Mariupol se stále vzpamatovává z ruských útoků. ‚Mlátili mě i mé přátele,‘ vzpomíná obyvatelka
Ukrajinský Mariupol vypadal před rokem jako normální přístavní město. Za touto fasádou se ale množily obavy z příštích dní. Jak se ukázalo, obavy byly oprávněné a Mariupol se stejně jako Buča, Hostomel nebo Irpiň u Kyjeva stal jedním ze synonym barbarské ruské agrese. Poslední dny svobodného Mariupolu zažil i zpravodaj Českého rozhlasu na Ukrajině.
„Slavíme Den usmíření, poprvé v Mariupolu s celou Ukrajinou a našimi spojenci. Chceme ukázat, že my jsme Ukrajina. Vzpomínám si, jak nás v roce 2014 v Doněcku separatisti bili za to, že jsme chodili s ukrajinskou vlajkou a stužkou,“ vzpomínala organizátorka poslední ukrajinské manifestace v Mariupolu Diana Bergová.
„Mlátili mě i mé přátele a nebylo možné tam dál zůstat, ale Mariupol je město, které k nám nepustí Mordor ani žádné – promiňte mi to slovo – Rusáky. K útoku nedojde, a pokud ano, ukrajinská armáda nás ochrání, věříme a děkuje našim vojákům, spojencům, a dokonce i našemu prezidentovi, který vyhlásil tento svátek. Slavme proto Den usmíření! Sláva Ukrajině!“ podotkla.
Diana Bergová se pokusila dodat optimismu několik stovkám Mariupolanů, kteří se sešli před majestátní budovou Činoherního divadla – toho, v jehož podzemí ruská bomba později zabila stovky lidí.
Na manifestaci dorazila i historička a docentka Mariupolské státní univerzity Olga Děmidková se svým ani ne tříletým synkem, beznadějně zamilovaná do svého města, kterým mě i s odborným výkladem provedla. Hledali jsme například lékárnu, kterou před příchodem bolševiků provozovali předci mého předčasně zesnulého kamaráda, novináře Saši Tolčinského, ale mám dojem, že jsme ten dům nenašli.
‚Zuřivá brigáda‘, která vyžene Rusy i z Krymu. Ukrajinské ministerstvo verbuje do nové útočné gardy
Číst článek
Mariupol zdevastovali bolševici a pak přišla druhá světová válka. Ani jedna z těchto pohrom ale nebyla pro město tak zničující jako ta, která Mariupol teprve čekala za pár dní. S Olgou jsme se pak potkali v Praze a nedávno v Kyjevě, kam se její Mariupolská univerzita přestěhovala.
„V Mariupolu jsem zůstala až do 20. března a zažila jsem jeho blokádu. 24. února jsme všichni doufali, že velká válka spojená s masivní invazí nezačne,“ říká.
„Ve městě pak ale vypukla panika, blížily se exploze a množily se výpadky elektřiny i vody. Nějak to opravili, ale 27. února se všechno zhroutilo, zmizelo spojení a 1. března přestalo fungovat vytápění. Byla nám šílená zima a synkovi jsem musela navléct několik vrstev punčocháčů a kalhot.“
Olga je nejen historičkou, ale byla také reportérkou místní televize.
‚Snažte se jenom přežít‘
„Do 27. února jsem se ještě pokoušela točit reportáže, většina kolegů už ale odjela a v televizi zůstalo všeho všudy sedm lidí. Přesto jsme chtěli dál informovat obyvatele Mariupolu o situaci ve městě – například o centrech pomoci,“ vzpomíná.
„Vedení nás podpořilo, ale když přestaly fungovat telefony, šéf nám řekl: ‚Dělali jste, co jste mohli, ale teď už se snažte jenom přežít.‘ Potom jsem jezdila s našimi vojáky pomáhat lidem na levém břehu, který už byl rozbombardovaný a pod palbou. Podařilo se mi odtud převézt ke mně domů nechodící babičku. Takže asi tak.“
Je to horor, říkají obyvatelé zničeného Mariupolu. Rusové se snaží na troskách postavit nové město
Číst článek
Olga Děmidková s malým dítětem, nemocnou mámou a nechodící babičkou se dlouho nemohla rozhodnout, jestli má z Mariupolu odjet. Nikdo je všechny odvézt nechtěl, a tak stála před Sofiinou volbou: koho z nich nechat v Mariupolu bez ochrany a péče, napospas okupantům a téměř jisté smrti.
„Tři a půl týdne jsme prožili v absolutní blokádě, bez jakéhokoli spojení se světem. Pak se ale mobil najednou rozsvítil a začaly mi přicházet esemesky s hrozbami: ‚Ukrofašistko, vzdej se, do konce života ti zbývá jen pár hodin.‘ Až když jsem se z Mariupolu dostala, řekli mi, že jsem se ocitla na ruském černém seznamu. Bylo tam 12 lidí, kteří s vojáky vozili humanitární pomoc. Čtyři z nich zmizeli beze stopy a doteď je nenašli.“
Až tyto výhrůžky přiměly Olgu k opuštění rodného Mariupolu. Soused, zastánce tzv. ruského světa, jim odmítl prodat jedno ze tří aut, které měl. Pak ale někam zmizel a jeho manželka dodávku Olze a dalším sedmi sousedům půjčila.
„Odjížděli jsme za ostřelování, maminku a babičku jsem ale vzít nemohla, protože k tomu bychom potřeboval další auto. 20. března už na naší ulici hořely domy a byli první mrtví. Můj synek dostal šok. Předtím začínal mluvit celými větami a teď už vyslovoval jen jednotlivá slova jako máma, bába nebo buch-buch, a pak ztratil řeč dočista,“ říká.
‚Ruská armáda obyvatelům Mariupolu.‘ V okupovaném přístavu stojí nové vojenské zařízení
Číst článek
„Projeli jsme přes 18 ruských kontrolních stanovišť a bylo nám hodně těžko. Sebrali nám veškerou techniku – řidiči tablet, mně notebook a sousedce veškerou domácí techniku včetně robotického vysavače.“
Olga Děmidková z ruského obklíčení vyvázla živá a zdravá. Jejich řidič se potom vrátil pro rodinu a padl do zajetí. Babička vědomě přestala přijímat jakoukoli potravu a 7. dubna v Mariupolu zemřela.
„Pochovali ji v hromadném hrobě, je to tragédie pro celou naši rodinu. Babička si posledních deset let spořila na pěkný hrob s pomníčkem, aby to pro nás nebylo finanční přítěží. A teď ani nevíme, kde je pohřbená.“
