Operoval civilisty i vojáky v ukrajinském Lvově, kam se chystá zase v listopadu. „Byla to především končetinová ztrátová poranění u mužů v produktivním věku. Smyslem naší práce nebylo jim končetinu uříznout, ale rekonstruovat tak, aby se mohli vrátit do běžného pracovního života,“ přibližuje pro iROZHLAS.cz lékař Tomáš Kempný, mikrochirurg a plastický chirurg z Fakultní nemocnice Brno a člen projektu ministerstva vnitra Medevac.

Rozhovor Praha 15:25 16. října 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Proč jste odjel operovat do Lvova?
Nepodporuji ruskou invazi a jsem s Ukrajinci. Na české klinice mám ukrajinské zubaře a jsou to normální lidé, kteří chtějí žít a pracovat. A stejně tak to vnímám v rámci celé Ukrajiny.

Takže když mě oslovil profesor Břetislav Lipový z Brna, který měl pověření Medevacu pro misi na Ukrajinu, kývnul jsem. Lvov je relativně bezpečný a zároveň tam jsou schopni poskytnout zázemí, abychom mohli dělat rekonstrukční medicínu.

Když jste odjížděl, co říkali lidé z vašeho okolí?
Lidé, se kterými se setkávám, mají velmi podobné smýšlení jako já. Měli jenom obavy o moji bezpečnost, ale že bych tam neměl jet, neměl pomáhat, s takovou námitkou jsem se nesetkal.

Ptám se, protože rok a půl od invaze nadšení opadlo…
Nadšení opadlo a nějakých 600 000 tisíc vojáků vyřazených z boje na obou stranách přestává lidi zajímat.

Na Ukrajině jsme operovali především končetinová ztrátová poranění mužů v produktivním věku a smyslem naší práce nebylo jim končetinu uříznout, ale rekonstruovat tak, aby se mohli vrátit do běžného pracovního života, aby nebyli sociálně závislí na státu.

Ještě horší je kvůli technickému a materiálnímu vybavení nemocnic situace v Etiopii, kam jezdím operovat také. Tam mají 600 000 mrtvých a o tom neví vůbec nikdo.

Váš čtyřčlenný tým operoval ve Lvově sedmnáct pacientů, byla ta zranění něčím neobvyklá?
Poranění, se kterými jsme se setkali, byla většinou střelná, což jsou v Čechách poranění stále víceméně výjimečná. V té chvíli jsem mohl využít své zkušenosti z Etiopie.

Máme dobré kontakty s kolegy z Ukrajiny a ti nám dopředu posílají fotky zranění pacientů. Takže nějak tušíme, co nás čeká, i když víme, že asi jen třetina z toho jsou případy, které nakonec dostaneme na operační stůl. Ten zbytek se nám dostane pod ruku náhodně.

Takže vy se připravujete na základě fotografií, které vám přijdou na telefon?
Fotografie a rentgeny. Abychom aspoň přibližně věděli, o co jde. Upřímně řečeno, člověk musí být připraven úplně na všecko, i na to, že na některé zákroky nebudeme mít materiál. Taková poranění, která bychom běžně ošetřili v Česku, v tamních podmínkách ošetřit nejde.

30 let staré vybavení

Vy si s sebou nevozíte nástroje?
Já si vozím kompletní mikrochirurgické vybavení, to znamená jak nástroje, tak cévní šití a klipy. I když zrovna ve Lvově v rámci mise Medevac bylo technické vybavení velice dobře připravené v tom smyslu, že spotřební a šicí materiál byl k dispozici.

Medevac ale nedodává nástroje, jako jsou jehelce, nůžky, pinzety, oscilační pilky, to si obstaráváme sami. Buď jsou to naše osobní, nebo si je půjčujeme z nemocnice – čímž děkujeme Fakultní nemocnici Brno-Bohunice za podporu.

Pomoc ukrajinským lékařům i financování odminovávacího týmu. Vnitro rozdělí 330 milionů

Číst článek

Jaké je vybavení ve lvovské nemocnici v porovnání s našimi?
Kdybych to vzal trošku historicky, tak minus třicet let.

Jedna věc je vybavení, druhá znalosti zdravotníků. Jak jsou na tom?
Jak co, jak kdo. Přirovnal bych to k tomu, že můžete být geniální grafik, ale pokud nemáte peníze na grafické programy a k tomu nemáte vhodný počítač, tak si můžete maximálně kreslit. Pokud nemáte kvalitní mikroskopy, mikroskopické šití, tak také nic neuděláte. Když pracujete s novými přístroji, máte víc znalostí a zkušeností.

Jde taky o to, co pojišťovny platí, protože uříznout ruku je daleko rychlejší než přenést prst z nohy na ruku, aby měl člověk aspoň nějaký úchop.

Také jsem se před třiceti lety díval závistivě na mikrochirurgické metody, které fungovaly na Západě a u nás se teprve rozjížděly. Entuziasmus zdravotníků tam ale je.

Takže neplatí, že ukrajinští chirurgové budou po válce velmi dobře vycvičeni, protože musejí dělat mnoho věcí, ke kterým by se v míru nedostali?
Budou určitě velice dobří v amputacích. Ale upřímně řečeno amputace nejsou to, co by asi člověk chtěl. Budou velice dobře vycvičeni v rámci akutního traumaplánu, urgentních věcí, škrtidel a podobných věcí. Ale to jsou věci první linie.

Rekonstrukční chirurgie, tedy to, co děláme my, řeší pacienty, kteří přežijí a mají obnažené kosti, chybějící části těl. Tito lidé potřebují zrekonstruovat tak, aby byli schopni soběstačného života. To znamená vzít si sklenici, najíst se, mít úchop. Když nemáte ruku, jde to velmi špatně.

Pobavilo mě, když to řeknu ironicky, když jsem viděl, jaké byly podmínky na sále. Tady nejsme zvyklí, že by měl lékař jeden návlek nebo žádný…
Jak jsem říkal – minus třicet let. Na druhou stranu třeba jedna z nejvyspělejších mikrochirurgií na světě je tchajwanská, a tam přicházíte v botách zvenku. O boty nejde. Tam jde o to, co umíte. Samozřejmě operační pole musí být sterilní, ale boty nejsou sterilní nikdy, ať se přezujete, nebo ne. V Česku na to jen nejsme zvyklí.

Takže to u nás trošku přeháníme?
Neřekl bych, že přeháníme, ale pro mě jako chirurga je nejmenší bakterie mravenec. Samozřejmě mikrobiologové a virologové s tím hrubě nesouhlasí, ale to je můj pohled chirurga. Co nevidím, to neexistuje.

Vůně krému nebo chvíle klidu, vzpomínají Bělorusky, co je drželo nad vodou v Lukašenkově vězení

Číst článek

‚Práce na půl roku‘

V listopadu se znovu chystáte na Ukrajinu, chce se vám tam?
Chce se nám tam pomáhat lidem jako při první misi. Ty následující mise jsou vždycky lepší v tom, že místní lékaři už vědí, co umíme a co můžeme nabídnout. Proto je předvýběr pacientů koordinovanější.

Vyjíždíme v sobotu, abychom v neděli mohli udělat ambulanci a vybrat pacienty aspoň na pondělí a na úterý přímo na operační sál. Potom se počty pacientů nabalují a vždy a na jakékoliv misi, kde jsem byl, tak na konci zjišťujeme, že bychom tam mohli zůstat ještě půl roku a pořád bychom měli co operovat.

Měli jste čas podívat se do Lvova?
Jednou v neděli odpoledne na půlden a večer po práci. Lvov žije normálně, ekonomika musí fungovat. Lidi už nemyslí na to, že když houkají nálety, musí se jít schovat do krytu, protože když válka trvá rok a půl, postupně na osobní bezpečnost rezignují.

Jezdíte na mise po světě často. Láká vás jenom medicína?
Velmi rád cestuji, snažím se cestování spojit s medicínou, která se v daných oblastech nedělá. Třeba teď pojedeme na misi do Mekele v Etiopii a dva dny předtím strávím poznáváním Barbery a Hargeisy v Somálsku.

O víkendu, kdy nebudeme operovat, mám domluveno, že kolegům ukážu kostely ve skalách v Geraltě a město Axum. Primární část je ale misijní.

Misi organizuje nadace, kterou jste založil. Vy jste si vymyslel práci, sehnal jste si na ni peníze a teď tam jezdíte operovat?
Ve zkratce ano.

‚Při transportu byla těsně před smrtí.‘ Roční Julii nedokázali na Ukrajině pomoct, zachránili ji Češi

Číst článek

Jak vás to napadlo?
Na úplně první misi jsem byl v Barmě (Myanmar), kam mě pozvali belgičtí kolegové, kteří mají nadaci See and Smile. To jsou oční lékaři a plastičtí chirurgové. Očař operuje šedé zákaly, chirurg rozštěpy.

Mě na tom fascinuje vděčnost pacientů. Přijde pacient a já se zeptám: „Můžete přijít zítra znova? Jak to máte daleko, to asi bydlíte kousek?“ A on odpoví, že jo, že je to jen sedm dnů pěšky. To vás tak nějak nakopne a z toho žijete dalšího půl roku.

Proč jste s tím ale začal vy na vlastní triko?
To byla také trošku náhoda. Máme společenství evropských mikrochirurgů, přátelíme se sedmnáct let a jednoho z nich oslovila Etiopanka žijící v Londýně.

Postupně se to vyvinulo tak, že jsem založil neziskovou organizaci a snažím se vše organizovat sám. Na cestách fotografuji, ze snímků dělám třeba kalendáře.

Náklady na jeden jsou 250 korun a prodává se za 500. Zisk jde pro nadaci. Fotografie ve formě obrazů tedy plátno v dřevěném rámu prodávám i samostatně, třeba v aukci. Něco plyne z dobrovolného vstupného na přednáškách, které dělám většinou o Etiopii.

Sem tam také někdo přijde a daruje peníze jenom tak. Nestojí za mnou žádná finanční skupina nebo podobně.

Bláznovství a entuziasmus

Na mise s vámi jezdí mladší kolegové a prý si na to berou dovolenou a ještě si platí polovinu letenky?
Ano, zajímá je mikrochirurgie, kterou tam můžou pod mým vedením dělat. Je to kombinace bláznovství, entuziasmu a chuti poznávat ve světě něco nového, jiného. Letos s námi jedou dva čeští mikrochirurgové a jedna Rakušanka.

Plus jedna sestřička, která si také bere dovolenou. Minulý týden mě ještě přemluvil kolega – ortoped z Rakouska, ten si platí vše zcela sám.

Kde takové nadšence berete?
Divil byste se, zájemců je víc, než mohu vzít. Všichni mají společné znaky, že jsou atestovaní, zabývají se rekonstrukční mikrochirurgií, těmi maličkými cévami, a jsou to blázni.

Pomoc ukrajinským lékařům i financování odminovávacího týmu. Vnitro rozdělí 330 milionů

Číst článek

Kdo by se chtěl deset hodin mořit dobrovolně v Africe na sále, když za stejnou dobu v Česku odoperuje víčka nebo prsa a dostane za to solidně zaplaceno? Nemluvě o stresu, který v etiopských podmínkách zažíváte. Prostě jenom nadšený blázen.

Není to tak, že se na afrických pacientech chirurgové učí? Když to pokazí, vzal to čert, nikomu to vadit nebude.
Teoreticky máte možná pravdu, jenomže neznám nikoho, kdo by operoval do půl třetí ráno a nechtěl, aby to skončilo úspěchem.

Když srovnáte podmínky v Africe s ukrajinským Lvovem?
Jestliže Lvov je minus třicet let, tak Etiopie je minus sto let proti Česku. Třeba v nemocnici v Hawasse měli sedm mikroskopů. Neskutečné číslo. Ovšem šest jich nefungovalo vůbec, ten sedmý měl jen jednu žárovku.

Takže když praskla, musel jsem šít malé cévy prostým okem. Na operační sál nám vlétl pták, v předsálí bydlel netopýr a do čekárny lezly opice.

Návrat do Česka

Po tom všem, když se vrátíte domů do Česka, nepřipadají vám místní problémy směšné?
Každý pacient nebo klient považuje svoje problémy za ty nejdůležitější. Plastická chirurgie má ovšem tu zásadní výhodu, že může řešit potíže jak velmi složité – ztráty částí končetin, rekonstrukce defektů hlavy, chirurgii ruky, tak současně i estetickoplastickou chirurgii.

Na misích člověk estetické zákroky nedělá, pouze rekonstrukčně-mikrochirurgické. V Česku ale provádím jak rekonstrukční chirurgické zákroky v nemocnicích, tak estetické zákroky v mojí ostravské klinice Medicent. Když někomu uděláte víčka, pěkně vidí, cítí se spokojeně, také z toho mám radost.

V lázních Darkov se léčí ukrajinští váleční veteráni. Rehabilitace a procedury mají vyléčit zranění z bojů

Číst článek

Směšnými problémy jsem měl na mysli ty nekonečné nářky nad českým zdravotnictvím…
My si neuvědomujeme, jak se máme dobře i v českém zdravotnictví. Tady si pacienti stěžují, že v nemocnici nedostali řízky nebo že mají špatně povlečeno. Přitom když jsou doma, platí si povlečení i jídlo a nestěžují si.

Samozřejmě jsme zvyklí na určité evropské standardy, které bereme jako samozřejmost, ale takto nefunguje většina světa, a to si právě člověk uvědomí na misích.

Řeknu vám jeden příběh z Etiopie, kde jsme měli kvůli nádoru dělat resekci a následně rekonstrukci dolní čelisti z lýtkové kosti. To je zhruba desetihodinový zákrok i v evropských podmínkách.

Čekali jsme několik hodin, pacient pořád nikde, a anesteziolog mi nakonec vysvětlil, že v nemocniční lékárně neměli správnou velikost endotracheální kanyly, kterou si pacient před operací musí kromě infuzí, sterilních rukavic a antibiotik koupit.

Takže jsme nezačínali v devět, ale v půl jedné, protože si pacient musel jít koupit kanylu do města.

To máte pěkné historky…
Totéž, když jsem potřeboval umístit pacienta na jednotku intenzivní péče, což stálo v přepočtu 50 korun českých. Nešlo to, rodina neměla těch 50 korun.

Samozřejmě pacientovi nepomůžete tím, že mu jednorázově zaplatíte 50 korun za jipku, takhle přemýšlet nemůžete.

Z toho ale plyne částečně i větší procento neúspěchů, protože nemáte infuze, nemáte monitoraci, žádné sledování.

Takže když mám tady úspěšnost volných lalokových přenosů přes 95 procent, podobné zákroky provádíme v Etiopii s 60 až 80procentní úspěšností. Stále ale pomůžeme nějakému množství pacientů, kteří by jinak neměli žádnou šanci.

Ľubomír Smatana Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít