„Na pacientovi nás zajímá, co bude za rok a půl, zda se vrátí do zaměstnání a do společnosti, jaká bude kvalita jeho života,“ popisuje přednosta kliniky popáleninové medicíny Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze Robert Zajíček pro Radiožurnál. Je podle něj rovněž zásadní, když klinika dokáže komunikovat se záchrannou službou před převozem pacienta.

Host Lucie Výborné Praha 22:14 28. ledna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Když má někdo z 60 procent popálené tělo, zachráníte ho?
Každý pacient je trošku jiný a záleží na něm. U nás v centru jsou hospitalizovaní všichni pacienti, kteří mají závažné popáleniny z oblasti celých Čech, tedy šest a půl milionu lidí. A umírají nám necelá čtyři procenta pacientů, to znamená, že 96 pacientů ze 100 odchází z kliniky dál. Což je velký úspěch medicíny jako takové.

Odešel by Jan Palach?
To je velmi těžká otázka, záleží na spoustě okolností, ale velmi mladí pacienti, jako byl Palach, pacienti s takovým rozsahem, jako měl Palach, nám standardně přežívají.

Měli jste zajímavou akci ve Faustově domě, Jan Palach byl trošičku filozofickým středobodem celé věci. Jaký byl pro vás nejsilnější výstup z akce?
Byla tam řada odborníků – filosofové, psychiatři, etici, lékař, právníci, a všichni otevírali otázku, jak se dívat na popáleninu plamenem jako sebevražedný pokus. A jak tento jev lidé vnímají. Líbilo se mi na tom to, že každý to vnímá jinak, nebyl tam jednoznačný výstup.  

Něco jste se ale dozvěděl, o čem jste si chtěl ještě zapřemýšlet?
Můj postoj jako oborníka je, že vidím utrpení pacienta a jeho rodiny, mladého člověka, který je vystaven neskutečnému bolestivému a náročnému traumatu, který umírá. To je můj pohled, který je zkreslený tím, co dělám. A pohled z pohledu filosofie, z pohledu oběti a toho, co vyvolal ve společnosti, je třeba jiný než mám já. Jak říkala paní docentka Matějčková – spoustu lidí to povzbudilo, že si lidé z činu Palacha vzali odvahu toho člověka to udělat. Tak jsem o tom nepřemýšlel.

Jak o pacientovi na vaší klinice přemýšlíte?
Výsledek pacienta, to znamená kvalita života, to je výsledek naší práce. Na pacienta se díváme s respektem trajektorie jeho života, zajímá nás, co bude za rok, za rok a půl. Jestli pacient, který momentálně leží na jipovém lůžku, je v těžkém stavu a má 60 procent popálenin, tak jak to bude za rok, co ho pustíme z nemocnice. Vrátí se domů? Vrátí se do zaměstnání? Jaká bude kvalita jeho života? A to nás zajímá, všechno směřujeme za horizont propuštění, za horizont momentální situace, ve které pacient je.

A výsledek se odvíjí od spousty odborností – jak pacient vypadá po stránce chirurgické, jak je vyživen, jak se cítí, jestli má bolesti, jak je na tom po stránce rehabilitace. Celkový obraz se skládá z celé řady odborností, které dávají nějakou informaci, která může měnit trajektorii pacienta. Takže se snažíme naslouchat a vymyslet optimální variantu, která všem vyhovuje, aby pacient docílil výsledku, který je až za rok po propuštění – to znamená kvalita života, návrat zpátky domů, do společnosti. Tak, jak byl předtím. Což je ideální varianta.

Jste velkou spádovou nemocnicí pro šest a půl milionu Čechů. Jak to vypadá, když vrtulník letí přímo k vám? Konzultujete s lékaři na dálku, co mají dělat?
Myslím si, že to je obrovský úspěch, že se nám daří komunikovat se záchrannou službou ještě před tím, než pacient je k nám hospitalizován. V dnešní době jsou kolegové schopní poslat fotografie, jsme z mála diagnóz, kdy se dá spoustu věcí poznat z fotky po mobilním telefonu. Takže dostaneme informaci, fotku pacienta, a můžeme jim říct, co s tím dělat, na co si dát pozor, můžeme v případě dětí třeba vyhřát operační sál, protože děti, zvláště popálené, jsou náchylné k podchlazení. Synchronizace záchranné služby – managementu pacienta před transportem – a potom u nás, je extrémně důležitá z hlediska prognózy a léčby pacientů.

Po roce 2000 jste s kolegy založil společnost Bolíto. Proč?
Připadalo nám, že naše dětské pacienty nemůžeme pustit do života dál, aniž bychom nedokázali pomoct, protože u některých pacientů z komplikovanějších sociálních rodin jsme viděli, že mají špatný výstup, nemají peníze na rehabilitaci, nemají speciální pomůcky. A potřebují pomoc. Tak jsme si říkali, že bychom jim dokázali pomoc, začali jsme sbírat peníze, pomáhat dětem, už se to rozrostlo a děláme i preventivní programy.

Co je to metoda cold river?
To děláme na klinice společně s kolegy z druhé lékařské fakulty, je to metoda propojení virtuální reality, snažíme se snížit bolest a úzkost pacientů, kteří jsou u nás léčeni na převazovně, kdy jim děláme převazy ne sice v celkové anestezii, ale mají něco proti bolesti. A virtuální realita jim umožní odejít do virtuálního světa, jedou po řece, která je studená, v kanadské přírodě, mohou tam třeba krmit jelena.

Je to taková hra, a oni se do toho tak ponoří, že zapomenou na úzkost a stres z převazu. Virtuální realita dokáže pacienta velice efektivně ponořit do nějaké hry, mozek trošičku odloží úzkost a bolest, když pacienty převazujeme. A funguje to velice hezky.

Celý rozhovor s přednostou kliniky popáleninové medicíny Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze Robertem Zajíčkem si můžete poslechnout v audiu v úvodu článku.

Lucie Výborná, prh Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít