Exploze emocí. Studená řeka dokáže proměnit náladu, vypráví autor knihy Mrzneme napříč Vltavou
Voda jen pár stupňů, plavání jen pár minut. Jan David je otužilec a autor knihy Mrzneme napříč Vltavou, která vypráví o cestě k otužileckému plavání průkopníka Alfréda Nikodéma. „Když chodím pravidelně a dějí se takové vnitřní výbuchy, exploze emocí, tak určitě a jednoznačně to má pozitivní vliv na moje rozpoložení, a to mě hodně baví,“ popisuje Jan David.
Jste autorem knížky Mrzneme napříč Vltavou s podtitulem Sto let zimního plavání od dob průkopníka Alfréda Nikodéma. Co vás k Alfrédu Nikodémovi a ke sportovnímu otužování přivedlo?
Z počátku to byla novinařina a také to, že žiji v Braníku, byla to kombinace. Tady podél Vltavy je pěkný kousek města v rámci krajiny. Takže jsem tady občas chodil na procházky s dcerou, když byla malá.
Kdy se u nás otužilecká tradice vlastně zrodila? A podle jakých metod se tehdy postupovalo, když to ještě nebyla móda svého druhu? Poslechněte si celý rozhovor
A viděl jsem v zimě vždycky ty „blázny“, co tady poskakovali, nebo spíše chodili od klubovny dolů k řece. Zajímavé to bylo, když byl sníh, a oni šli v plavkách a plaveckých čepičkách. Vždycky jsem si říkal, co to dělají. Ale zároveň ve mně byla otázka, jaké to asi je.
A jaké to je?
Je to studený, to nepopírám, ale zároveň je to báječné a možná proto jsem u toho vydržel. Prvně jsem napsal článek, že nějací otužilci existují, ještě před tím, než jsem se začal chystat na podzim 2021 na Memoriál Alfréda Nikodéma.
Což už je soutěž, akce i pro neregistrované otužilce, která se koná po druhém svátku vánočním. A po tom prvním článku následovala reportáž. Jsem novinář na volné noze, píši pro více redakcí a začal jsem spolupracovat s webem, který se zaměřoval na posilování odolnosti, akorát nepřežil covidovou dobu.
Jak často se teď chodíte otužovat?
Chodím dvakrát až třikrát týdně. Podle pravidel otužilců se doporučuje nechodit častěji kvůli regeneraci těla, ono to trošku vycucne.
Do vody vlezeme a rovnou plaveme. A to je mi na tom sympatické, přijde mi, že když vlezu do něčeho studeného, tak bych se měl hýbat, nejenom tam tak být.
Co vás přivedlo k zimnímu plavání Alfréda Nikodéma?
Chtěl jsem k něčemu směřovat. V rámci reportáže jsem si řekl, že budu plavat v prosinci ve Vltavě, takže jsem se zkontaktoval s předsedou Tomášem Prokopem.
Zhruba dvakrát měsíčně jsem vydával pro web moje zkušenosti s tím, jak se připravuji. A to byl prvopočátek podkladů pro mé osobní linky v knize.
Do jezera u Teplic naráz vběhlo 826 otužilců. Ve vodě o teplotě 4,5 stupně Celsia tak vytvořili český rekord
Číst článek
S kým jsou v knize rozhovory? A historie čeho?
Když jsem začal plavat na podzim v roce 2021, netušil jsem, že bude nějaké výročí, a to, že v roce 1923 Alfréd Nikodém, náš průkopník a pražský klenotník, poprvé vlezl do Vltavy se svým kamarádem.
A říkal jsem si, že to je sto let, a že by se k tomu dalo něco vymyslet. Shodou okolností jsem se dostal při mé druhé účasti na Memoriálu Alfréda Nikodéma k jeho praneteři, ptal jsem se, jestli doma nemá nějaké památky, pozůstatky, artefakty.
A měla toho víc, než bych doufal. Byla to dvě obří kožená alba plná novinových výstřižků a fotografií, diplomů a různých blahopřání, která Alfréd Nikodém sbíral. Na každé fotce byla poznámka – den nebo místo, takže se dala dokumentovat jeho otužilecká cesta.
Co vám otužování dává?
Lepší náladu, pocit, hezké sociálno v klubovně, kde to vypadá jako v 70. nebo 80. letech. Zjistil jsem, že když do Vltavy chodím, tak se děje něco, co neovlivním, a to jsou biologické pochody mého těla.
Jsou prokázané určité studie toho, co se děje, když člověk vleze do ledové vody, že se mu vyplavuje adrenalin. Za sebe mohu říct, že když plavu v hodně studené vodě a plavu delší dobu, jsem tam třeba přes patnáct minut, tak vylezu a jsem nabušený jak Arnold z posilovny, mohl bych projít pomalu dveřmi.
„Když plavu v hodně studené vodě delší dobu, tak vylezu a jsem nabušený jak Arnold z posilovny“
Jan David
Zatímco když tam jsem kratší dobu, třeba takových pět, osm minut, a vylezu ven, tak se mi pomalu odklápí hlava na zádech, jak se začínám usmívat, svádím to na endorfiny.
Je to báječné, studená řeka takovým stylem dokáže proměnit jednorázově náladu, až se tomu divím. A zároveň, když chodím pravidelně a dějí se takové vnitřní výbuchy, exploze emocí, tak to určitě a jednoznačně má pozitivní vliv na moje rozpoložení, a to mě hodně baví.
Kdy se u nás otužilecká tradice vlastně zrodila? A podle jakých metod se tehdy postupovalo, když to ještě nebyla móda svého druhu? Poslechněte si celý rozhovor na začátku článku.
