Kissinger už od samého počátku studené války hlásal, že o všem rozhoduje mapa, říká historik Igor Lukeš
Sta let se v sobotu dožívá veterán americké diplomacie minulého století - politik, diplomat a politolog Henry Kissinger. Od konce 60. let působil jako bezpečnostní poradce dvou amerických prezidentů a v letech 1973 až 1977 diplomacii USA vedl. Svým pragmatickým přístupem k řešení problémů si získal řadu obdivovatelů. Pro jiné se ale naopak stal zosobněním pleticháře, který neváhal v zájmu dosažení svých cílů podporovat i diktátorské režimy.
Stále aktivní Kissinger je i nositelem Nobelovy ceny za mír. Před nedávnem vyšla v češtině jeho kniha Umění politické strategie. Igora Lukeše, profesora historie a mezinárodních vztahů na Bostonské univerzitě v USA jsme se zeptali, jak dobrým politickým strategem byl Kissinger sám.
Henry Kissinger se svého času významně zasloužil o uvolnění napětí vztahů mezi západem a Moskvou. Dá se to označit za jeho největší politický úspěch?
Myslím, že to byl jeden z jeho zásadních úspěchů. Je třeba si uvědomit, že jeho první šéf v Bílém domě (zpočátku byl Kissinger mimochodem jen poradcem pro otázky národní bezpečnosti, až později se stal ministrem zahraničí), byl Richard Nixon, který jak všichni vědí, měl hlavně ve druhém prezidentském období i celou řadu domácích problémů.
Takže Kissinger mohl řídit zahraniční vztahy téměř autonomně. To bylo možná ještě lépe vidět, když byl poté v prezidentském úřadu Gerald Ford, jehož zájem o mezinárodní vztahy nebyl příliš výrazný, takže zde Kissinger téměř ovládal zahraniční politiku.
Jak hodnotíte jeho podíl na ukončení vietnamské války, za což dostal Nobelovu cenu míru? Ve svém důsledku ale vedl odchod amerických vojsk z Vietnamu k vítězství komunistického severu.
Přesně to jste řekl dokonale. Stejně jako teď byla na začátku sedmdesátých let Amerika rozdělena na dva tábory.
Kissingerův plán, se kterým Kyjev rozhořčeně nesouhlasí
Číst článek
Jedni chtěli z Vietnamu odejít okamžitě a za jakýchkoli podmínek. Jiní naopak za žádnou cenu. Kissinger v těch pařížských dohodách nakonec udělal manévr, který měl více méně vypadat jako kompromis, protože znamenal, že Amerika jen jakoby předala břemeno boje proti komunistické invazi jižnímu Vietnamu.
Všichni věděli, že to není kompromis, že to je porážka, ale nakonec to asi bylo to nejpřijatelnější pro ty rozhádané tábory.
I když stále platilo přesně, jak jste řekl, že tam sice padlo téměř 60 tisíc Američanů a výsledkem byla komunistická diktatura, která pak vyhnala ze země stovky tisíc uprchlíků.
Loni v květnu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu řekl, že by Ukrajina měla přijmout ruskou okupaci Krymu. Co si o tomto postoji myslíte?
Je to výraz cynismu, obrovského sobectví. Nepřekvapuje to. Je to výraz toho, čemu bych řekl geografický determinismus.
Kissinger už od samého počátku studené války, v šedesátých letech, hlásal, že o všem rozhoduje mapa. Tím pádem střední Evropa, východní Evropa, ke které mimochodem měl naprosto velkopanský vztah, zkrátka patřila Rusku.
S tím nelze měnit, protože geografii člověk nezmění. Nyní, když říká, že Ukrajina patří Rusku, v podstatě jenom vyjadřuje to, co sám říkal v sedmdesátých letech, kdy byl mocným zahraničním politickým téměř diktátorem.
Trump propustil lidi z poradního orgánu ministerstva obrany. Mezi nimi Albrightovou i Kissingera
Číst článek
Různým východoevropským delegacím cynicky naznačoval, že si prostě musí na sovětskou okupaci zvyknout. Sám dokonce naznačoval, že vojenská sovětská přítomnost ve Východní Evropě je dokonce dobrá, protože podle něho stabilizovala mezinárodní scénu.
To sice možná byla pravda z jeho pohledu ve Washingtonu, ale určitě to neplatilo z pohledu Bukurešti, Varšavy, Prahy či Východního Berlína.
Později Henry Kissinger podpořil vstup Ukrajiny do NATO a varoval před nebezpečím sbližování Ruska s Čínou. Také prohlásil, že by byl ochoten odjet do Moskvy a setkat se s Putinem. Jednání o ukončení války by měla začít do konce letošního roku, a to za zprostředkování Číny. Umíte si to představit?
Naprosto ne a považoval bych to za krok špatným směrem. Ne možná tragický, ale spíše tragi-komický.
Jenom bych naznačil v tomto kontextu, že v lednu roku 1990 (moc se o tom neví) Kissinger jel osobně do Kremlu, kde přesvědčoval sovětské poradce a dokonce na chvíli samotného Gorbačova, že Amerika uzná východní Evropu jako doménu Sovětského svazu, a nebude se v ní angažovat, pokud se Sověti zavážou nepoužívat násilí k řešení jakýchkoli dalších budoucích krizí.
Sověti ho tehdy s úsměvem poplácali po zádech, poděkovali mu a poslali ho domů, protože věděli, že to, co tento dědeček tehdy už nechápal, bylo to, že východní Evropa prostě Sovětskému svazu už na začátku roku 1990 nepatřila.
Sověti to věděli, a podobně bych považoval za hrubou chybu, kdyby nyní Kissinger měl vyjednávat s Putinem.
