Zařídit dávky, naučit s bílou holí. Nemocnice nestíhají pomáhat zpět do života, stát suplují neziskovky
V Česku žije milion a čtvrt lidí s tělesným nebo duševním postižením. Přestože velkou většinu z nich potkaly tyto problémy až v průběhu života, zdravotní a sociální služby mají problém takové případy podchycovat a včas poskytnout všechnu dostupnou pomoc a podporu.
Adam T. (server iROZHLAS.cz zná jeho celé jméno, ale respektuje přání zůstat v částečné anonymitě, pozn. red.) byl ještě předloni doktorandem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde se zabýval teorií umění. Hubený černovlasý kluk, který se zajímal o politiku, v létě 2020 na koncertě s kamarády náhle zkolaboval. Tři týdny strávil v umělém spánku.
12 let byla kurtovaná k psychiatrickému lůžku: zpráva ministerstva spekuluje o mučení
Číst článek
„Nebylo jisté, jestli přežiju. Lékaři zjistili, že jde o cystu na mozku. Když mě probudili, byl jsem úplně slepý. Nefungovala mi krátkodobá paměť a ztrácel jsem se i v jednoduchých větách,“ vzpomíná Adam na léto 2020. Nemocnici opustil s bílou holí.
„Odcházeli jsme z nemocnice a nevěděli jsme, co teď. Zdravotní systém je geniální v záchraně života, ale nikdo nám neřekl, co bude dál,“ vzpomíná Adamova matka, paní Gabriela.
Na střední škole, kde učí, jí vyšli vstříc a dostala volno, aby se mohla s novou situací vyrovnat. První informace o možnostech podpory od státu dostala až od neziskové organizace Tyfloservis, která pomáhá lidem s postižením zraku. Že taková instituce vůbec existuje, si paní Gabriela musela zjistit sama.
Kromě nácviku praktických dovedností, jako je pohyb s bílou holí, podávají v Tyfloservisu svým klientům i informace o pomoci od státního sociálního systému. „První týdny byly šílené. Nevím, jak to zvládají lidé bez podpory rodiny. Nedokážu si představit, že by to měl ve stavu, v jakém ho propustili, řešit sám. Ani by nedošel na úřad, aby se tam mohl přeptat,“ doplňuje Adamova matka.
Rychlejší podpora je účinnější
Ačkoliv většina nemocnic zaměstnává sociálního pracovníka nebo pracovnici, pacienti si často stěžují, že je novou a nečekanou situací nikdo neprovede. Záleží totiž vždy na kapacitách zařízení. Čím menší ústav, tím menší úvazek pro sociálního pracovníka vyhláška požaduje.
Služby se rozvíjely, ale každá jinudy
- Historicky se v Česku zdravotní a sociální služby rozvíjely každá jiným směrem. První sjezd KSČ prohlásil sociální práci za zbytečnou, o dvanáct let později stranický sjezd konstatoval, že socialismus nevyřeší veškeré sociální problémy a sociální otázky byly převedeny na podniky a závody.
- V 90. letech začal vznikat velký počet neziskových organizací vyplňujících nedostatky ve státním systému. Už tehdy se začalo mluvit o potřebě propojit zdravotnické provozy s těmi sociálními. V praxi jejich rozdělení přináší řadu komplikací, například že obory nesdílejí data a nedochází tak k včasnému a preventivnímu záchytu pacientů v nouzi.
- „Důsledkem je nedostatek kapacit jak v sociální, tak zdravotní péči, neefektivní financování, nepropustnost mezi jednotlivými službami a tím také samozřejmě složitá orientace pro klienty,“ uvádí prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb Jiří Horecký.
- Změnit to mají chystané novely. Nejdříve ale až napřesrok.
„Systém sociálních služeb není schopen podchytit ty, kteří akutně potřebují pomoc. Není nastaven na poskytování podpory v krizových situacích,“ uvádí ve svém materiálu pro odbornou veřejnost Aliance pro individualizovanou podporu, sdružující na šedesát pacientských a neziskových organizací.
„Čím dříve se podpora v nečekané životní situaci poskytuje, tím je účinnější. Reforma systému sociální podpory a péče je nezbytná. Aby měla smysl, musí vycházet z potřeb těch, jimž je systém určený,“ říká Vladimíra Tomášková z Aliance. Podle ní by podpora a péče měly lidem pomoci žít nezávislý život, rozvíjet se a být součástí komunity.
Stovky lidí ročně
Podobnou zkušenost jako Adam T. mají podle ředitele Národní rady osob se zdravotním postižením Václava Krásy stovky lidí ročně. „Neziskové organizace suplují stát v prvotní sociální práci. Náš sociální systém je pro lidi v nouzi složitý. Lidé často nevědí, co mají dělat a na koho se obrátit,“ podotýká Krása.
„Rozhodně se nedá říci, že by neziskové, resp. nestátní organizace suplovaly roli státu. Zřizovatelem navazující pomoci jsou vedle veřejných institucí (stát, kraje, obce) i nevládní organizace, které vznikly právě za účelem sociální činnosti. Stát jim však i v tomto případě finančně přispívá prostřednictvím dotací na sociální služby," říká Jakub Augusta, mluvčí ministerstva práce.
Současná zákonná úprava konkrétně stanovuje, která zdravotnická zařízení musejí mít sociálního pracovníka. Vyhláška vyjmenovává například geriatrie, následnou lůžkovou péči nebo oddělení psychiatrie. Počet sociálních pracovníků a jejich úvazků se vypočítává podle počtu lůžek v zařízeních.
V programovém prohlášení vlády premiéra Petra Fialy (ODS) stojí, že se zasadí o provázání sociálních a zdravotních služeb. Ministerstva práce a sociálních věcí i zdravotnictví se proto letos v září dohodla na pravidelných jednáních, která by měla hledat cestu k funkčnějšímu propojení zdravotního a sociálního systému. Cílem je lepší sdílení dat a informací o pacientech, a tedy výhledově i lepší koordinace služeb.
Mimo to vznikla pracovní skupina složená ze zástupců obou ministerstev, která připravuje podklady pro novou zákonnou úpravu sociálně-zdravotní péče. Na vládu ji ministerstvo chce předat na konci dubna 2023, platit by mohla od ledna 2024.
Budoucnost psychiatrie: ‚Je potřeba přesunout péči z nemocnice do komunity,‘ říká psychiatrička
Číst článek
Navíc se chystá i novela zákona o sociálních službách. Připravuje ji ministerstvo práce a sociálních věcí a má být hotová letos v listopadu, její účinnost je zatím naplánovaná na červenec 2023. „V rámci meziresortního řízení budou určitě osloveny také neziskové organizace. Budou tak mít možnost se k návrhu vyjádřit,“ popisuje mluvčí ministerstva Jakub Augusta.
Novela by mimo jiné měla jasně definovat neformální pečující, kteří by se tak mohli stát cílovou skupinou pro poskytování sociálních služeb. Ministerstvo slibuje také zjednodušení postupů v řízeních. Například u příspěvku na péči se má zkrátit doba mezi podáním žádosti a rozhodnutím.
Propojení se už testuje
Na Vysočině nyní probíhá pilotní projekt, který propojení obou větví veřejných služeb testuje v praxi. Kraj má do roku 2023 zjistit, jak nejlépe zkoordinovat spolupráci nemocnic, poskytovatelů sociálních služeb i domácího ošetřování. Projekt je z větší části financován Evropskou unií, z pěti procent se na výdajích podílí samotný kraj. Součástí je i web vysocinapecuje.cz, na kterém pacienti i jejich blízcí získají potřebné informace o dávkách a možnostech pomoci a péče.
V Praze byla před rokem spuštěná Linka návratu, kterou spravuje Městská nemocnice následné péče. Linka pomáhá lidem po úrazech a během závažných onemocnění. „Neví, kde si žádat o asistenční služby nebo kompenzační pomůcky, na jakou pomoc mají nárok,“ konstatuje Milena Johnová (Praha sobě), bývalá radní pro oblast sociální politiky a zdravotnictví.
Za první rok fungování se na linku obrátilo 32 klientů. „Každému se věnujeme dlouhodobě a důkladně. Radíme jim od akutní fáze, kdy jsou ještě v nemocnici, až do jednání s úřady. Samozřejmě bychom si přáli, aby tuto službu využívalo více lidí.“
Provázání sociálních a zdravotních služeb je důležité i proto, že se velká většina lidí s hendikepem začne se svým omezením potýkat nečekaně v průběhu života. Podle údajů ze statistického úřadu se vrozené postižení týká pouze 14 procent z nich.
Daleko častěji se omezení objevují až později spolu s nastupujícími nemocemi (85 procent lidí s postižením) anebo po úrazech (12 procent osob). Podíly nelze sčítat, protože se příčiny postižení u některých lidí překrývají. Člověk může mít například po úrazu problémy s chůzí a ve vyšším věku se k nim přidá další onemocnění, například vysoký tlak.
Celkem se nějaká forma postižení týká téměř milionu a čtvrt lidí, tedy 13 % české populace.
Rychlá schůzka
Vážný úraz stojí na začátku příběhu paní Anny a jejího syna Tomáše, kteří žijí na periferii Prahy. Jejich jména byla na jejich žádost změněna; obávají se, že by jejich zveřejnění mohlo komplikovat další jednání s úřady. Redakce jejich identitu zná.
Placení center přebírá stát
- Center duševního zdraví je v České republice 29. Pomohla nebo stále pomáhají zhruba devíti tisícům klientů.
- Do roku 2030 by jich v Česku měla být rovná stovka. Jejich služby snižují počet opakovaných hospitalizací, klienti dostávají veškerou pomoc pod jednou střechou a snáze se začleňují do běžného života.
- Do letošního roku byly financovány z evropských fondů. Teď si placení jejich provozu rozdělí ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo práce a sociálních věcí.
Když se před šesti lety středoškolák Tomáš vracel z brigády, na přechodu ho srazil mladý řidič. Náraz Tomáše odhodil před protijedoucí auto. O jeho život lékaři bojovali několik dní. Dalších pět měsíců strávil ve vigilním kómatu. Pacient v tomto stavu působí dojmem, že se probral: má pootevřené oči, ale není možné s ním navázat kontakt. Oči jen bezcílně bloudí a nesledují okolí.
„Střídali jsme se u něj s manželem na směny. Vozili jsme ho kolem nemocnice, přivezli jsme za ním našeho psa, s jeho spolužáky jsme domlouvali telefonáty, aby slyšel jejich hlasy. Postupně jsme si všimli, že začal očima fixovat objekty,“ vzpomíná paní Anna. Syna se podařilo probudit po pěti měsících s vážnými následky a zcela ochrnutého. V prvních týdnech mohl Tomáš komunikovat pouze mrkáním jednoho oka – jedinou pohyblivou částí těla.
Měsíc před propuštěním si Tomášovi rodiče začali psát seznam věcí, které budou doma potřebovat, a v odborné literatuře hledali rady ohledně péče. „Celou dobu jsem si myslela, že když se nám ho podaří z toho stavu probrat, bude to jako ve filmu. Usměje se na mě, vstane a všichni společně odejdeme domů. Místo toho jsme se sestřičkou učili čistit otvor tracheostomie a další otevřené rány, které měl na těle.“
Sociální pracovnice za rodinou přišla několik dní před propuštěním z nemocnice. „Byla to velice rychlá schůzka. Jenom mi říkala, co všechno bych měla mít. Já odpovídala, že už to je hotové. Ještě mi ve zkratce vyjmenovala různé druhy příspěvků, ale i to jsem už měla nachystané. Přišlo mi to vlastně docela směšné, protože jsme se na propuštění aktivně připravovali několik týdnů a za těch pár dní bychom všechno určitě nestihli.“
Když hlásí lékař
Podle šéfky sociálního oddělení největší nemocnice v České republice, Fakultní nemocnice Motol, záleží při poskytování poradenských služeb na typu zranění, které člověka postihne. „Na určitých lůžkových odděleních je reálné, že zachytíme každého klienta s potřebou poradenství. Takovými odděleními jsou Centrum následné péče a spinální jednotka. Na ostatních klinikách jsou nám hlášeni potřební pacienti většinou lékařem, případně nás kontaktuje rodina pacienta nebo pacient sám.“
Tomášovo postižení je kombinované. Kromě pohyblivosti utrpěla taky jeho krátkodobá paměť. A právě problémy s pohyblivostí a duševní poruchy jsou jedny z nejčastějších důvodů pobírání invalidních důchodů.
Za rok 2021 tvořili nejpočetnější skupinu lidí s invalidním důchodem, přes 575 tisíc, pacienti s problémy pohyblivosti. Okolo 260 tisíc osob pobírá nějaký stupeň důchodu kvůli duševní poruše. Podobně velkou skupinou jsou lidé s nějakou formou rakoviny.
Zdravotní a sociální péči v Česku propojují Centra duševního zdraví. Ta začala vznikat v roce 2018 díky evropským dotacím a s podporou ministerstva zdravotnictví. Dlouhodobou podporu pacientům s duševním onemocněním v nich poskytují sociální i zdravotní pracovníci.
Zkušenost s centry má osmadvacetiletá Eliška (ani ona nechce prozradit celé jméno, server iROZHLAS.cz je zná, pozn. red.), které se v souvislosti s týráním a zneužíváním v rodině rozvinula hraniční porucha osobnosti. Kvůli tomu v patnácti letech skončila v dětském domově. „První větší problém se objevil, když mi umřel děda. To byl pro mě jediný blízký člověk. Tehdy jsem poprvé začala docházet k psychiatrovi,“ vzpomíná. Problémy se začaly stupňovat v kolektivu spolužáků na vysoké škole. Ti Elišku šikanovali.
Bez pomoci by to vzdala
Kvůli nutkavým myšlenkám na sebevraždu i několika nedokonaným pokusům byla opakovaně hospitalizovaná v psychiatrické nemocnici v Bohnicích. „O sebevraždu jsem se pokusila i při jedné hospitalizaci, takže se mi můj pobyt prodlužoval až na rok a půl v kuse.“
Čtyři roky tajností. Ministerstvo zdravotnictví případ ‚mučení‘ na psychiatrii odmítalo zveřejnit
Číst článek
Sociální pracovnice jsou v Bohnicích aktivně zapojené do chodu nemocnice a na jednotlivých odděleních poskytují služby pacientům.
Eliška s pomocí jedné z nich například hledala bydlení ještě v době, kdy byla hospitalizovaná. Následně jí propojili i s Centrem duševního zdraví, kde Elišce pomohli najít samostatný pokoj v Praze. „Spolupráci s Centry duševního zdraví máme nastavenou v našich vnitřních procesech. S jejich zaměstnanci a s pacientem společně vymýšlíme individuální plán léčby u nás i po propuštění z nemocnice,“ říká ředitelka nemocnice Bohnice Zuzana Barboríková.
Díky tomu, že měla Eliška zajištěné bydlení, si mohla najít i práci. Ačkoliv má vystudované dvě vysoké školy, teď si vydělává uklízením kanceláří. „Ráda bych pracovala s dětmi z dětského domova, protože mám mimo jiné vystudovanou speciální pedagogiku, ale zatím mi to můj stav neumožňuje,“ říká.
Jak sama říká, bez pomoci sociálních pracovnic by všechno vzdala. „Ze začátku jsem všechno viděla černě. Nevěděla jsem, jak to zvládnout, i když mi všichni opakovali, že sebevražda není řešení. Připadalo mi, že nikoho nezajímám. Od doby, co spolupracuji s centrem, je mi ale lépe. Pomáhá mi i paní farářka ze sboru, kam docházím,“ doplňuje Eliška.
