpočívá sám. Vánoční doba končí až se třemi králi. Hodně to přesouváme dopředu, natahujeme, ale co to znamená? To, že se vysílíme, a naše duše už nikdy nebude reagovat tak radostně, jako když to budou jen dva dny. Když to natáhneme do celého měsíce, nemůžeme počítat s tím, že budeme radostní. Většina lidí to dělá tak, že si dopřeje ještě víc, protože už se peče cukroví a tak dále, a pak si myslí, že to na Vánoce ještě zvedne. Jenže abyste zvedl prožitek, tak musíte toho objektivního stimulu přidat geometrickou řadou. A to je ten nesmyslný hedonistický kolotoč, kterým jsem začínal. V jednu chvíli to přestane fungovat a bude to produkovat jenom více stresu a nákladů.

Dávalo by vám smysl Vánoce neslavit? Nebo bychom tím přišli o něco skutečně velmi podstatného?
Pro mě je otázka, co to znamená slavení Vánoc. Nemyslím, že slavení Vánoc musí nutně být ve všech úrovních mého života – jídlo, dárky, luxus, úklid… A všude se musí strašně moc přidat. Myslím, že slavení Vánoc může být o tom, že se zaměříme třeba jenom na jednu věc a tu uděláme kvalitněji. Nemusíme všude zvyšovat. Slavit můžeme, ale jinými způsoby. 

Je asi úplně v pořádku, pokud si někdo Vánoce užívá a někdo je jenom přežívá?
Je to naprosto v pořádku. Určitě si myslím, že nad nimi může mávnout rukou a žít život, jak chce. Neměl by se stresovat tím, že mu nic neříkají. Ale myslím si, že je škoda nevyužít toho, že je to jeden z mála synchronizovaných velkých svátků v naší kultuře. Je snadné jim propadnout, a to je právě ten důvod, proč se osamoceným lidem zvětšuje osamocenost. Je snadné vstoupit do hlubin své duše, ale i do negativních emocí. Tím, že je celá kultura synchronizovaná, je to pro všechny snadnější. Takže je škoda – ale samozřejmě podle toho, co je mi blízké – nezkusit si pomoci tím, že je tady příležitost trošku sestoupit do hloubky.